KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jak se promovaný teolog dostane ke genealogii?

Kvůli honbě za kredity jsem se přihlásil na kurs paleografie (čtení starých rukopisů) a ono mi to šlo a navíc mě to nepustilo natolik, že se z toho postupně stala vášeň. Jelikož jsem se při svém studiu vzdálil představě o duchovním působení, hledal jsem nějaké využití nových znalostí. První příležitost k sestavení placeného rodokmenu bylo dílo náhody. A pak už jsem byl v tom.

Genealogií se dnes na amatérské úrovni zabývá řada lidí. U nás tomu napomohlo zdigitalizování většiny archivů na území ČR, mezinárodně silně i sociální síť MyHeritage, na níž dnes už miliony lidí budují gigantický strom života, díky němuž člověk může objevit své příbuzné. Dalším fenoménem jsou testy DNA pro účel určení příbuznosti. Jsou vám tyhle fenomény při vaší práci nápomocné? 

Digitalizace archivů překročila snad již 95 %. To je veliký pokrok. Dříve se jezdilo do archivů na celodenní i delší výlety. Dnes můžete základní část rodokmenu udělat z domova. Také jsem příznivcem a uživatelem sítě MyHeritage. V mnoha ohledech ji však dohánějí i jiné sítě: Geni, Family Search a další. Máme dokonce i českou bezplatnou verzi genealogického amatérského softwaru, který se jmenuje Ancestry a například amatérům úplně postačuje. Na velkých systémech se například pravidelně platí datové poplatky, což si asi amatér nemůže dovolit. Analýza DNA u nás je stále ještě poměrně drahá. S ohledem na dosti abstraktní a spekulativní výsledky, kde se ztrácí příběh rodiny, o to nemá český klient přílišný zájem. Lidé touží odhalit příběhy, které jim napoví něco o jejich talentech, případně životních problémech, někdy i skrze domnělé příbuzenství se starostou Chicaga, panem Čermákem, českým rodákem z Kladenska. A já k tomu postupně používám vše, pro toho, kdo chce, i DNA testy.

Dá se popsat bodový postup stavby rodokmenu? 

Nejdříve je potřeba si správně uvědomit klientovo zadání. Chce to pro sebe, nebo pro někoho? Je aktivní, nebo ani nenajde vlastní rodný list? S aktivnějšími je lepší práce. První vážný krok je dohoda o rozsahu a ceně. Po dohodnuté ceně vznikne limitní ujednání a shánění prvotních rodinných dokumentů. To jsou rodné listy, oddací listy, úmrtní listy a oznámení, pozůstalostní rukopisy, ale i různé články, vysvědčení, rodinné fotografie apod. Vyhotovení průměrného rodokmenu trvá 6 až 10 měsíců. Někdo má předky jen v jedné lokalitě, někdo i v cizině. Nakonec se sestavuje výstup. Tím může být velký nástěnný plakát rodu, datová publikace nebo i graficky vyvedená rodinná kronika. Nakonec se všechno uloží na datová média. Mezi všemi programy pro genealogii existuje jednotný výměnný standardní formát (s koncovkou .ged); do něj se data exportují a v budoucnosti se může někdo další zabývat třeba pokračováním. Ještě k cenám genealogické práce: Panují značné mýty, že je genealogie drahá až nedostupná. Není to pravda. Dají se udělat i jen menší dílčí nálezy, třeba jen ve směru rodinných legend za poměrně nízké peníze. Práce genealogů, stejně jako každá intelektuální práce v této zemi, je nedoceněná. 

Studium něčích předků do velké míry stojí na existenci a druhu matrik, které byly původně výhradně církevní. Jak se liší váš výzkum a jeho úspěch v případě, že předkové klienta, jemuž stavíte rodokmen, byli vyznání katolického, protestantského, jiného (například pravoslavného), židovského? A co pokud kořeny zadavatele sahají do zahraničí?

To je otázka na středně dlouhou odbornou publikaci. Ale zkusím to. U nás není problém ohledně vyznání křesťanských a existují dokonce i státní matriky bez vyznání, které vedly některé magistráty cca od 90. let 19. století. Matriky všech se dostaly po roce 1950 do archivní péče státu a v ní již zůstaly, ačkoli tu a tam archivy shořely a s nimi i některé matriky (takto jsou postiženy třeba Jindřichův Hradec nebo Roudnice nad Labem). Obecný problém je pouze s matrikami židovskými, které se kvůli holocaustu (ten se totiž týkal nejen živých, ale i dokladů o mrtvých) dochovaly v omezené míře. Navíc existují vedle matrik i dokumentační zápisy o židech v katolických matrikách, ve kterých se až do 50. let scházely záznamy i o věřících jiných vyznání. Tenhle fenomén není řádně zmapován, což je škoda. V budoucnu bych se tomu rád více pověnoval. 

Za „know-how“ kde v daném regionu hledat vděčím své orientaci v církevních dějinách. Naproti tomu v zahraničí je tohle všechno často jinak. Třeba v Německu si některé církve ponechaly matriky ve své péči dodnes a za rešerši záznamu si řeknou průměrně 15 eur, ovšem když si tam dojedete, pak to stojí „jen“ náklady na cestu a ubytování. Nejpříznivější situace je momentálně v Rakousku, které je značně zdigitalizováno a vesměs zdarma přístupno. Podobně je díky databázi snímků Family Search téměř digitalizováno Slovensko. Ale třeba v evropské části někdejšího SSSR je problém, že za války shořelo všechno, ale není tomu tak všude a korespondenčně se dají údaje z matrik vydolovat i tam. Český zájemce o rodokmen ale většinou pořídí jeden zahraniční zápis a pak v tom pro nákladnost už nepokračuje. Když pracuji pro cizince zejména z amerického kontinentu, kteří hledají svoje evropské kořeny, jsou zase vedle matrik důležité dnes již přístupné různé placené i neplacené databáze, které evidují pasažéry lodí, které se plavily přes Atlantik nebo i naturalizační záznamy apod. Z českých zemí emigrovalo v 19. století na americký kontinent podle odhadů asi půl milión občanů legálně a stejně, nebo více ilegálně, přičemž u ilegální imigrace to bylo tenkrát stejné jako dnes: migranti neuváděli pravdivé informace. Záleží i na tom, zdali předkové dnešních českých obyvatel Ameriky dorazili do USA, Kanady nebo třeba Brazílie. Pak někdo přijde se starou černobílou fotografií pole a jeho jméno má poangličtělou transkripci, takže není jisté, jak znělo původní příjmení, a před vámi je nerozluštitelný rébus.

Mezi zajímavé pomocné archiválie patří dnes i pozemkové a různé trhové knihy, kde jsou zapsány přechody vlastnictví nemovitostí, různé obchody nebo i svatební smlouvy. Jak říkám, bylo by to na samostatnou publikaci.

Vzhledem k tomu, že taky někdy „pokouším genealogii“, zejména umělců, vzpomínám si na radost, když jsem objevil příbuznost mezi českým hercem a režisérem Hugo Haasem a francouzským hercem a režisérem Jacquesem Tatim. Vy jste v jednom z minulých čísel KN zveřejnil svou expertizu domnělé příbuznosti mezi zemřelým muzikologem a spisovatelem Zdeňkem Mahlerem a hudebním skladatelem Gustavem Mahlerem, jímž se zabýval. Věnujete se podobným genealogickým „perličkám“ častěji? 

Ano, a v tomto ohledu mne zajímají zejména literáti. Už proto, že otcem naší moderní genealogie, když nepočítáme Palackého, byl Karel Jaromír Erben. Měl představu, že budou genealogicky zmapovány všechny vynikající české osobnosti. Jeho vlastní původ však není zcela objasněn. Takové oříšky mne zajímají. Na své odhalení také čeká původ Julia Zeyera, jehož stopa předků končí ve Štrasburku. Momentálně také pátrám, zdali nebyli příbuzní básníci Vladimír Holan a Petr Bezruč (Vladimír Vašek). Holanovi mají hlavní rodovou linii v Rovensku pod Troskami a do stejného místa vede jedna rodová linie Bezručova. 

Nabyl jsem pocitu, že všichni čeští umělci jsou příbuzní a to ne dál než do začátku 19. století. Zbývá jen vytvořit jejich rodokmen. Šel byste do toho?

Může to být pravda, zejména u herců existovaly v minulosti herecké kočovné společnosti, rodiny. Ano, to by mě bavilo.

Vděčným „žánrem“ souvisejícím s genealogií je také šlechta. Před lety jsem s překvapením zjistil, kolik českých a slovenských umělců či politiků údajně vzešlo ze šlechty (Petr Haničinec, Boris Rösner, Ladislav Županič, Saša Rašilov, Felix Le Breux, Kamil Lhoták, Jaroslav Dušek, Jiří Stránský, Nina Divíšková, Hana Hegerová, Antonín Moskalyk, Július Satinský, Radola Gajda, Vladimír Clementis). Josef Škvorecký a Milena Jesenská byli dokonce členy starých rodů, z nichž okolo Bílé Hory vzešel kandidát na českého krále hrabě Albrecht Smiřický a jeho osobní lékař, autor první pitvy v českých zemích, rytíř Jan Jessenius. Je podle vás něco na teorii, kterou nedávno formulovali italští historici, že společensky úspěšné rody jsou úspěšné po celá staletí napříč sociálními zlomy a revolucemi? 

Abychom nezapomněli také na Jiřího Voskovce a Jana Vodňanského. Voskovcův dědeček Soběslav Hypolit Pinkas, sídlící v Praze na Kampě, byl synem baronky von Schauer. O generaci dříve v Pinkasově linii byla manželkou Václava Pinkase Johana du Chet. Postavení jejího rodu nemám ještě zcela prozkoumáno, ale již ze znění jména lze tušit, že tam jakási urozenost může být. Šlechtické rody jsou úplně jiná problematika. Mají svoje dvorské desky a šlechtické archivy. Je o nich relativně dost informací, o které se také ve vlastním majetkovém zájmu sami starali. Naopak čerpáme z jejich archivů, které se restitucí vrátily do soukromých rukou, což kvůli nekoncentrovanosti do jediného zdroje a znepřístupnění některých z nich znesnadňuje výzkum, ale tento vývoj chápu.

Vodňanského předek Nathanael Vodňanský z Uračova zahynul při exekuci 27 českých pánů na Staroměstském náměstí. (Pozn. aut. Spolu s předkem dnešního místopředsedy TOP 09 Tomáše Czernina či se zmíněným předkem rodu Jesenských, z něhož pocházela nejen spisovatelka Milena, ale i spisovatelka Růžena Jesenská, slovenský básník Janko a překladatel Fedor Jesenští, ale třeba i první maďarský ministr zahraničních věcí po pádu minulého režimu Géza Jeszenszky.) Nicméně ze zkušenosti nevidím ve šlechtě nevyhnutelnou genetickou elitu.

Řada vynikajících osobností měla zcela prostý původ. Ovšem šance příslušníků šlechty byly a stále jsou poněkud pravděpodobnější, protože drží pospolu. Podobně jako židovské rodiny. 

Takže odpověď na vaši otázku zní: ano i ne. 

Jména jako Turek, Tureček, Osmančík, ale i Janča, Jančura či Jančárek (od osmanské pohraniční stráže, janičárů), a dokonce i Novák (do naší země nově příchozí), zase mohou svědčit o tom, že předek jmenovaného byl v 17. století součástí armády tureckého sultanátu, který se během její expanze dostal až na naše území, kde se díky respektování místních zákonů mohl usadit. Podle příjmení lidí židovského původu lze zase poměrně přesně vytušit, jaké měli jejich předci finanční možnosti. Vydavatel každoročního almanachu české šlechty, spisovatel Martin Petiška, zase kdysi v rozhovoru pro KN řekl, že znalec naší šlechty zavětří, i slyší-li jméno, které je pro ostatní úplně obyčejné: například Bažant, Bambula, Benda, Braun, Brožík, Ondra, Oulík… Existují nějaké archivy, v nichž bychom my, kdo si nejsme jisti, mohli podle příjmení zjistit, k jakému stavu naši předkové patřili?

Analýza jmen křestních i příjmení je u nás celkem dokonale zpracována. Této oblasti se věnovali takřka všichni naši významní jazykovědci (nejdokonaleji Šmilauer). Populárně tuto problematiku shrnuje publikace Naše příjmení, Dobrava – Moldanová, MF, 1983. Na internetu lze díky databázi ministerstva vnitra například zjistit lokální výskyt příjmení a jmen v republice (Kdejsme.cz). Velmi dobrým zdrojem informací o svobodnících (Pozn.aut. ...zemědělcích, zbavelných robotní povinnosti, jejichž "třída" byla mezistupněm mezi nevolníky a měšťany + šlechtou.) je internetová adresa Svobodnici.cz. Ovšem, pro takové zkoumání by mělo již být základní povědomí o lokalitě, z níž dotyčný rod pochází. První velkou evidencí obyvatelstva byla tzv. Berní rula. Po skončení třicetileté války byly evropské země na pokraji rozvratu. Válečné škody, masivní náboženská emigrace, která se netýkala jen světových intelektuálů a šlechty, ale i prostých lidí a sedláků. Bylo potřeba zjistit, jak se věci mají nábožensky. Díky tomu máme Soupis poddaných podle víry cca kolem roku 1651. Poté následovaly soupisy majetkové podstaty na panstvích země české, které nazýváme Berní rulou, cca kolem roku 1654. Tyto soupisy se netýkaly Moravy, tam máme z pozdější doby lánové rejstříky a souhrnný Tereziánský katastr. Všechny tyto pomůcky pro bádání si může každý prohlédnout v archivních knihovnách, ve státní knihovně. K berní rule existuje dvoudílný masivní rejstřík Berní ruly sestavený abecedně podle příjmení. 

Znamená to, že s pomocí těchto webových a knihovních pramenů si člověk může mnohé věci dohledat sám?

Ano. Zvláště v regionech jsou knihovny úžasným zdrojem a vodítkem pro místní průzkum. Také zde máme Českou archivní společnost a Českou genealogickou společnost. Vychází u nás také několikrát ročně Genealogické listy. I tam mají zajímavou knihovnu a programy pro začínající rodopisce. Pokud zájemce začne sám zkoumat rod, má to výhodu pro obě strany. Zájemce ví, co bádání obnáší, ale také se mu značně sníží cena, která může být i menší než poloviční. Amatérští badatelé dokáží vyhledat předky cca do roku 1840. Pak nastupuje pro laiky nečitelné období, tzv. úřednický kurent, což je trochu jiná abeceda, kterou se člověk musí naučit a neustále procvičovat. Rozhodně bych všem laikům v genealogii poradil první seznámení s možnostmi bádání pomocí návodné příručky, jichž u nás vyšla pěkná řádka. Na internetu jsou potom shromážděny všechny potřebné genealogické odkazy na stránce Badame.cz. 

Nedávno českými médii proběhl příběh o tom, že v databance DNA byl objeven blízký příbuzný faraona Tutanchámona. Žije prý v Kopřivnici. Seriál televizních dokumentů Tajemství rodu se má zase zabývat rodokmeny „význačných osobností“, které se ale často ukáží být obyčejnými mediálními hvězdičkami s omezenou zářivostí (v tomhle smyslu jsem si vážil spíš televizní řady Potomci slavných, v níž byly zkoumané osobnosti spolehlivě mrtvé a skutečně významné). Průvodci všech těchto show se stávají profesionální genealogové. Pomáhají tato show profesionální genealogii, nebo spíš naopak? 

Každého vášnivého genealoga populární metody výzkumu trochu iritují. Ale podle mě nic není nezajímavé. Po každé sérii těchto pořadů vzroste zájem o rodokmeny exponenciálně, takže to je velká pomoc pro obor. Podle všeho mají tyto pořady nevelký rozpočet, nepředstavují rody celé, ale jen to nejzajímavější z nich, což je škoda. Takový výzkum bych si rád zkusil po svém a pořádně. 

Na závěr jedna osobní genealogická otázka: Vy sám patříte k menšině těch mužů, kteří nenesou původní příjmení po otci, ale přijal jste příjmení po manželce. Chcete prozradit, co vás k tomu vedlo? A co jste vlastně vy sám zjistil o svém rodu?

Otázka změny příjmení u muže mne pronásleduje od samého začátku, kdy jsme se s manželkou na tomto řešení dohodli. V osmdesátých letech to bylo ještě velmi neobvyklé. Nejsem oprávněn vyzrazovat důvody, které vedly k tomu, že mne o to manželka požádala. Neměli jsme odvahu to sdělit rodičům před svatebním obřadem, takže to byl šok, který komentovala babička Hornerová po sdělení oddávajícího, že budeme užívat společné jméno Horner, výkřikem: No to je skandál! 

O svém rodu jsem zjistil samé překvapivé věci, které možná vydají na román. V otcovské linii pocházím z Moravy, od Přerova na Hané. Moje původní rodové jméno Šiška je na Kroměřížsku dosud velmi četné. Babička z otcovy strany pocházela z Volduch u Rokycan. Otcovská linie po matce vede ke ctihodné staropražské rodině sklepmistrů Horáků. Dlouho jsem nemohl prorazit v bádání po matečné linii mé matky. Jméno Pánek nic zvláštního nenapovídalo. V zápise narození babičky Pánkové byly podivné nesrovnalosti. Přeškrtané místo narození otce Pánka v Uherském Hradišti, pak v Uherském Ostrohu. V příslušných matrikách nic. Jednoho dne jsem nazdařbůh na internetu zadal Cecílie Pánková a vyskočil na mne odkaz na databázi Holokaust.cz. Pro celou rodinu to byl šok. Vůbec nic jsme netušili. Prababička Cecílie skonala v roce 1942 v Terezíně. Posléze jsem zjistil, že Pánkovi v Uherském Ostrohu byli šperkaři ve službách rodu Lichtenštejnů. Paradoxní souvislostí mého částečně židovského otcovského rodu je, že prastrýc mého otce v mužské linii se jmenoval Karel Dostál-Lutinov. Byl to katolický kněz, mírně antisemitský novinář, vydavatel a přítel Julia Zeyera. 

Cesty rodového spojování zdánlivě nespojitelného jsou nevyzpytatelné. Mne tato pestrost národnostní, konfesní, sociální naplňuje nadšením, ale na druhé straně jsem se setkal s odřeknutím rodokmenu proto, že se objevila v rodu židovská linie. Lidé opět mají obavu, aby jejich původ nebyl nebezpečím pro budoucí pokolení. Cítím, že je potřeba s tím něco udělat, třeba napsat román o genealogii. A dokud ještě není, připomínám, že knihy tohoto druhu už napsal třeba i Salman Rushdie (Maurův poslední vzdech) a u nás Marek Vajchr (Jména příběhu). 

Tak uvidíme, jak to všechno dopadne.

Zdeněk Horner

Narozen 1963 v Teplicích v Čechách. Ač agnostik, absolvoval Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Jeho hlavními zájmy jsou historie, poezie a filosofie a nekonfesní teologie – a jeho povoláním je genealogie. Je rozvedený a má tři dcery.