KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Benešovská vůle

Anna Benešová (1840–1909) žila v českých Kožlanech na Rakovnicku. Od tohoto městečka na západ se nacházela jazyková hranice; za polem už ležela německá Žihle (Scheles). Ačkoli mezi oběma obcemi už ve druhé polovině 19. století existovala národnostní řevnivost, selská dcera Anna Benešová se jí vyhnula tím, že uměla dokonale německy, protože v mládí sloužila v bohaté německé rodině v Plzni. Rodiče se ji proto rozhodli zaslíbit bohatému statkáři Hüberovi z Žihle. Anna se rozhodla pro tehdy netradiční řešení: vzala si syna svého strýce. Edvard (původně Eduard) Beneš se tedy narodil ze sňatku sestřenice s bratrancem. Prezidentův otec Matěj Beneš (1843–1910) se (i s pomocí ženina věna) z domkáře vypracoval na nejbohatšího muže města; vlastnil grunt, obchod, cihelnu a povoznictví. Eduard byl poslední dítě svých rodičů, které pak v životě vždy vzpomínalo, že není z nouze, ale z vesnické chudoby. Přes určité jmění se nikdo z deseti sourozenců Benešových nestal boháčem. Dva z nich pracovali jako železničáři, dva jako učitelé (jedním z nich byl Benešův bratr Vojta, 1878 - 1951, pozdější poslanec za sociální demokracii, který již za Rakouska-Uherska pracoval v USA, kde se později stal tchánem Zbigniewa Brzezińského), jeden Benešův bratr byl sedlákem, dcery se staly manželkami sedláků. Když šel Beneš studovat na Vinohradské gymnázium do Prahy a ubytoval se v bytě u bratra Václava, musel mu platit nájemné. Není pak divu, že první teorií, která mu vysvětlovala svět, byla teorie sociálního darwinismu. Rozhodl se ale světu postavit hlavní devizou svého charakteru, nezdolnou vůlí. Za jeden školní rok se dokázal nadřít jakýkoli předmět, který mu nešel, takže se z propadajícího studenta stal premiantem a přes svou neduživou tělesnou konstituci se stal útočníkem fotbalové Slavie. Pokud Slavia hrála s některým z německých klubů, potkával se s hlavním představitelem svých pozdějších úhlavních nepřátel Rudolfem Jungem. Tedy učitelem Konrada Henleina, zakladatelem Německé dělnické strany v Českých zemích, který už v roce 1913 prosazoval antisemitismus (směr, který byl v tehdejším Rakousku-Uhersku téměř neznámý). To vše student Beneš prožíval na zapřenou, protože veřejná sportovní (stejně jako umělecká) činnost byla studentům zakázána. Když si ale mladík, který za Slavii nastupoval pod pseudonymy Spolný, König, Bělský, Berger a Novotný po těžkém soupeřově faulu zlomil nohu a musel strávit šest týdnů v nemocnici, na vše se přišlo a Beneš přišel o stipendium. Díky trvalým následkům byl ale osvobozen od vojenské služby.

Opory-nepřátelé

Na studia do Paříže přišel Beneš už jako Edvard (francouzsky se však podepisoval Édouard) a jako národní socialista. Živil se však psaním sociálních reportáží ve stylu Émila Zoly (jehož román Zabiják, první díl slavného Zolova románového seriálu Rougon-Macquart, přeložil do češtiny) do sociálně demokratického Práva lidu. Jeho tehdejší šéfredaktor Bohumír Šmeral a redaktor Jaroslav Hašek o něco později v Praze založili recesistickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona a později každý zvlášť (jeden doma a druhý v Rusku) československou komunistickou stranu, jejímž se Šmeral stal předsedou. (Se Šmeralem se později dvakrát dostanou na opačnou stranu barikády: nejprve v roce 1915, kdy Šmeral jako austroslavista udá rakouské policii pobyt ženy tehdy už „emigrantského vlastizrádce“ Beneše, podruhé v roce 1921, kdy Šmeral z Kladna zorganizuje rudou revoluci a založení Československé republiky rad, a Beneš jako premiér rebelii tvrdě potlačí.)

Studium na dvou pařížských školách, Sorbonnské univerzitě a Svobodné škole politických nauk, bylo nákladné a neslučitelné s Benešovou intenzivní publicistickou činností. Dostudoval tedy na univerzitě v Dijonu, kde si vytvořil tak dobré vztahy, že zde bylo za republiky jeho péčí založeno i slavné československo-francouzské družební gymnázium Lycée Carnot, které funguje dodnes a jehož absolventy byli třeba herci Jiří Voskovec a Raoul Schránil, kandidát na prezidenta z roku 1968 Čestmír Císař, spisovatel Václav Jamek, anebo režisér Zdeněk Troška. Beneš ukončil dijonská studia jako doktor práv prací „Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku“, v níž vizionářsky předpověděl vznik dnešních středoevropských zemí, které dokonce pojmenoval Česko, Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna (o nichž ale tehdy ještě předpokládal, že budou součástí rakousko-uherské federace). O sedm let později napíše v Paříži spis „Zničte Rakousko-Uhersko“ a o deset let později bude tento stát skutečně zničen – se lvím přispěním Edvarda Beneše. Tehdy se začal rodit Benešův pocit, že se ve velkých dějinných věcech nemůže mýlit. V malých se ovšem mýlil. Rakouský stát mu francouzský doktorát (nejspíš s ohledem na téma závěrečné práce) neuznal a on pak byl nucen do roka (!) dokončit romanistiku na filosofické fakultě. Dvojnásobný doktor (práv a filosofie) Beneš se pak roku 1912 stal docentem sociologie a jako premiér v roce 1921 profesorem. (Souběh stejného akademického titulu během vykonávání stejného úřadu nebyla zdaleka jediná životní sychronnost s jeho nástupcem Václavem Klausem – a pozdější celoživotní sbírání čestných doktorátů zdaleka jediný charakterový souběh s jeho nástupcem Václavem Havlem.)

Na ženy neměl Edvard Beneš nikdy příliš čas. Synchronně se svým učitelem z pražské filosofie a předchůdcem v prezidentské funkci TGM se však během svých zahraničních studií seznámil se spolužačkou, kterou si pak vzal. Anna Vlčková byla dcerou železničáře z dvojjazyčné oblasti podobné té, v níž vyrostl sám Beneš. Anna byla schovankou rodiny spřízněné s vedoucím komisařem pražské policie Václavem Oličem a přítelkyní Oličovy dcery Anny. Olič byl známý jako hlavní vyšetřovatel v inscenovaném „procesu s Omladinou“, v němž byla v roce 1894 kvůli vykonstruovanému obvinění odsouzena k dlouholetému vězení stovka nejdůležitějších mladých českých vlastenců sociálního smýšlení (většina čtenářů bude tuhle dějinnou kapitolu znát z historického seriálu Zlá krev, v němž Václava Oliče ztvárnil Ilja Prachař.) Olič, zřejmě i proto, že si chtěl očistit svědomí, Beneše přijal do rodiny a díky jeho mocné ochranné ruce (vzpomeňme na ochrannou ruku brněnského policejního ředitele Le Monniera nad mladým TGM) se Beneš dostal ze všech svých nesnází a jeho kariéra v rámci Rakouska-Uherska se mohla nadále rozvíjet. Olič šel tak daleko, že když byl po emigraci TGM Beneš jmenován jeho nástupcem v čele separatistické České maffie, Olič nechal konspirátory (mezi nimiž byl i Alois Rašín a Karel Kramář, jež před lety poslal do vězení) scházet se ve svém vlastním bytě, který byl logicky nehlídaný. Když se později pro svou emigraci rozhodl i sám Beneš, vyrážel z Oličova rodného domu v Řevničově na západě Čech cestou, kterou mu Olič předem dohodnul se svými kontakty. Za to se později Olič dostal se svými bývalými oběťmi Kramářem a Rašínem do rakouského vězení a stejně jako je ho zachránila až amnestie nového císaře Karla I., který se v okamžiku, kdy cítil, že prohrává, rozhodl pro mírové kroky.

Nemoci mladé republiky

Beneš, na rozdíl od Masaryka (jenž během prvního odboje několikrát objel svět) a Štefánika (který organizoval čs. legie v Rusku), byl určen, aby ze svého sídla v Paříži (kam původně dospěl s falešným pasem na jméno Šícha), což byl střed tehdejšího politického a diplomatického světa (totéž, čím je dnes New York), učinil pevný bod československé mise. Virtuozita, s níž Beneš a jeho francouzský spolupracovník, historik Ernest Denis, postupně seznamovali mocné ve Francii s faktem, že existuje nějaký český národ (když uznali, že už Francouzi vědí dost, titul svého časopisu La Nation tchèque změnili na La Nation tchècoslovaque) byla neuvěřitelná a byla vyjádřitelná jedním zdánlivým detailem: když jejich snaha vyvrcholila vítězstvím, ze všech představitelů nových a staronových států, vzniknuvších na troskách zaniklých říší (státu polského, jihoslovanského, litevského, lotyšského, estonského) jediný Beneš (a jeho přívažek, Francouzům neznámý Karel Kramář) se mohl zúčastnit mírové konference ve Versailles, která rozhodovala o podobě poválečného světa. Byla to však už konference formální: Beneš už předtím vše předjednal se sekretáři jednajících hlav států. I díky schválně nadsazeným požadavkům (žádali i území historické Lužice, obydlené Lužickými Srby, a koridor k Jugoslávii na území dnešního rakouského spolkového státu Hradsko, obydlené burgenlandskými Chorvaty a Slovinci) dosáhli naši nemožného: přiklepnutí všech historických Zemí koruny české včetně území obydlených Němci, které se už chystaly připojit k nově vytvořené Rakouské republice. Na Slovensku (které historické hranice nemělo) pak fyzickou hranici tvořenou Dunajem včetně území, na němž žilo 800 tisíc Maďarů. S Podkarpatskou Rusí na východě to bylo maximum možného. Množství národnostních menšin v novém státě plus versailleská lež (o pouhých 800 tisících Němců na našem novém území) plus nesplněný versailleský slib (o zřízení smíšených a ryze německých kantonů jako ve Švýcarsku) a nesplněný pittsburský slib (o zřízení česko-slovenské federace) se nakonec staly hrobem Republiky československé (jak byla země pojmenovávána na základě gramatiky našeho tehdejšího velkého bratra, Francie). Otázka ale je, nakolik tvůrci republiky mohli za daných podmínek své sliby splnit. Nově vzniklý československý stát, aby vůbec přežil, se musel hned na začátku své existence dohodnout s Poláky z historické části českého Slezska, Těšínska, a s Poláky z Oravy a Spiše (za diplomatické odstoupení části těchto území Polsku se TGM na Beneše trochu zlobil – a tahanice o ně republika absolvovala až do roku 1958). Poté nový stát musel vojensky zpacifikovat i Němce v separatistických minirepublikách Sudentenland (severní Morava), Deutschböhmen (západní a severní Čechy), Böhmerwaldgau (Krumlovsko) a Deutschsüdmähren (Znojemsko), komunistickou Slovenskou republiku rad pod záštitou maďarských komunistů a vedením Čecha Antonína Janouška, i povstavší české komunisty na Kladně. Navíc musel čelit hustým bombovým atentátům Maďarů na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Mladou republiku určovala národnostní nespokojenost daná do značné míry tím, že veškerá státní služba (u police, četnictva, pošt) byla strategicky obsazena Čechy, přednostně legionáři (neuspěli však ani legionáři, kteří byli slovenské či rusínské národnosti), a také sociální nespokojenost, spojená s prvními hubenými poválečnými roky republiky, spojenými navíc s utažením opasků, které inicioval ministr financí Alois Rašín. Ministr Rašín, který přežil rakouský proces s Omladinou v 90. letech i s „velezrádci“ za první světové války, nepřežil v lednu 1923 kulku vystřelenou ze zbraně anarchokomunisty Josefa Šoupala. V době konjunktury ve 2. polovině 20. let se pak na reformy nějak zapomnělo – a pak do věci vstoupila světová hospodářská krize, která přinesla ještě horší stav. Přesto jsme ale do posledního dne první republiky byli skutečně jedinou demokracií na východ od Štrasburku. Jeden z mnoha důkazů za jiné: naše menšiny – českoslovenští Němci, Maďaři, Poláci a Rusíni – měly na rozdíl od okolních států ve svých rukou lokální politickou správu svých oblastí, své poslance v čs. parlamentu i své ministry. (O četných emigrantech do tohoto ostrůvku demokracie jsem psal v předchozím dílu o TGM.)

Nespojení spojenci

Beneš, který sedmnáct let první republiky strávil jako čs. ministr zahraničí, k čemuž mu v jen v letech 1921–22 nakrátko přibylo premiérství, se v prvních letech nové republiky nejen málem utopil v rybníku Hejtman v Chlumu u Třeboně, ale především se topil v závisti svých kolegů. Slováci mu (zřejmě neprávem) vyčítali, že stojí za tragédií smrti svého pařížského konkurenta Milana Rastislava Štefánika, se kterým se skutečně neměli moc rádi, pozdější premiér Hodža ho nesnášel za to, že zavrhl jeho koncepci hranic Slovenska na národnostním principu, a jeho první nadřízený v republice Karel Kramář sočil na jeho nástupnickou a zástupnickou roli u TGM. Nelíbila se mu také Benešova koncepce obrany ČSR, založená především na Francii, která byla úhelným kamenem naší velké obranné (troj)dohody (s Francií, Británií a SSSR) a „Malé dohody“ se státy, které si po rozpadu Dunajské monarchie spolu s námi rozdělily Velké Uhersko (Jugoslávií a Rumunskem). Ve třicátých letech se tato koncepce popravdě už přestala líbit i Benešovi samotnému. Poté, co byl v roce 1934 spáchán úspěšný atentát na jeho dlouholeté partnery, jimž věřil, jugoslávského krále Alexandra I. a francouzského ministra zahraničí Barthoua, Beneš, který byl (a zřejmě právem) obviňován, že ze státních peněz financoval chystaný Savinkovův atentát na Vladimira Iljiče Lenina, se v roce 1935 jako čerstvý prezident vydal do Moskvy. Tam dojednal, že se J. V. Stalin se svým státem „připojil“ k velkodohodové spojenecké smlouvě. V téže době už západní dohodové mocnosti v rozporu s Versailleskou smlouvou (!) povolily Hitlerovu Německu vybudování Wehrmachtu, vrátily Německu demilitarizované Porýní a povolily plebiscit o připojení Sárska k Německu, který byl (stejně jako později ten rakouský) na občanech násilně vynucený. Národnostně a sociálně rozdrobené strany Čechů a Slováků prohrávaly tváří v tvář československým Němcům a Maďarům, kteří si zvlášť za krize (částečně právem) stěžovali, že pražská vláda jejich hladovějící regiony nepodporuje a ekonomicky je potápí ve prospěch regionů „státního národa československého“. (Němečtí milovníci Karla Čapka ze Sudet tehdy psali svému milovanému spisovateli, ať se za ně přimluví na Hradě. Čapek tak neučinil, stejně jako v případě stížností Irů, které se Británie pokoušela svou blokádou vyhladovět právě v době, kdy Čapek psal v Londýně své Anglické listy.) Ve volbách roku 1935 získaly většinu spojené „autonomistické strany“: Sudetoněmecká strana Konrada Henleina (který byl po matce Čech) a Karpatoněmecká strana olomouckého rodáka Franze Karmazina (v níž byli sdruženi slovenští nacionalističtí Němci i jejich krajané z Podkarpatské Rusi pod vedením Antona-Ernsta Oldofrediho, který pocházel ze staré italské šlechty) spolu s Maďarskou národní stranou Jánose Esterházyho (rovněž šlechtice, jehož matka byla Polka). Tyto strany byly za hranicemi podporovány maďarským královským regentem (který ovšem v roce 1920 vyhnal ze země svého krále Karla I. Habsburského) Miklósem Horthym, a Adolfem Hitlerem, který v březnu 1938 zabere Rakousko a do jeho čela dosadí nacistu Arthura Seyss-Inquarta, moravského Němce ze Stonařova u Jihlavy.

Do Mnichova a po něm

Celoživotní diplomat Beneš nebyl nechápavý, právě naopak. V roce 1936, kdy on sám jako předsedající Společnosti národů podepisoval rezoluce proti italské okupaci Etiopie a kdy nejen George Orwell a Ernst Hemingway, ale i František Kriegl, pozdější ministr vnitra z roku 1968 Josef Pavel a tisíce dalších Čechů a Slováků bojovali na straně levicových bojovníků proti Francově režimu ve Španělsku, kdy k nám doputovaly tisíce německých uprchlíků (včetně spisovatelů bratří Mannů, profesora Lessinga nebo vynálezce Formise, který ve Štěchovicích u Prahy založil patrně první demokratickou radiostanici vysílající do totalitního Německa – což ho už v roce 1935 stálo život) se Edvardu Benešovi přihlásili tajní emisaři Hitlerova ministra zahraničních věcí von Ribbentropa. Byli to hrabě Max Trauttmansdorff a diplomat Albrecht Haushofer. Zatímco Haushoferův otec Karl byl jedním z tvůrců „mystiky“ moderní nacistické mytologie, která hlásala například to, že hlavní pole pragermánské síly leží v zaniklém grónském městě Thule či na území Tibetu (jeho postavou se inspiroval Ladislav Fuks při psaní postavy Karla Kopfrkingla z románu Spalovač mrtvol), Haushofer mladší byl liberál, pozdější člen spiknutí, které si dalo za cíl neúspěšný atentát na Hitlera. Haushofer s Trauttmansdorffem měli vyjednat oteplení vztahů mezi Německem a Československem. Jednání však byla Berlínem přerušena v roce 1937, ve stejné době, kdy německá tajná služba podstrčila paranoidnímu Stalinovi „důkazy“ o zradě jeho generálů v čele s Tuchačevským a během mnutí si rukou nad decimací sovětské armády Němci ještě Stalina požádali, zda by formou stáže na Tuchačevského případu nechal pár „nových německých právníků“, kteří měli zakládat „lidové soudy“, vyškolit v praktikách sovětských monstrprocesů. Stalin, který se o Hitlerovi tehdy vyjádřil, že je to slušný člověk, i v tomto případě souhlasil. Pozdější známá jednání, při nichž sovětský velvyslanec v Praze Alexandrovskij sliboval Benešovi sovětskou pomoc byly čistě formální. (Sám Alexandrovskij bude mimochodem po odchodu z Prahy po zániku ČSR odvolán z politiky, stane se advokátem, při obraně Moskvy upadne do německého zajetí, z něhož uprchne, nicméně dle zákona, podle něhož je každý Sovět, který se nechá zajmout, pokládán za špiona, bude v roce 1943 popraven a jeho manželka poslána na Sibiř.) Beneš, který zjistil, že nám v případě německého tlaku nepomůže žádný ze smluvních partnerů, rozehrál dlouhodobou partii, která je běžnou českou historiografií až na výjimky naprosto nepochopena. Logiku, kterou v letech 1937–8 Beneš sledoval, o třicet let později, v srpnu 1968, znovucharakterizoval Gustáv Husák, když o sobě před odletem na jednání do Moskvy řekl Miroslavu Kusému: „Já tento národ zachráním, i kdyby mi měli všichni naplít mezi oči.“ Beneš od května 1938 sabotoval shromáždění parlamentu, aby sudetoněmecká strana spolu se separatistickými stranami dalších menšin a domácími fašizujícími stranami nedosáhla odstoupení Sudet (anebo i odstoupení celé republiky!) legální cestou. Když viděl výsledky Runcimanovy mise, která přinesla jen Henleinovo vítězství v informační válce, a neochotu Francouzů jít do války za zachování sárské a rakouské samostatnosti, pochopil, že bude muset počkat na novou světovou válku. Tajnými depešemi si „objednal“ slavné anglo-francouzské ultimátum. To diktovalo, že pokud Beneš Sudety neodstoupí Německu, nemůže počítat s anglo-francouzskou podporou v případě budoucí války, což vyvolalo demonstrace, které ve světovém tisku ukázaly „jednotu Čechoslováků a jejich odhodlání bránit své hranice“ (přestože kdyby o tom rozhodoval tehdejší parlament, zřejmě by je legálně vydal). Pak Beneš „upustil ventil“ několikadenní mobilizací (armády, v jejíž spolehlivost nevěřil i proto, že v ní bylo 40 procent sudetských Němců), načež přišla slavná Mnichovská dohoda, kde se rozhodovalo „o nás bez nás“. Zatímco v národu se proti Mnichovu zvedla obrovská vlna opozice (která svedla dohromady osobnosti tak odlišného směřování jako byli předáci českých fašistů Gajda a Stříbrný, syn zavražděného pravicového ministra Rašína či předseda KSČ Gottwald), Beneš dohodu podepsal bez zákonného schválení parlamentem – což mu otevřelo možnost  budoucího zneplatnění Mnichova.

Mnichov znamenal odstoupení území požadovaných Německem, Maďarskem a Polskem, několikasettisícové emigrace z komunity celkem 1,5 milionu Čechů a Slováků spolu s antifašisty a Židy, kteří žili na okupovaných územích. Pro stát, jenž stále nesl název Československo, znamenal i vyhlášení autonomie Slovenska, Podkarpatské Rusi, snížení počtu československé armády, zákaz KSČ, ČSSD a Židovské strany a povolení Norimberských zákonů na německých školách v ČSR. Za pět dní Edvard Beneš odstoupil, za dalších sedmnáct dní emigroval. Usadil se na Chicagské univerzitě (jak už bylo zmíněno, tehdy druhém největším českém městě na světě), kde byl do roka zvolen nejpopulárnějším učitelem. V Americe ho materiálně mimo jiné podporoval Thomas Mann, kterému Beneš po jeho emigraci z Německa poskytl tranzitní československý pas.

Londýnský Beneš

V době okolo okupace Československa v březnu 1939, kdy z republiky odcházeli předák sudetoněmeckých sociálních demokratů Wenzel Jaksch a sudetoněmečtí komunističtí vůdci Bruno Köhler a Karol Šmidke (vlastním jménem Karl Schmidke, vůdce Slovenského národního povstání), Tomáš Baťa mladší, nebo herci Voskovec, Werich, Haas a Lom (pozdější inspektor Dreyfus z filmů o Růžovém panterovi) a kdy pražský tým Nicholase Wintona (který jako etnický Žid nemohl na území Protektorátu vyvíjet žádnou činnost a akce řídil z Londýna) zachraňoval československé židovské děti (jako byl pozdější americký režisér Karel Reisz nebo matka televizního novináře Pavla Zuny) byl už Edvard Beneš jako šéf české rezidence v Londýně. Předtím elegantně vyřídil Slováka Štefana Osuského, který nesouhlasil s jeho postupem v době Mnichova a který se na čs. velvyslanectví v Paříži jako první ještě před ním postavil do čela zahraničního odboje. Jmenoval ho ministrem bez portfeje a v roce 1942 ho vyhodil z vlády vůbec – a když ministr protektorátní vlády Ladislav Feierabend dramatickým způsobem unikl za svým idolem do Anglie, Beneš ho nechal celé hodiny čekat a teprve pak se rozhodl mu nabídnout funkci exilového ministra financí. Zato si už na konci roku 1939 ze sanatoria Vineland v americkém státě New Jersey přivezl Jana Masaryka, kterého se svou Mnichovskou taktikou včas neseznámil, a Masaryk, tehdejší československý velvyslanec v Londýně, trpící dědičnou depresí, tak strávil dramatické zářijové dny na pokraji života a dobrovolné smrti. Beneš ho jmenoval exilovým ministrem zahraničí. Masaryk, který v Americe, jíž byla válka v zásadě jedno, doprovázel na klavír pěvkyni Jarmilu Novotnou, v židovských spolcích přednášel o svém otci, který vybudoval jedinou republiku, v níž Židé nebyli diskriminováni, a dokázal se dohodnout i s lídrem rakouského odboje, synem posledního císaře Ottou von Habsburgem, byl přesně tím, koho suchý Beneš potřeboval. I díky Masarykovu osobnímu přátelství s britským králem Jiřím VI. (utužoval je společný humor nasazený v boji se společnou psychickou chorobou) se Benešovi v roce 1940 podařilo etablovat československý exilový odboj jako Brity uznanou legální exilovou vládu. Dalšími, kdo na tom měli lví podíl, byli domácí odbojáři Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek, neboli skupina Tři králové, jíž se ve spolupráci s vysokým důstojníkem německé rozvědky Paulem Thümmelem (ten myslel stejně dopředu jako Beneš, a tak byl už od roku 1938 československým agentem) podařilo dopředu upozornit britskou vládu na útok Německa na Británii. Přesto se však český odboj zdál Britům slabý. Po neúspěchu Mašínova švagra Ctibora Nováka (mimochodem též napolovic etnického Němce) při atentátu na Himmlera (vyhodil aspoň do povětří největší nádraží v Berlíně a ministerstvo letectví) přišel na řadu atentát na Himmlerova zástupce Heydricha, který byl na podzim 1941 umístěn v Praze jako zastupující říšský protektor. Architekt holocaustu Heydrich byl zabit parašutisty z Británie, dle oficiální verze exilové vlády ale domácím odbojem. Nastala heydrichiáda, během níž byli za stanného práva rodiny atentátníků, všichni, kdo jim nějakým způsobem pomohli či jen neoznámili informace o nich, popraveni i se svými rodinami, a nadto byly stovky popravených za schvalování atentátu. Kromě toho byli popraveni už dříve zatčení odbojáři jako podplukovník Josef Mašín, či bývalý protektorátní premiér Alois Eliáš, který spolupracoval s odbojem a byl zatčen po příchodu Heydricha do protektorátu. (Eliáš byl posledním poutem, které spojovalo protektorátního prezidenta Háchu a exilového prezidenta Beneše, jehož příkazům Hácha zprvu tajně naslouchal). Z umělců byl zastřelen například spisovatel Vladislav Vančura a herečka Anna Letenská. Na jiné, kteří přímo pomáhali skupině kolem atentátníků, jako byli herci Jindřich Plachta nebo Martin Růžek (i to byl mimochodem po otci etnický Němec), se nepřišlo. Díky skvělé propagační akci exilových propagátorů čs. věci (patřili mezi ně i začínající rozhlasový moderátor BBC Pavel Tigrid, pozdější zakladatel čs. Svobodné Evropy, anebo pozdější ředitel Městských divadel pražských a zakladatel Charty 77 Ota Ornest, kteří do našeho informačního boje dokázali zainteresovat třeba i autory jako byli Grahama Green, C. S. Lewis a opět i G. B. Shaw), zarezonoval atentát, a především krvavá heydrichiáda a následné vyhlazení Lidic jako žádná akce předtím. Na jméno „Lidice“ byla přejmenována města v USA, Mexiku, Venezuele, Peru, Panamě a Brazílii a v Latinské Americe se slovo stalo dokonce oblíbeným novým ženským jménem.

Odsun

Český odboj se v žebříčku britské tajné služby dostal na špici, což (spolu s jeho nadstandardními vztahy se Stalinem) Benešovi (který byl za války stejně jako TGM za svou práci nominován i na Nobelovu cenu) dalo možnost jednat o oduznání Mnichova v poválečných hranicích. Benešův konflikt s představitelem sudetoněmeckých demokratů v exilu Wenzlem Jakschem byl dán už tím, že Jaksch nebyl ochoten jednoznačně odmítnout mnichovské začlenění Sudet do Německa a nařídil svým emigrantským krajanům namísto do československé exilové armády vstupovat přímo do britských jednotek. První Benešovou představou o poválečném vyrovnání, kterou si nesl už z doby před Mnichovem, byly masové přesuny Němců ze Sudet a jazykových ostrovů ve vnitrozemí (Jihlava, Brno, Olomouc) do Chebska a Šluknovska, Frýdlantska a Českokrumlovska (které leží už mimo obranné pásmo českých pohoří), a následné odstoupení těchto oblastí Německu, čímž by se republika zbavila asi jednoho milionu Němců. Zbytek měl být čechizován pomocí školství a kultury. Dalším posílením slovanského fenoménu (o němž romanofil Beneš začal silněji uvažovat až v londýnské emigraci a po vstupu SSSR do války, a napsal o něm spis „Úvahy o slovanství“) měla být konfederace ČSR s Polskem. Tyto představy rozbil jednak domácí odboj (který po heydrichiádě prohlásil, že další soužití Čechů s Němci v jednom státě je nemožné) a jednak Churchill, který nebyl příznivcem československo-polské konfederace a optoval pro národnostně homogenní poválečné státy. Plán odsunu byl schválen už v roce 1943 za podpory Stalina, který si především od odsunu 10 milionů Němců za linii Odra-Nisa sliboval to, že Polákům zkompenzuje území obydlená Ukrajinci, Bělorusy a Litevci, jež jim v roce 1939 zabral na východě. Díky Slovenskému národnímu povstání, ale i díky tomu, že Beneš v mezinárodním diskurzu tvrdošíjně trval na konceptu československého národa, se do předmnichovských hranic vrátilo i Slovensko, které se tak rázem stalo státem o jednu třetinu větším (ačkoli kdyby zůstalo samostatné, bylo by malým poraženým územím, který by muselo projít okupační správou, denacifikací a splácet reparace). Beneš, alespoň co do svých vyjádření, byl jednou z nejtvrdších exilových hlav okupovaných zemí. V jednom ze svých posledních komentářů na vlnách BBC, v reakci na aktivitu werwolfů a banderovců, operujících na konci druhé světové války na našem území, vyjádřil přání, aby "co nejvíce těch, kteří se budou bránit, bylo pobito". Rozezlenému poválečnému národu to nemusel říkat dvakrát. Během tak zvaného divokého odsunu (který byl v zásadě ilegální, protože začal dřív, než pravidla odsunu schválily velmoci na konferenci v červenci a srpnu 1945 v Postupimi), bylo pobito několik tisíc lidí během incidentů v Lanškrouně, Brně, Postoloprtech, Chomutově, Horních Moštěnicích u Přerova, Ústí nad Labem, Domažlicích, Leštině u Šumperka a Kytlici. Tři roky před narozením Jana Palacha došlo k několika sebeupálením sudetoněmeckých vojáků, kteří se vrátili domů z fronty a zjistili, že už tam doma nejsou - ale i k vraždám "národních správců" jejich majetku. Došlo i k divokému vysidlování moravských Chorvatů, menšiny, která na naše území přišla v 16. - 17. století a jejíž otcové se za války pod dojmem fašistického režimu v Chorvatsku nechali odvést k Wehrmachtu - ale byly i případy vyhnaných antifašistů a navrátilých Židů, kteří jako svůj jazyk uvedli němčinu. Výměna Maďarů z jižního Slovenska za Slováky z jižního Maďarska byla zastavena na intervenci maďarských komunistů u Josifa Vissarionoviče Stalina a pozdější Benešův nástupce Gustáv Husák, tehdy předseda sboru pověřenců (tedy premiér území poválečné Země slovenské) se nechal slyšet, že majetek zabavený Maďarům, Židům a Čechům by měl zůstat ve slovenských rukou. Na druhou stranu se Benešova Třetí republika výrazně postavila za Lužické Srby, kteří za povstání založili v Praze svůj národní výbor. V časech, kdy okupační správa jednotlivých oblastí okupovaného Německa nebyla ještě vyjasněná a Polsko dostalo do správu oblasti o výměře velké jako celé Země koruny české, podpořil Edvard Beneš lužickosrbské spolky a vznik srbského gymnázia ve Varnsdorfu ve vidině, že Lužice připadne ČSR. Kampaň proti vlivu ČSR a za Lužici pod správou NDR vedl mj. nejslavnější spisovatel Lužice (a později i NDR) Jurij Brězan, zatímco ti, kteří byli proti, po rozhodnutí velmocí, že Lužice připadne NDR, už navždy zůstali v "české emigraci" (patřili mezi ně mj. reportér Jurij Wićaz, hudební skladatel Bjarnat Krawc, grafička Hanka Krawcec, mistr ČSR v boxu Michał Michałk nebo literární teoretik Mikławš Krječmar). Po odchodu tří milionů Němců, kteří se usídlovali zejména na území kulturně blízkého Bavorska, jež je prohlásilo svým "čtvrtým kmenem" (odešel sem i svými díly u Čechů pravděpodobně nejoblíbenější sudetský Němec, spisovatel Otfried Preussler, tvůrce pohádek Čarodějův učeň a Malá čarodějnice) se uzavřela větší část německé etnické historie Československa. Nicméně ne úplně celá. Velká část dětí místních německých antifašistů, odborníků a lidí ze smíšených manželství, kteří dle Benešových dekretů mohli zůstat (politici Jaroslav Šabata, Pavel Wonka, Daniel Strož a Rudolf Schuster, sochař Kurt Gebauer, spisovatelé Ota Ulč a Ota Filip, sportovci Alois a Evžen Hadamczikovi a Horst Siegl, herci Martin Růžek, Jiří Hálek, Jan Pohan, Jaroslav Štercl, Felix Holzmann, Otto Ševčík, Jindřich Narenta, Helga Čočková, Magda a Emília Vášáryovy, Antonie Hegerlíková ad.), i nadále spoluvytvářela naši kulturu i politiku. Naopak z obyvatelstva, které často z národnostních periferií směřovalo do nově vysídlených pohraničních oblastí, se během let vytvořila zvláštní (nutno ale říct, že v porovnání s předválečným stavem o mnoho sociálně slabší) subkultura, kterou zajímavě reflektují osobnosti, jež z ní vzešly - jako jsou spisovatel Jaroslav Rudiš či herečky Valérie Zawadská, Vilma Cibulková a Simona Babčáková. Jedno z Nostradamových proroctví, uvádělo, že „král, za něhož bude dostavěn svatovítský chrám, vyžene Němce z Čech“. Hlavou státu, za níž se konaly poslední umělecké úpravy katedrály, byl skutečně Edvard Beneš. Jeho pozdější nástupce (stejného ročníku narození) Antonín Zápotocký, který též pracoval na Mockerových úpravách chrámu, byl v době těchto úprav zatím jen kameníkem…

Toto je první číst článku, jehož celou verzi, sahající až ke smrti Edvarda Beneše, jehož úplná verze byla vytvořena pro časopis 067.cz

První část o Tomáši Garrigue Masarykovi najdete zde.

Starší navazující text v Kulturních novinách najdete zde.

Za pomoc týkající se některých genealogických údajů o rodině Benešově autor děkuje Mgr. Zdeňku Hornerovi.