Vůně
Tak jako Franz Kafka v dětství bydlel v bytě, v němž bylo jedno okýnko, které vedlo do Chrámu Svatého Mikuláše na Starém Městě, já pracuji v knihovně, z níž vede průchod do Chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Dnes jsem šel do místnosti, kde máme umístěny numismatické sbírky a ucítil jsem intenzivní vůni něčeho jako spáleného listí. Okna v místnosti byla zavřená a v jiných prostorách knihovny nic takového cítit nebylo. Záhada. Pak jsem pochopil. Otevřel jsem dveře a za zvuku chorálu vystoupil na kůr, zahalený dýmem kadidla. Pode mnou byla v plném proudu první slavnostní mše Svatováclavského týdne…
Ten den jsem pozval kamarádku, která měla narozeniny, do divadla. Nejsem člověk, který vyhledává zklamání, a tak jsem v divadle byl po letech. Protože jsem se nechtěl dívat na Romea, jak jezdí na motocyklu, zvolil jsem moderní téma: Kočičí hru. Vím, že hrát tuhle hru po inscenaci s Danou Medřickou není lehké, ale já jsem viděl celkem tři Kočičí hry a všechny byly dobré. U inscenace Petra Lébla v Divadle Na zábradlí jsem brečel. To ale byla ještě 90. léta. Eržika z inscenace, na které jsem byl dnes v našem městě, byla slavná pražská herečka, která se neustále zadrhávala, protože neuměla text. Gizela text uměla, ale měla ho do posledního přízvuku naučený přesně jako Vlasta Fabiánová z inscenace s DM. Viktora hrál malý tlustý muž, který tvořil tím, že se pitvořil. Když měli narežírováno, že s Eržikou mají stoupnout na kanape, spotřebovali všechnu energii na to, aby nespadli, ale nikoli divadelně – reálně. Dramaturgie z textu vyškrtala všechny zmínky o politice (včetně jednoho z dramatických vrcholů hry: scény, v nichž si sestry vyprávějí, že se jejich tatínek zabil, když ho zfackovali fašisti) – zato Gizelin text vyšperkovali spoustou francouzských a německých citátů, zřejmě proto, aby zdůraznili, že je Gizela nóbl. (Jak Werich by na to řekl: „On autor byl vůl, ale dramaturg a režisér nejsou.“) Chyběla hlavní hybná síla hry: temperament hlavní hrdinky (když vzpomínám, co mám říkat, těžko můžu vyzařovat sílu). Chyběl hlavní symbol hry: dotýkání při mňoukacích hrách, jimiž si dvě ženy v mezní situaci života vyjadřují soudržnost a lásku. A chyběla Gizela, kterou scénograf s režisérem umístil na jakýsi vyvýšený trůn daleko v druhém plánu scény. Viděl jsem kdysi ochotníky hrát hru s velmi špatným textem a s naivně namalovanými kulisami – ale zahráli ji tak, že jsem jí byl plný. Na tomhle tyjátru jsem byl za pět minut beznadějně prázdný.
Jestli něco neumím, tak trpět z bontonu a ze slušnosti. V dětství jsem se v tomhle směru přetáhl, následkem čehož v téhle disciplíně nezvládám už ani minutu navíc. Skrz foyer ověšený výstavou stejně vysávajících pop-artových produktů jakéhosi malíře jsem se vplížil na záchod a ucítil vůni dezinfekce. Hned jsem ji poznal. Byla to vůně stejného přípravku, jaký se po revoluci, když mi bylo třináct, prodával po barelech a moje máma ho používala na mytí kachlíčků. Byl jsem tehdy poprvé zamilovaný. Moje láska odešla stejně rychle jako móda toho přípravku. Dneska se mi proto díky němu vrátila. A zachránila mě.