V mlze a mimo ni
Když se japonský rodák Kazuo Ishiguro stal hvězdou anglické literatury (mj. nositelem Bookerovy i Nobelovy ceny), pravděpodobně na tom měl svůj podíl i způsob, jak zvenčí a nově dokázal pohlédnout na typicky britská témata. V knize Soumrak dne, známé také z veleúspěšné filmové adaptace s Anthonym Hopkinsem v hlavní roli, Ishiguro na pozadí příběhu o nenaplněném milostném vztahu polemizuje s mýtem o aristokracii jako strážkyni hodnot, stejně tak v knize Když jsme byli sirotci zpochybňuje představu o „břemeni bílého muže“, stojící za expanzí britského impéria do všech kontinentů. Nečiní tak ovšem s agitátorskou prvoplánovostí, společenský kontext jeho příběhů se jen nenápadně vynořuje mezi řádky. V nejnovějším románu nazvaném Pohřbený obr se pak Ishiguro vrací k legendám o králi Artušovi, kouzelníku Merlinovi a siru Gawainovi, které bez ohledu na veškeré pochybnosti o jejich autenticitě ovlivňují již téměř tisíc let britské myšlení a uměleckou tvorbu.
Román Pohřbený obr se tak odehrává v raném středověku, kdy vzpomínky na slavné panování krále Artuše vybledly a z doby, kdy země tvořila součást římského civilizačního okruhu, již zbývají jen žalostné trosky. Země je po nekonečných válkách zbídačelá a lidé upadli do polobarbarského stavu, v němž veškerou energii spotřebují na uhájení holého živobytí. Původní keltské obyvatelstvo žije s pohanskými Sasy přišlými z pevniny víceméně v míru, protože už nezbylo nic, o co by stálo za to bojovat. Lidé žijí v norách a pouhá cesta do sousední vesnice je mimořádně riskantním podnikem, lidožraví obři – bez ohledu na to, zda skutečně existují, nebo jsou jen výtvorem vybičované fantazie – jsou stejně samozřejmou součástí života jako hlad, zima a nemoci. Kniha sleduje osudy stařičkých manželů, kteří se vydávají hledat svého ztraceného syna krajem, který obestírá záhadná mlha zapomnění, z níž se jen občas vynořuje nejasné a nedefinovatelné tušení, že věci jsou ve skutečnosti zcela jiné, než jak se na pohled jeví.
Autor ukazuje rub hrdinských činů, díky nimž králové vcházejí do historie: za těmi potoky krve, které jsou pro kronikáře jen koloritem, se skrývají tisíce zmarněných osudů lidí, o něž se historie nezajímá: „Kdyby se člověk mohl podle libosti toulat krajinou, dost možná by objevil hrady, jejichž obyvatelé pěstují hudbu, jídají vybrané krmě a vynikají tělesnou zdatností; nebo kláštery s učenci prodchnutými vzdělaností. Ale to na skutečnosti nic nemění. I na silném koni a za příznivého počasí by jel celé dny, aniž by před jeho zraky vystoupil ze zeleně jediný hrad nebo klášter.“
Vytříbený jazyk až provokativně kontrastuje s gustem, s nímž autor využívá ty nejprovařenější rekvizity pokleslé četby, jako jsou šermířské souboje, draci nebo tajné chodby. Můžeme zde také vidět paralely s klasickými japonskými příběhy o samurajích, s Goldingovými romány o nadčasovosti zla a fanatismu i s Ecovým Jménem růže díky motivu kláštera, který může být útočištěm i pastí. Na rozdíl od legend, v nichž je dobro a zlo jasně rozděleno, je zde nápadná ambivalentnost postav. Každá jedná podle své vlastní logiky, která je pro ostatní aktéry jen obtížně pochopitelná. Autorovy orientální kořeny se projevují důrazem na přijetí životního údělu, byť se jeví sebeabsurdněji. Křesťanská víra postav je vystavena mnoha zkouškám a musí také čelit nepříjemným otázkám: „K čemu je mi bůh s nezměrným milosrdenstvím, pane? Vysmíváš se mi coby pohanovi, a přece bohové mých předků jasně prohlašují své způsoby a krutě trestají, když překročíme jejich zákon. Tvůj křesťanský Bůh milosrdenství dává lidem svolení, aby ukájeli svou hamižnost, svůj chtíč po půdě a krvi, s vědomím, že pár modliteb a špetka pokání jim přinese odpuštění a požehnání.“
Jak vidno, postavy promlouvají s až přepjatou zdvořilostí, obřadným tónem, který příliš nekoresponduje s brutálním prostředím. S tím kontrastuje věcný tón vypravěče, s jemnou ironií seznamující čtenáře s životními podmínkami popisované doby. Historikové by zde jistě našli řadu nesrovnalostí, ale Ishigurovi nejspíš nešlo o realistický obraz života ve středověké Anglii. Historické romány ostatně lidé většinou čtou hlavně kvůli tomu, co je v nich nadčasového.
Pohřbený obr by se tedy jistě dal interpretovat také jako podobenství současné doby, která se tak ráda označuje za „informační společnost“, ale ve skutečnosti jí přemíra informací zjevně nijak neprospívá. Aktuální vlna zpochybňování autorit, všeobecné nejistoty a podezírání skutečně může něčím období stěhování národů připomínat. Ovšem pro čtenářský zážitek z Ishigurovy knihy je lépe neprozrazovat předem příliš mnoho z děje, který je nabitý nečekanými zvraty, stejně jako vnucovat čtenáři, jaké poučení si má z četby odnést (Ishiguro ani nepatří k autorům, jejichž sdělení by se dalo snadno zredukovat).
Je Pohřbený obr rehabilitací příběhovosti, která byla mnoha odborníky vykazována na periferii literatury? Ishiguro leckoho překvapil schopností vytvořit napínavý děj, i nadále však od čtenáře očekává schopnost proniknout za hlavní rovinu textu a nacházet skryté významy. Paměť nás dělá tím, čím jsme, ale zároveň máme všichni ve svých životech něco, na co bychom nejraději zapomněli. Žít dobrovolně v nevědomosti je proti lidské přirozenosti, ale dokážeme pravdu unést a jak s ní naložíme? Hrdinovy Ishigurovy knihy poznávají, že poznání není zadarmo, stejně jako odpuštění a snášenlivost. Tyto otázky dokáže Ishiguro položit sugestivně jako málokdo, odpovědí se však od něj nedočkáme.
Kazuo Ishiguro: Pohřbený obr. Přeložila Lenka Sobotová. Argo, Praha, 2017.