Počteníčko: Nejkrásnější tango na světě
Přesně rok před začátkem okupace, 15. března 1938, vezl doktor Rudolf Štursa, synovec sochaře Jana Štursy, svého přítele Františka Mautnera na výlet do Dobříše. Oba byli Rudolfovými přáteli, Štursa byl křesťan, ale Mautner Žid. Z rádia slyšeli, že rakouské celnice byly po anšlusu proměněny v ubytovny a Hitler byl nadšeně uvítán Vídeňáky v rakouském hlavním městě. „Tato země se proměňuje v nejnovější baštu německého národa. Jsem si jist, že odvěkého cíle německého lidu, postupu na východ, bude dosaženo,“ hřímal z reproduktoru Hitler. Mautner se zeptal Štursy, co by dělal na jeho místě, kdyby takováto politická situace zasáhla Československo. Protože Mautner mluvil dobře anglicky, Štursa mu doporučil, aby si na britské ambasádě zažádal o vízum platné pro všechny britské kolonie, a aby se pro všechny případy nechal pokřtít. Řada zemí totiž odmítala Židy na své území přijmout, a bylo snazší a rychlejší žádat o vízum s křestním listem v ruce. Vzpomněl si na svého dobrého známého Jana Vochoče, kněze starokatolické církve, a slíbil Mautnerovi, že mu s ním domluví schůzku.
Vochoče potěšila vyhlídka, že jeho malé církvi přibude další ovečka, a oba je pozval do svého bytu. Uložil Mautnerovi, aby si přečetl Nový zákon a vrátil se za týden, ale Štursa namítl, že Mautner musí druhého dne odjet. Vochoč si tedy oblékl sutanu, vytáhl z kapsy lahvičku svěcené vody a začal předčítat formule křestního obřadu. Štursu požádal, aby předčítal příslušné pasáže z Nového zákona. Pak Mautnera třikrát postříkal svěcenou vodou z lahvičky. Při třetím máchnutí lahvičkou mu vyletěla z ruky a spadla do akvária; vyhrnul si rukáv a vytáhl ji.
Nijak ho to neznervóznilo, potřásl Mautnerovi rukou a přijal ho tak do církevní obce. Pak gotickým písmem vyplnil křestní list a popřál Mautnerovi do budoucna mnoho štěstí. Mautner pak snadno získal vízum a odjel na Nový Zéland. Byl poslední, komu se podařilo vycestovat zcela legálně, se všemi náležitými dokumenty.
Podobně pak Vochoč pokřtil řadu dalších Židů. Když se ukázalo, že mnoho dalších by rádo získalo křestní list, ale nechtěli skutečně podstoupit křest, vzpomněl si Štursa na svého známého Eduarda Fleissiga, tiskaře, který měl dílnu v Palackého ulici, nyní Gürtlergasse, a požádal ho, aby vyrobil tisícovku kopií Vochočova originálního křestního listu. U J. B. Pichla v Celetné (Zeltnergasse) si nechal vyrobit razítko. Viktor Mautner mu pak sehnal staré faktury a Štursa z nich odlepil kolky a ty pak znovu použil na falešných křestních listech, které zájemcům vytavoval. Nabízel Židům volbu: mohli se nechat pokřtít u Vochoče a získali pravý křestní list. Pokud touto procedurou z náboženských důvodů projít nemohli, vystavil jim Štursa křestní list falešný. Po první tisícovce si Štursa nechal vytisknout další, vydal jich víc než 1500. Oskar Schindler ze Svitav tak nebyl jediný, komu se podařilo zachránit řadu českých Židů – Štursa přežil vílku a žil v Praze až do devadesátých let 20. století.
František Mautner sympatizoval s komunisty; jeho rudé nadšení patrně pramenilo ze vzpoury proti materialisticky založeným rodičům – otec Viktor vlastnil továrnu na deštníky a obchod na Petrském náměstí (Petersplatz). Na cestu na Nový Zéland si Mautner vzal gramofonovou desku s nahrávkou Internacionály, kterou však zamaskoval nálepkou z desky s populární písničkou „Le plus beau tango du monde“. Kdyby si snad celníci chtěli poslechnout nejkrásnější tango na světě Henriho Aliberta a Reného Sarvila, přibila by je do židlí revoluční výzva:
Otroci, vzhůru k cílům svým.
Již chví se světa základ vratký,
my ničím nejsme. Buďme vším.
Poslední bitva vzplála,
dejme se na pochod:
Internacionála
je zítřka lidský rod.
Na Novém Zélandu vstoupil Mautner do armády a změnil si jméno na Kennedy. Ta změna byla v armádě pravidlem: pro vojáka, který by padl do zajetí, by bylo židovské jméno další přítěží. Po válce se vrátil do Prahy s uniformou pokrytou vyznamenáními. Svou vojenskou kariérou se rád vychloubal: ukazoval na blyštící se hruď a vyprávěl: „Tuhle jsem dostal, že jsem se klepal strachy v Africe, tuhle za to, že jsem měl v kalhotách v Itálii, a tuhle za to, že jsem vzal nohy na ramena v Německu.“
Sympatie ke komunismu ho opustily. Často se kvůli tomu hádal s Rudolfem, když máchali moje plenky, a přesvědčoval ho, aby taky emigroval na krásný, ale nudný Nový Zéland: „Kdyby tam bylo víc Čechů, byla by tam konečně nějaká zábava.“
Rudolf oproti němu zůstával tvrdohlavým idealistou, přesvědčeným, že jeho posláním je uchránit lidstvo před zlem. Nový Zéland ho nezajímal. Když si uvědomil, že zbavit svět nespravedlnosti a proměnit ho v utopii není možné, aniž by si člověk zašpinil ruce, bylo už pozdě. Nebylo to možné tehdy a není to možné ani teď, o šedesát let později.
Ivan Margolius: Praha za zrcadlem. Přeložil Vít Penkala. Argo, Praha, 2007