Kruhy se uzavírají
Úspěch sociálních sítí je založen na přirozené lidské potřebě sledovat a komentovat počínání bližních – až příliš snadno však zapomínáme, že zároveň jsme neustále sledováni a komentováni my sami. Globální vesnice, v níž každý zná klepy o každém, má podstatnou nevýhodu: není už na zemském povrchu místo, kam by se před ní dalo utéct. Právě tento rys naší doby je námětem románu Davea Eggerse Kruh (dočkal se už i filmové podoby, režírované nepříliš známým Jamesem Ponsoldtem a prý nepříliš povedené).
Hlavní hrdinkou je vysokoškolská absolventka Mae Hollandová, která na přímluvu kamarádky získá místo v hypermoderní firmě s názvem Circle, nabízející nejrůznější sofistikované služby: pořádá ankety k jakýmkoli otázkám, vytvoří reklamu přesně na míru každého zákazníka, poskytuje miniaturní, prakticky neviditelné kamery, které umožňují vysílat do celého světa přímý přenos z kteréhokoli místa. Ovšemže to nedělá z idealismu, ačkoli to neustále tvrdí. Circle při svém propojování světa především shromažďuje kompromitující informace o komkoli, zveřejní je ovšem jen v případě, že dotyčný začne zájmy korporace nějak ohrožovat. Velkoryse financuje různé start-upy – vybírá si ovšem pouze takové, jejichž obsahem je posouvání hranic mezi veřejným a soukromým prostorem. Nakonec se přijde na to, že Circle může snadno nahradit jakékoli volby a referenda: každý jeho uživatel prostě v pohodlí domova klikne na tu variantu, která mu připadá nejlepší, a počítač bleskurychle vyhodnotí výsledek (a samozřejmě si také dobře zapamatuje, jak kdo hlasoval). Vznikne tak dokonalá futuristická demokracie, v níž vůle lidu podivuhodně splyne s vůlí firmy.
Eggers paroduje technooptimistickou manažerskou a marketingovou rétoriku, zaklínající se informační společností jako vrcholem pokroku. Samozřejmě, nic proti informacím jako takovým, nedělejme z nich však modlu. Například: dost lidí je dnes ve své práci stresováno tím, že neví, jak na tom vlastně jsou, zaměstnavatelé s nimi příliš nekomunikují. Naproti tomu pracovníci románového Circlu jsou neustále bodováni a vyhodnocováni – a to nejen jejich profesionální výkony, ale i komunikace s kolegy, která je vyžadována jako důležitá pro fungování týmu. Vše se dá kvantifikovat a toto číslo se nakonec stane součástí vaší identity (těžko říct: vymyslel to jako první Dave Eggers nebo čínští soudruzi?) Vůbec za úspěchem Circlu stojí samá líbivá hesla: politici musejí být neustále sledováni, aby se nenechali zkorumpovat, recidivisté musejí být neustále sledováni, aby se nedopouštěli dalších zločinů. Kdo by byl proti? Jenže realizace těchto nápadů vede k tomu, že lidé pod neustálým tlakem přestávají být sami sebou, dělají a říkají pouze to, co se od nich očekává. Jeden ze zakladatelů Circlu, naivní vizionář Ty Gospodinov, časem pochopí, jaké monstrum bezděky stvořil, a dojde k závěru: „Neustálé shromažďování dat za účelem zhodnocení jakékoli činnosti je zničující pro skutečné porozumění. (…) Všichni máme právo kdykoli zmizet.“
Na první pohled je Circle korporace jako ze sna utopických socialistů, která pečuje o veškeré potřeby zaměstnanců, nabízí útulné prostředí, všestranné kulturní a sportovní vyžití, bydlení blízko pracoviště, skvělé závodní stravování nebo velkorysý program zdravotní péče. Autor chytře pracuje se slovní i grafickou hříčkou: firma se jmenuje Circle, tedy anglicky „kruh“, a v jejím logu je počáteční písmeno C, tedy kruh, jemuž část chybí. A právě toto neustále skloňované „uzavření kruhu“, tedy ovládnutí světa jedinou firmou, je cílem veškerého snažení. Symbolické je také důsledné označování areálu firmy výrazem „kampus“; circlané, jak si hrdě říkají, skutečně v mnohém připomínají studenty: jak tou okázalou rozjíveností a družností, tak svou závislostí na autoritách, které jejich činnost známkují.
Eggers se ovšem už ve svých předchozích knihách (česky vyšly Srdceryvné dílo ohromujícího génia a Hologram pro krále) prezentoval spíše jako bystrý pozorovatel s citem pro aktuální problémy než jako suverénní stylista. Kniha je až příliš upovídaná, z dialogů je často zjevné, že repliky jsou adresovány spíše čtenáři než druhé postavě. Problémem Kruhu je také dost nevýrazná hlavní hrdinka. Zpočátku Mae vzbuzuje jisté sympatie, jak se snaží proplout nástrahami specifické korporátní kultury, kde se za věčnými úsměvy skrývá tvrdý konkurenční boj – ale její raketový vzestup z vyjukané elévky na pozici hlavní reklamní tváře Circlu odráží spíše potřebu posunout děj než pravděpodobné fungování mamutí korporace. Zde nám autor navíc dluží psychologicky přesvědčivé vysvětlení, jak se toto vcelku inteligentní a lehce bohémsky založené děvče vůbec stalo fanatickou vyznavačkou circleovské pseudofilosofie; ačkoli je Mae neustále konfrontována s tím, jak zhoubný dopad má činnost Circlu na lidi kolem ní, slouží firmě stále oddaněji a bez sebemenších pochybností. Stejně obtížně pochopitelné je propuknutí jejího milostného vztahu s Francisem, zakomplexovaným voyeurem, kterým původně opovrhovala (když už jsme u těch výtek: i sexu je v knize podstatně více, než by si logika příběhu vyžadovala).
Naproti tomu rodiče Mae ani její bývalý milenec Mercer nejsou z permanentního dohledu „veřejnosti“ nad svými životy nijak nadšeni. Mercer je díky venkovskému původu a manuálnímu zaměstnání hlasem zdravého rozumu (opět snad až příliš schematickým), který podotýká: „Nemůžu ti poslat e-mail, protože ho okamžitě přepošleš někomu dalšímu. Nemůžu ti poslat fotku, protože si ji hned dáš na profil. A ta vaše firma projíždí všechny naše zprávy a hledá informace, které by se daly zpeněžit. Tobě to nepřipadá uhozený?“ Skepse však není ve světě podle Circlu tolerována. Svět je přehledně rozdělen na nás, tedy správňáky, kteří nemají co skrývat, a na ty druhé, kterým je potřeba se dostat na kobylku. Totalita byla nastolena bez jediného výstřelu, stačilo chytře využít přirozené lidské vlastnosti, jako je lenost přemýšlet, potřeba někam patřit nebo strach z nepředvídatelných událostí. A také současný kult efektivity, který již překročil meze racionality (vezměme si například, kolik relativně inteligentních lidí podléhá sloganům typu „řídit stát jako firmu“).
V některých momentech je Eggersova kniha až příliš poplatná svým inspiračním zdrojům jako Orwellovo 1984 (vymývání mozků pomocí přitroublých hesel rozmístěných po celém kampusu) nebo Zjevení svatého Jana (kdo nemá účet u Circlu, „nemůže kupovat ani prodávat“), metafory jsou až příliš polopatistické (akvárium s všežravým hlubokomořským žralokem symbolizující snahu Circlu pohltit veškerou konkurenci). Myšlenkám, které autor sděluje, by možná lépe vyhovovala forma eseje než románu, z něhož je místy znát, že vznikal „à la thèse“. Jenže pokud dnes chcete vůbec lidi oslovit, musíte zvolit způsob, který pro ně bude co nejpřístupnější. Takže revolta proti povrchnosti se nakonec chytá do vlastní pasti, možná už ten duch „circlu“ natolik prorostl naším světem, že jeho skutečně radikální odmítnutí znamená odmítnout svět a život…
Dave Eggers: Kruh. Přeložil Petr Eliáš. Nakladatelství Plus, Praha, 2015.