Nové logo MUNI – záleží na tom, kdo o něm mluví?
Na prahu stého výročí svého vzniku mění Masarykova univerzita své logo a připravuje nový vizuální program, což ovšem okamžitě vyvolává poměrně dramatickou diskusi. Když si dovolíme parafrázovat úvahu Michala Foucaulta, podle textu Samuela Becketta rozvířil diskusi o postmoderně otázkou: „Co na tom záleží, kdo mluví?“ – pak rázem máme jeden z možných metodologických konceptů, jak se na problematiku zavádění nového loga a vizuálního stylu dívat. Kdo a jak vybere tvůrce loga? Mají o výběru rozhodovat rektor a prorektoři, kteří jsou za rozkvět univerzity zodpovědní? Nebo má být bezvýhradně tato záležitost v rukou profesionálů – tedy grafických designérů?
Michael Foucault v knize Diskurs, Autor, Genealogie vydané v češtině v r. 1994 poukazuje na postmoderní zaměnitelnost autorství a naznačuje, že důležité je především samo sdělení a jeho význam pro aktuální diskursu. Bez ohledu na konkrétního autora. Lehce tak zpochybňuje otázku autorství. Může být Foucaultův přístup využitelný v našem případě? Významná univerzita se stoletou tradicí mění svůj vizuální styl a my se ptáme – záleží na autorství rozhodnutí vizuální prezentaci změnit? A záleží na autorství tvůrců, kteří nové řešení vypracují?
Vraťme se na začátek k okamžiku, kdy se vedení Masarykovy univerzity rozhodlo, že při příležitosti oslav stého výročí vzniku univerzita začne používat nový vizuální styl. Jistě si každý z nás umí představit, že v úvodní fázi mohly zaznít otázky, zda je to vůbec třeba, když dřívější podobu loga po listopadu 1989 inovoval přední brněnský grafik Ivan Štrouf, a když přece univerzita má i ve svém vizuálním stylu prezentovat určitou kontinuitu a tradici. Tak proč věci měnit? Ale nemá být univerzita současně zónou objevů, inovací a novátorských přístupů? Nemá tedy logo vypovídat i o této progresivní poloze vysoké školy? A přestože pro Dům umění města Brna přinesla skvělé a novátorsky proměnlivé logo studentská dvojice Robert Jansa a Petr Bosák v rámci studentské soutěže, Masarykova univerzita se rozhodla soutěž koncipovat jako výzvu pro čtyři vybraná grafická studia. Výhody takového postupu jsou zjevné – je to sázka na jistotu, že zkušení profesionálové odvedou nezpochybnitelnou kvalitní práci. Rektor navíc jmenoval porotu s výrazným zastoupením odborníků. Mimo jiné v této univerzitní soutěžní porotě pracoval profesor Stanislav Stankóci, grafický designér, který je rektorem Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě, nebo docentka Irena Armutidisová, děkanka Fakulty multimediálních komunikací UTB ve Zlíně a v neposlední řadě docent Pavel Noga, který působí na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MU, takže k profesionálnímu nadhledu mohl přidat i určitou vnitřní znalost situace.
Ve dvou kolech soutěže byl vybrán návrh Studia Najbrt. V další etapě vedlo vedení univerzity s Art directory Michalem Nanoru a Alešem Najbrtem dlouhodobý dialog, při němž se práce na vizuálním stylu postupně zpřesňovala. A když došlo k prvnímu dílčímu zveřejnění, objevily se kritické hlasy – ty vedly až k sepsání „petice za zachování tradičního loga Masarykovy univerzity“ uvnitř akademické obce. A zvláštní paradox této diskuse je asi nejvýrazněji prezentován v lednovém vydání univerzitního časopisu MUNI, kde je vedle sebe článek kancléřky MU Ivy Zlatuškové, která na danou situaci reaguje a vysvětluje postup vedení univerzity a profesora Jiřího Damborského, biochemika a vedoucího výzkumného týmu Loschmidtových laboratoří Přírodovědecké fakulty MU, jenž podává protikladné hledisko.
V odmítavém stanovisku prof. Damborského shledáváme nejpalčivějším problémem narušení vnímání integrity MU, a to především ze strany členů akademické obce. Podle něj bylo jednání univerzity nedemokratické, což znamená, že pedagogové a studenti neměli možnost se před finálním verdiktem k logu vyjádřit. Dle jeho slov: „Lidé měli potřebu vyjádřit svůj názor, připojit komentář, sdělit, co si myslí.“ Druhým reflektovaným problémem je „nepatřičné“ vynaložení finančních prostředků a energie, které jsou přece zapotřebí v jiných oblastech, jimiž se univerzita rovněž prezentuje anebo v nich má „nedostatky“. Tato myšlenka je velmi častá a objevuje se téměř ve všech diskuzích k novému vizuálnímu řešení. Kancléřka Zlatušková mu ale oponuje: „O konkrétní podobě vizuálního stylu nelze dobře rozhodovat na základě celouniverzitních hlasování nebo petic, stejně jako by nikoho nenapadlo uspořádat referendum o postojích k novým výtvarným či hudebním stylům. Ty ani takovým způsobem vzniknout nemohou“, a dodává „grafické ztvárnění logotypu Masarykovy univerzity je prací uznávaných profesionálů, Studio Najbrt bylo vybráno komisí složenou převážně z odborníků v oblasti grafického designu a zástupců akademické obce. Stanovení vítěze soutěže ani podoba logotypu nejsou výsledkem osobní preference rektora, nýbrž se opírají o princip respektu ke kompetenci renomovaných odborníků v daném oboru a znalosti mezí vlastní kompetence.“ Nutno říci, že vyjádření prof. Damborského je spíše názorem na mechanismus chování při výběru logotypu, a ne konstruktivní kritika nového vizuálního stylu.
K polemice kolem loga svým prosincovým vyjádřením přispěl i rektor MU Mikuláš Bek. Ten si je plně vědom, že se nový vizuální styl nebude líbit každému, přesto své rozhodnutí ve věci nové vizuální identity MU považuje za zcela jasné a logické. Sečteno a podtrženo v sedmi věcných, srozumitelných a argumentačně přesných bodech. Žádné demagogie o líbivosti. Dle jeho slov: „…jak správně rozhodnout o otázce, která kromě funkcionální roviny (efektivita fungování vizuální identity vůči cílovým skupinám) má také dimenzi estetickou, vkusovou (o níž, jak víme, se racionálně závazně rozhodnout nedá)? No nejlépe tak, jako je to pro akademické prostředí přece normální, standardní a nejobvyklejší. Na bázi odborného názoru specialistů, na bázi peer review.“
Ostatně i na fórech zabývajících se designem nová korporátní identita MU vzbudila vlnu rozpolcených názorů. Na zahraničním serveru BrandNew, který zaznamenává a poskytuje názory na design prací firemních identit a značek, je změna kvitována poměrně kladně. Oproti běžným diskuzím se tedy dostáváte i k poučené reflexi: „Nové logo vytváří jedinečnou zkratku pro univerzitu ‚MUNI‘, jež jí dává kompaktní grafické znázornění. Může tak snadno nahradit předchozí emblém, a přitom si pořád udržet vysokou rozpoznatelnost. Krátká a dlouhá verze loga (a celého identifikačního systému) jsou založeny na výrazném, zúženém, tzv. neproporcionálním písmu – monospace, to se skvělým způsobem vyrovnává se znaky, mající v sobě úhly. Nápis ‚MUNI‘ je perfektní kombinace liter, zvýrazňující jednotlivé písmenné znaky.“ Právě volba daného typu písma, jehož autorem je český designér a typograf Marek Pistora, je i v odborných diskuzích často středem pozornosti – a to kladně i záporně, stejně jako volba základní i doplňkové barevnosti.
V jednom z řady rozhovorů říká Aleš Najbrt: „Na náš obor má názor každý“. Ano, samozřejmě. Ale grafický design je profese s mnoha zákonitostmi. A ty už každý nezná. Grafický design a design obecně je téměř nemožné stručně a jasně definovat. Design se neustále proměňuje a tyto zvraty se pak odráží ve společnosti a kultuře. Jednou z možností, jak jej propojit s každodenním životem a poukázat na jeho důležitost nebo dopad i mimo odbornou veřejnost, může být prezentování konkrétních příkladů prostřednictvím médií. Insideři oboru se vesměs shodují, že kritika designu (v pozitivním i negativním smyslu), ať už jde o popularizaci oboru, či hlubší reflexi, může přinést jedině kladné výsledky. Příkladem mohou být texty uznávané kritičky designu Alice Rawsthornové, která se svými příspěvky o designu v tištěných médiích, ale i na Instagramu, snaží „překonávat předsudky o designu tím, že poukazuje na bohatost a eklektičnost tohoto oboru“.
Jistou míru osvěty můžeme vidět i v chování Studia Najbrt a zástupců z Masarykovy univerzity, kteří v návaznosti na implementaci všech prvků nové vizuální identity od začátku roku 2018 pořádají setkání pro odborníky i laiky z řad akademické obce a veřejnosti. Dokladem toho je lednová prezentace v Univerzitním kině Scala, přednášky v rámci letošního ročníku 28. mezinárodního bienále grafického designu Brno nebo představení vizuálu MUNI na konferenci Eastern Design Conference 26.–27. října 2018 v Košicích.
Pokud jsme v úvodu připomínali Michaela Foucaulta, pak rozhodně nešlo jen o řečnické pojetí otázky. Jeho otázky na pozici či podstatu autorství se objevují v řadě navazujících textů i různých uměleckých interpretací. Záleží na tom, kdo je autorem? Kdo mluví o grafickém designu? Připomeňme si, že pozoruhodná celonárodní diskuse o odborném uměleckém problému se odehrála v roce 2007, kdy namísto odborníků to byli politikové, jejichž vinou nedošlo k výstavbě budovy Národní knihovny podle projektu světoznámého architekta Jana Kaplického. Ale copak o umělecké problematice mají rozhodovat politikové?
Masarykova univerzita je špičkovou odbornou institucí, takže v jejím rozhodování by vždy měla mít hlavní slovo odbornost. Zahoďme úvahu o povrchním hledání nějakého krásného „prodejního“ obalu, jak o tom už svým názvem vypovídá populární knížka Michaela Parkera z r. 2016 Není důležité, co říkáte, ale jak to říkáte! Umění prodat se, když na tom opravdu záleží. Dobře víme, že univerzitě musí naprosto zásadně záležet na tom, co svému okolí říká. Ale jako hledající a dynamické vědecké a výukové pracoviště musí také své sdělení vyslovit aktuálními formami a vizuálně se prezentovat na té nejkvalitnější úrovni. A kvalitu grafického designu by rozhodně neměl posuzovat literární vědec, fyzik či pedagog volného času. I když všichni tři dobře vědí, že pro své profese potřebují výtvarně kvalitně zpracované obálky svých knih, pozvánek na konference či tvůrčí dílny. A v tomto směru byl postup Masarykovy univerzity po všech stánkách zcela profesionální. I když … série akcí k oslavě stého výročí se naplno rozběhne od ledna 2019. Bude ji provázet další vlna diskusí o aktuálním grafickém designu?
Fotografie: Studio Najbrt, Masarykova univerzita