Mezivolbotýden
Z autorova aktuálního deníku podruhé, s věnováním Petru Jelínkovi.
14. ledna, neděle
Co se týká těch prezidentských kandidátů, dnes jsem se dozvěděl, že ve středu měl jeden z nich, který to v minulosti vyhrál, významné výročí. Tak jsem vzpomněl, jak jsem jednou přespával u známých ve vesnici, kde se před 105 lety narodil. Z vesničky Dúbravky (jeho tatínek tam byl jeden čas starostou) se ve 2. polovině 20. století stalo bratislavské sídliště z paneláků, postavených za éry jejího mocného syna. A čím se ta slovenská „vesnice“ liší od ostatních sídlišť světa? Když v paneláku vyjedete výtahem do 13. patra, v rohu obýváku tam najdete padesátilitrový kameninový hrnec s našlapaným zelím…
Není to, že jediná monografie o Gustávu Husákovi za 27 let od jeho smrti vyšla právě v době prezidentských voleb, nadržování jednomu z kandidátů?
-
Jedni moji přátelé mají za to, že je třeba volit, aby „naše země i nadále směřovala na západ“. Jiní (potichu, aby na ně nevlítlo Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám) naznačují, že je třeba zvolit toho, kdo zajistí, aby se naše země blížila k hodnotám východu. Napadá mě u toho, jak veliká je škoda, že se na našich humanitních gymnáziích už neučí základ evropské kultury; starořecká literatura. V ní by se národ dočetl, že dostal darem něco, co bylo už před třemi tisíciletími považováno za nejvyšší hodnotu života: zlatý STŘED.
-
„Když už to není pravda, tak ať je to aspoň sranda…“ (Jan Nedvěd: Razítka)
-
Hoprecht: „Člověk jsi, jen když se podřídíš lidskýmu pořádku. Život má i štěnice!“
Voigt: „Správně. A žije! A víš proč, Bedřichu? Nejdřív štěnice, potom štěněčí pořádek. Nejdřív člověk – potom lidskej řád!“
Hoprecht: „Ty se nechceš podřídit, to je to. Když chceš bejt člověk, musíš se podřídit!“
Voigt: „Podřídit – a čemu? To by ten řád musel za něco stát, Bedřichu. A to nestojí!“
(Carl Zuckmayer: Hejtman z Kopníku)
15. ledna, pondělí
Napadlo mě jedno řešení, které by zajistilo, aby Praha i zbytek země byly spokojené. Odtržení Prahy a vyhlášení samostatného Pražského státu. Vzorem by měl být Západní Berlín. Vzdušný koridor suplik z Prahy do Bruselu a orazítkovaných povelů zpět. A zase bychom v něčem byli první, protože v těsném závěsu by pravděpodobně následovala Bratislava, Vídeň a řada jiných spokojených hlavních měst…
-
„Všichni čekají, že se něco stane. Že někdo přijde a něco udělá. Vynesli by ho na ramenou až na Hrad.“
(Pavel Kosatík – Robert Sedláček: České století, díl Den po Mnichovu, 1938)
Vida – už 80 let čekáme na někoho, kdo neexistuje…
-
HAIKU SETMĚLÉHO DOMU, KOLEM NĚHOŽ JEDE NOCÍ VŮZ
zvuk stříkání vody
černá a žlutá
stíny jdou po stěně
Napadlo mě to, protože se to taky vztahuje k volbám? Nebo už blbnu?
16. ledna, úterý
Odjakživa obdivuju formulační schopnost snů. Umí vytvořit básnický obraz i dramatický oblouk v jednom – a zcela bez jakéhokoli člověkova vědomého talentu. Dnes se mi zdál tento sen:
Potká mě mladá, asi dvacetiletá americká novinářka a dělá se mnou anketu o evropské protestsongové poezii. Napadne mě stará básnička z 80. let: „Nedaleko v parku / našla jsem tam marku / ležela tam mnoho dní / byla totiž východní…“
A tu nastane kalvárie s překladem a vysvětlením. (Pamatuju si, že jsem vše poctivě říkal anglicky.) Novinářka neměla až takový problém pochopit, že Německo bylo v době mého dětství rozdělené na dva státy (říkala, že takové mají doma taky: Karolínu, Dakotu, Virgínii…), ale nechápala, co je marka. Vždyť Evropa je unitární stát a má přece svůj dolar – nějaké to euro… Takoví o nás jednou budou rozhodovat, povzdechl jsem si – a probudil se.
Když jsem zase usnul, zdál se mi druhý sen. Z Ruska mi přišla pozvánka na setkání básníků ve formě školního atlasu Československa, co jsme měli na střední škole. Když jsem ho otevřel, bylo to, jako bych stál na Sněžce: celá Česká země se přede mnou otevřela jako v čarodějné knížce a skrze mě vanul vítr do údolí, kde se nad všemi horami, obcemi a řekami vznášely jejich názvy v azbuce…
Vymyslel bych tak přesnou dvoudiagnózu dnešní doby v bdělém stavu?
-
Většina médií a sociálních síti zmiňuje Jana Palacha jako morální imperativ, který by nás měl vzpamatovat. Palach to i přes dvacetileté mlčení o něm v této zemi dokázal. Dokáže to nakonec i Jaroslav Janota?
-
V něčem mají ale ti, co říkají, že je u nás přece dobře, přece jen pravdu. Napsal jsem o tom dnes báseň podle toho, co mi vyprávěla paní Kalendová ze Slezska:
FAEŘANI
Přijeli k nám Faeřani velcí jako štafle
„Germán“ Hitler by se běžel schovat ke kravám
Přijeli k nám Faeřani křehcí jako vafle
Dojímaví jako širý oceán
Neuměli Faeřani německy ni dánsky
Anglicky by nedošli si ni do McDonald‘s
A neznali řízky, chlebíčky a placky
Ale chutnaly jim – tak jako všem z nás
Váleli se Faeřani na záhonech jahod
Trhali je hubou, začali se smát
Po dvaceti letech použili záchod
Který na Faerách musí zarůstat
Každý z Faeřanů dostal šišku štrúdlu
Ochutnali slušně, pak začali žrát
Jeden z Faeřanů vytáh fiskars kudlu
Zase zaklapnul ji – na co porcovat?
Z čeho děláte tu nekonečnou krmi?
Ptal se s plnou mordou chudák Faeřan
Matka vyvedla ho tam, co ostroh strmí
Nad tou naší Odrou – a kluk sevřel chřtán
Když uviděl v Odře plavat čerstvý hrušky
Který kromě matky nikdo neloví
Nechal sněžný tundry a arktický bůžky
Našel si tu babu – žije v Orlový
17. ledna, středa
Čtu noviny: „Proti překračování „mantinelů demokracie“ se ve výzvě parlamentním stranám a i vládě Andreje Babiše (ANO) vyslovilo několik desítek známých osobností. Mezi nimi je uveden ředitel České televize…“ Už je opravdu nejvyšší čas, aby se naše národní heslo z „Pravda vítězí“ změnilo na „Kozel zahradníkem“…
-
To, jak se společnost proměňuje, nejlíp ukazují slova, která přicházejí a nahrazují slova existující. A tím myslím nejen čengliš jako voucher místo poukázky, benefit místo výhody, workshop místo dílny… Nejlíp je to vidět na náborovém oddělení. Za našeho dětství se mu říkalo „kádrovka“. Tam se „kádrovaly“ a vybíraly „kádry“ (z francouzského cadre = skupina důstojníků ve vyrovnané čtyřboké skupině). Později šlo o „personální“ (u C. G. Junga je persona v zásadě naše vnější maska, to, co chceme ze sebe předvést světu). A dnes je to „ejčár“, Human Resources, lidské zdroje (což mi nejvíc připomíná ono pověstné nacistické stínítko na lampičku z lidské kůže). Dnes jsem ale přišel na další příklad. Za starých časů se komunikačním prostředkům říkalo „spoje“, tedy něco co nás spojuje. Dnes už jsou to „sítě“. Jsme jako skupina osamělých trosečníků na ostrovech, kteří spolu komunikují skrze síť. A kdo ji drží v rukou a co chce ulovit – nevíme…
Druhá zajímavá věc je „přepólování“ významů slov. V etymologii ho najdeme, když jazyky, které vyšly z jednoho kořene, nazývají stejným slovem pravý opak (z praslovanského *vonь vznikla jak česká vůně, tak ruská voň, což znamená smrad). Ale něco podobného existuje i v politologii. Narodil jsem se v režimu, který se nazýval marxistický a vyznačoval se tím, že uzavřel hranice státu, aby jimi nikdo pokud možno moc neprotékal ven ani dovnitř, vyhlásil maximální vnitřní produkci a soběstačnost – co se doma vyprodukovalo, to zas doma plošně přerozdělil, aby všichni měli zajištěnu solidní životní úroveň. Dnes je v západní Evropě (a užuž i v Evropě východní) režim naprosto opačný: úplně otevřel hranice, průmysl a zemědělství „outsourcuje“ čím dál víc nejen mimo jednotlivé státy, ale i mimo Evropu, a ony produkty pak v Evropě kromě nezaměstnaných na podpoře konzumuje narůstající masa mimoevropských gastarbajtrů, přičemž cílem je maximální snížení nákladů pro koncerny, které mají hodně, ale chtějí mít ještě víc. Mnozí čeští praví komentátoři tomu ale opět říkají „marxismus“. Druhý příklad: Čínská „lidová“ republika a Čínská republika na Tchaj-wanu. Byly založeny jako Maův ultralevicový stát a Čankajškův ultrapravicový stát. Svoje názvy si ponechaly, ale situace se vyvinula tak, že dnes na Zeměkouli téměř není asociálnějšího kapitalistického režimu než v ČLR (což je nesmírně umocněno tím, že tam neexistuje žádná opozice), zatímco na Tchaj-wanu se utěšeně rozvíjí středo-levý stát, mezi jehož stranické spektrum patří mimo jiné i dvě komunistické strany. Tak která z těch dvou republik je ve skutečnosti „lidová“ – a která ne?
-
„Vrah nebo hrdina – hlavně že nejsi nic obyčejného…“ (Čtyři vraždy stačí, drahoušku)
Jak nám tenhle reklamní svět přišel absurdní ve všech těch parodiích z „kapitalistického západu“ – od Pytlákovy schovanky po Limonádového Joe. A bác – už skoro třicet let v něm žijeme…
18. ledna, čtvrtek
Vláda schválila novelu insolvenčního zákona, která má v některých případech připustit dluhovou amnestii. Jestli je něco v naší politice za poslední roky opravdu důležitá zpráva, tak tato. Jen jde o to, aby se z toho vůči obyčejným lidem zase nevyvinula nějaká levá. Aby místo babky, které berou dům, protože si před lety neštípla lístek v tramvaji, neoddlužili mého bývalého zaměstnavatele, který nám už třetí rok dluží svým zaměstnancům – ale přesto, že jeho firma je už několik let v insolvenci, barák i fáro za milion má pořád.
-
Překvapivé zjištění: Oba stávající prezidentští kandidáti (ačkoli sami moc krásy nepobrali – a i přes vyšší věk obou manželských dvojic) mají velmi pěkné manželky. Je to ale pochopitelné, už z české lidové písně: „Ten kdo má peníze, ten má pěknou paní“ (…následující verš písně s ohledem na další možnou volební aféru radši ani nedopovím…)
-
Bruno Solařík mě rozesmál bezkonkurenční příhodou, která na malé ploše říká o dnešním světě všechno:
Coca-Cola použila na své reklamě mapu Ruska bez Krymu.
Svinstvo! ulevili si ruští blogeři.
Hurááá!!! zvolali ukrajinští blogeři.
Coca-Cola se omluvila a použila na své reklamě mapu Ruska s Krymem.
Hurááá!!! zvolali ruští blogeři.
Svinstvo! ulevili si ukrajinští blogeři.
Sinaserte, řekla Coca-Cola a použila na své reklamě mapu SSSR.
19. ledna, pátek
Ze svého dnešního snu jsem si zapamatoval slogan "Pravdáme žaldu!" a názvy zemí "Emigrónsko", "Imigrónsko" a "Migrónsko".
-
Dočetl jsem se, že Praha 6 si za 850 tisíc pořídila Lavičku Ferdinanda Vaňka od výtvarníků Petra Pištěka a Ley Dostálové. Je to načerveno natřené prkno, které leží na pivním sudu. Jestli je to recese na Lavičku Václava Havla, tak je to vynikající. Obratem jsem ze své snídaně (ovesných vloček, tvarohu, kakaa a plátku banánu) udělal objekt „Tajuplný ostrov“ (viz doprovodná fotografie). Kdo ho ode mě koupí?
-
Zatímco Drahošovu kampaň platili zednáři, Zemanovu Číňani. Nechtěl bych být člověkem, který věří všemu tomu, co se dozví v českých médiích. Nicméně poprvé zažívám, že česká média jsou nestranně vyrovnaná; zatímco TV Barrandov fandí Zemanovi, Česká televize Drahošovi.
-
Doslechl jsem se dnes, že Jaroslav Dušek – stejně jako já – taky celý život nevolí. Kromě jiného jsem se z pořadu dozvěděl, že těm, kdo nechodili volit, říkali ve starém Řecku „idiotés“. Škoda, že mi o svém nevoličství neřekl, když jsem u něj byl na kurzu improvizace a přecházeli jsme spolu přes žhavé uhlí. Tam ale byly k řeči úplně jiná témata.
Zásadový nevolič je prý taky doktor Hnízdil. Hned mám lepší pocit, že nejsem jediný idiot v galaxii.
20. ledna, sobota
„Kandidát, kurva drát, toho nemá nikdo rád!“
(Thomas Bernhard: Ritter, Dene, Voss)
-
Na dnešní mši mě zaujalo kázání o tom, že Ježíš Kristus nezačal svou misi ve Svatém Jeruzalémě ani na území metropolitního Judska, nýbrž v provinciální Galileji, kde na tom lidi byli nejhůř, a podle toho se taky chovali. Na desatero zapomněli, bujelo mezi nimi modlářství všeho druhu a příslušníci státní správy se tam odvažovali jen na koních - a vždy ve dvou. Ježíš věděl, že právě tam je ho nejvíc potřeba.
Kdo máš uši k slyšení, slyš...
-
Napsal mi jeden pán, že když nevolím a vyjadřuji se k politice, je to „jako když se impotent vyjadřuje kriticky k šukání“. Odpověděl jsem mu, že impotent je špatné přirovnání. Impotentovi by v tomto případě byl roven občan cizího státu, který volit nemůže. Já jsem člověk v celibátu. Uznal to a opravil slovo „impotent“ na „asexuál“. Napsal jsem mu, že i to je chybný příměr. Že bych rád volil, ale nemám koho. Jsem v pozici člověka s naprosto normálním libidem, ale obklopeného bandou šeredných strupatých čarodějnic, které navíc vůbec nejsou lidi, ale kýmsi na dálku ovládané stroje. Ale že mu nijak nebráním, aby „si zašukal“.
-
V Paris-Match vyšel rozhovor s Alainem Delonem. Říká tam: „Vím, že tento svět opustím bez lítosti. Vše ovládá lež, všechno je překroucené. Lidé se navzájem nerespektují a nedrží slovo. Záleží jen na penězích. Po celé dny se omílají jen zločiny…“ Koukali jsme s Martinem o Vánocích na jeho film Sicilský klan z roku 1969. Martin poznamenal: „Tohle už dneska nikdo nenatočí: chlapi jsou chlapi, ženský jsou ženský, hudba je hudba, zločinci jsou zločinci a policajti jsou policajti…“ Právě na tenhle posun doby Delon reaguje. Jak mu rozumím…
Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že dobu si tvoříme sami, každý z nás. Jakou ji vidíme, taková je. Je těžké uklidnit mysl a zadívat se do průseku v lesích, když má za sebou člověk horu bolesti a v zádech plno nejistot. Ale když dospěje do bodu, že v takovém světě už žít dál nemůže, má jen dvě možnosti: umřít, anebo změnit svět ve svých očích…