Počteníčko: Apokalypsa naší doby
Vypiplat malou travičku je těžší než zbořit kamenný dům.
Z „hořkých zkušeností srdce“: za řadu let své literární činnosti jsem si všiml, viděl a na své účetní knize (na výdajích) i na „ohlasech v tisku“ pozoroval, že jakmile napíšu něco posměšného, zlého, zničujícího nebo vražedného, hned všichni po knize nebo stati dychtivě sáhnou. „A už jde na dračku…“ Ale jak napíšu knihu nebo článek s nevímjakou láskou, z čistého srdce, s obsahem pozitivním – je to ležák a nikdo si ani nedá práci stať prolistovat, brožuru nebo knihu rozřezat.
To pak: „Nechce se mi.“ – „Je to nuda, mám toho po krk.“
„Ale čeho to ,máte po krk‘? Vždyť jste to ani nečetl!“
„To je jedno – stejně mě to nebaví. Vím už předem, oč půjde.“
Kdežto v prvním případě: „Můžeme se přetrhnout. Sháníme. Děkujeme.“
„Ale za co ,děkujete‘? Vždyť to někoho bodlo a zničilo nebo bodne a zničí!“
„Na tom nesejde… Hned je veseleji. I život je veselejší.“
Lidi láká požár. Mají rádi cirkus. Lov. Dokonce se vlastně rádi dívají, jak se někdo topí – alespoň se hned seběhnou.
Tak se věci mají.
A tak se mi zprotivila i literatura.
Z knihy Apokalypsa naší doby (Torst, Praha, 1997). Přeložil Karel Štindl.
Ruský filosof a publicista Vasilij Rozanov (1856–1919) byl osobností mnoha paradoxů: autor břitkých polemik i celoživotní hledač klidu a harmonie, hlasatel vyhraněného konzervatismu a bezvýhradné úcty k carovi i pravoslavné církvi, jehož však nakonec ocenili pouze nonkonformní intelektuálové.