Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Hodiny pravdy

Příjezd německé armády na Znojemsko. Foto Pro Božice

Pocházíme ze Znojma, kde jsme bydleli na Haukově ulici čp. 10, v bytě se vstupní halou, kanceláří, třemi obytnými místnostmi a kuchyní s příslušenstvím. Byli jsme čtyři sourozenci. Nejstarší Zdeněk vystudoval Husovu bohosloveckou kolej v Praze a stal se tam farářem československé církve; druhý Richard byl příslušníkem čsl. armády v Bratislavě, později četnictva v Brně; třetí Miloslav studoval učitelský ústav ve Znojmě, později Amerlingův učitelský ústav v Praze, kde se stal učitelem. Já, jako nejmladší třináctiletý, jsem navštěvoval měšťanskou školu. Rodiče měli zřízenu úvěrovou a pojišťovací kancelář se spoluúčastí pražských pojišťoven Fenix, Slavia a Čechoslavia.

Do roku 1937 prožívali jsme pěkný, spokojený život, v němž nedocházelo k žádným vážnějším střetům mezi českým a německým obyvatelstvem, a to i proto, že pořádané oslavy, manifestace a podobné akce různých politických a společenských organizací se konaly vždy odděleně na jiném městském náměstí.

V polovině roku 1938 se situace však náhle započala měnit. Lidé, kteří po dlouhá léta spokojeně žili pospolu, se najednou začali dělit na Čechy a Němce. Zejména tomu bylo pak v září 1938, kdy pod vlivem působení německého představitele SdP Konrada Henleina nabývali sebevědomí němečtí muži v kožených kalhotách, bílých podkolenkách, v tralaláčcích s kamzičími štětkami a ženy v dirndlech. Bylo jich všude plno.

V tehdejším jejich „Deutscheshausu“ Henlein vykřikoval: „Na české zobáky patří tvrdá německá pěst! Odpůrce pozavíráme, až zčernají!“ Volal po rozbití čsl. republiky přesto, že tato i jim byla po dvacet let jejich vlastí.

Byl jsem očitým svědkem těchto jeho plamenných projevů a reakcí pobouřených českých obyvatel města nad nehorázností těchto projevů. Docházelo při nich i k rozbíjení okenních tabulek na domě kamením. Před shromážděnými demonstranty musel Henlein pak z domu utéci vyvezením v sanitním autě německého požárního sboru za asistence městské policie.

Situace se stávala stále horší. Německy začali mluvit i ti, kteří se nějak cítili jejich potomky. Ze školy začali odcházet spolužáci německých nebo poloněmeckých rodin, kteří s námi nesměli mluvit, stýkat se ani hrát si. Dřívější velmi dobrý kamarád, námi odjakživa volaný „Jenda“, se rázem volal „Hans“. Tyto změny podstatně narušily naše veškeré přátelské vztahy, takže nás ve škole denně ubývalo.

Zanedlouho vybízel československý rozhlas občany k setrvání u rozhlasových přijímačů. Dne 23. září 1938 došlo k vyhlášení mobilizace. Dva z mých starších bratrů ještě téhož dne v noci odešli ze Znojma. Následně i zbývající členové rodiny, v nastalé panice, utekli do vnitrozemí, k dědovi do Dřevohostic u Přerova. Tam jsme však dlouho nepobyli, neboť na opětovnou rozhlasovou výzvu k občanům, aby se vrátili zpět k obraně čsl. pohraničí, se otec s námi vrátil do Znojma. U útvaru SOS (Stráže obrany státu) stal se velitelem skupiny obránců železničního viaduktu zvaného „Červený most“. Po několik následujících dnů jsme, spolu s bratrem Miloslavem a matkou, donášeli v noci po setmění obráncům potraviny a vodu.

Situace se však nadále stávala čím dál horší, takže se rodiče rozhodli opět utéci k rodině do Dřevohostic. Na tuto noc snad nikdy nezapomenu. Za tmy, jenom s malým rancem a nejnutnějšími potřebami a s tím co jsme měli na sobě oblečené, odjížděli jsme nočním nákladním vlakem ve služebním vagonu směrem na Hrušovany nad Jevišovkou – Mikulov – Břeclav. Trať v příhraničí vedla již územím obsazeným henleinovskými ordnery. Se strachem a velkými obavami, zda vůbec tímto územím projedeme, seděli jsme beze slov ve vagonu, kde u stropu visela jenom slabě blikající lampa. Netrvalo však dlouho a za odstřelování vlaku i ta lampa zhasla. To jsme však již neseděli, ale se strachem leželi přikrčeni na podlaze vagonu. Šťastně jsme však projeli až do Břeclavi a tak se ocitli ve vnitrozemském bezpečí.

Jako uprchlíci jsme však nic víc než holý život neměli. U dědy, který byl stolařem a měl jen malý doškový domek, pozůstávající z malé kuchyňky, pokojíkem, komůrkou a dílnou, přespávali jsme na půdě.

Po čtrnácti dnech rodiče rozhodli, že se opět, tentokrát již po třetí, vrátíme zpět do Znojma v naději, že se nám snad přece jen podaří alespoň něco z našeho majetku zachránit a odvézt do bezpečí.

Zprávy o poměrech v pohraničí v té době byly velmi rozporuplné. Většina obyvatel, aby zachránili své majetky před záborem, odtud narychlo odcházela. Obtíženi ranci v rukou, s batohy na zádech, pěšky, na kolech, s různými vozíky a na náklaďácích, odváželi svoje majetky dále do vnitrozemí.

I otec se domníval, že se nám podaří zachránit, co se dá, ale velice se zmýlil, protože okupace přišla dříve, než jsme mohli znovu utéci. To se podařilo jenom mému staršímu bratru Miloslavovi, který se za obtížných podmínek, průlezy městskou kanalizací, dostal až do předměstských Přímětic, které se nacházely před demarkační čárou. Při jeho obsazování bránili se občané před vstupem německých jednotek zatarasením přístupových cest vlastními těly. Několik z nich tak zůstalo přejeto pod pásy přijíždějících tanků.

Po příchodu německých okupačních vojsk do Znojma, dne 10. října 1938, bylo mnoho znojemských Čechů ihned zatčeno a internováno do zajateckých táborů.

Mezi prvními byl i otec mého dobrého kamaráda Jirky pan Nováček, nájemce kavárny „Corso“ a majitel znojemského auto-taxi. Byl odvlečen až do koncentračního tábora v Dachau. Tam však podepsal spolupráci s Němci a asi po čtrnácti dnech se vrátil, za podmínek přistoupení k poněmčení své rodiny, umístění svého syna Jirky do německé školy a vstupu jejich dcery Růženy, tehdy již jako „Rósi Nowatschek“, do nacistické Hitlerovy mládeže „Hitlerjugend“.

Z dříve „dobrých“ Němců se mnoho proměnilo v nacisty. Jen někteří antifašisté sdíleli osudy Čechů, byli taktéž pronásledováni, zavíráni, týráni a v nejednom případě i zabíjeni. Organizované hordy henleinovců a rozběsněných ordnerů prováděly stále čistky mezi občany. Byl jsem svědkem, jak zajali starostu Sokolské obce, starého pána se šedivou hlavou a bradkou, za kterou ho uvázali na provaz a potupně vodili po městských ulicích. Sám jsem mnohokrát musel strpět i hanlivou přezdívku „Tschechische hunde“ nebo „schweine“. Kluci v krátkých kalhotách, s dýkami za pasem, v bílých punčochách po nás házeli kamením, a když jsme včas neutekli nebo se rychle někde neskryli, dostali jsme i nějakou tu „nakládačku“ na tělo. K ponižování, šikanování a násilnostem docházelo každý den.

Lidé se rychle značně měnili. Němci nabývali sebevědomí, rozbíjeli výkladní skříně a pomalovávali obchody nejen židovských, ale i českých obchodníků. České nápisy musely být ihned nahrazeny německými.

Majitel velké drogerie a parfumerie pan Dařilek se přes noc přejmenoval, tak jako mnoho jiných, na německé jméno „Darilek“. Jako jeden z představitelů delegace znojemských Němců u příležitosti návštěvy Adolfa Hitlera ve Vídni byl iniciátorem jeho pozvání k návštěvě Němci obsazeného Znojma.

Poprvé v životě, jako kluk, jsem viděl vzducholoď a její přistání na znojemském předměstí Hradišti, kterou na pozvání přiletěl. Když projížděl v otevřeném automobilu ulicemi města k „Deutscheshausu“ stál jsem velmi blízko. Od té doby projevovali se všichni Němci jako nacisté a členi jejich strany NSDAP bez výhrad.

Také mému otci byla několikráte nabízena spolupráce, poněmčení rodiny a mé umístění do německé školy, což však kategoricky odmítl. Jako aktivní člen několika českých organizací a sociální demokrat byl potom pronásledován, označen za politicky nespolehlivého a musel se denně hlásit na policejním velitelství. Do poloviny měsíce listopadu 1938 nemohl proto dostat ani „výjezdní povolení“ ze Znojma.

Teprve až v měsíci prosinci, k Mikuláši téhož roku mohli jsme odjet a z našeho movitého majetku vzít s sebou jen ranec a to, co kdo stačil unést. Už bych ani nespočítal, kolik toho na mě matka stačila navléci z osobního prádla, trenýrek, košil, svetrů a kabátů, byl jsem tak pěkně „zakulacený“.

Odjížděli jsme vlakem přes Citonice do Olbramkostela, kde byl hraniční přechod s celnicí. Před příjezdem uschovali u mě rodiče nějaké cennosti a zbytek peněz v domnění, že jako dítě projdu celnicí bez prohlídky. V posledním okamžiku před celnicí si to však matka rozmyslela a všechno ukryté mi odebrala k sobě. Snad to bylo vnuknutí, neboť právě mě při osobní prohlídce Němka vysvlékla do naha a důkladně prohledala, zatímco matka prošla kontrolou bez úhony. To byl všechen náš majetek, se kterým jsme z domova odešli.


Z knihy Ludvika a Dalibor Roháčovi: Hodiny pravdy. Vzpomínky z let 1938–1945. Vydáno vlastním nákladem ve Bzenci v roce 2005.