Ekopublika 2017: Velká i malá – obě důležité
V Brně byla 10. října v kině Scala vyhlášena v rámci festivalu Ekofilm cena za environmentální publicistiku Ekopublika 2017 (https://ekopublika.webnode.cz/. Druhý ročník ceny zaznamenal oproti prvnímu větší počet přihlášených textů. Hlavní cenu (tištěná média) si odnesl text Martina Uhlíře „Ze života umírajícího hmyzu“ a Malou Ekopubliku (online publicistika) text Jana Lipolda „Nevyhazujte to! Nejvyšší čas na rehabilitaci opravářů čehokoli“. Přinášíme rámcové ohlédnutí za vyhlašovanou cenou i několik postřehů jednoho z porotců.
O důležitých tématech a smyslu Ekopubliky (Jiří Plocek)
Oceněný text Martina Uhlíře, redaktora Respektu, se věnuje úbytku hmyzu v přírodě a jeho příčinám (masivně používaným pesticidům a proměnám pestré krajiny v jednotvárné a jednostranně zemědělsky produktivní území, které potlačuje biodiverzitu). Je to pojednání o fenoménu pro většinu lidské populace „neviditelném“, který je ovšem ve svých důsledcích předzvěstí krize ohrožující samotné lidstvo.
Analýza Červeného seznamu ohrožených druhů ČR. Bezobratlí, kterou před časem publikovali entomologové a odborníci na biodiverzitu v časopise Vesmír, ukazuje, že za poslední století na území dnešní České republiky vyhynulo 5–10 procent druhů hmyzu, v absolutních číslech asi 1500–3000 druhů. U mnoha dalších přežívá pár jedinců v jedné či dvou lokalitách. „Situace si plným právem zaslouží pojmenování krize,“ píše kolektiv autorů v článku Zpráva o stavu země: Odhmyzeno. - Radujeme se nad návratem lesů nebo velkých zvířat, zatímco ti méně nápadní živočichové se kamsi ztrácejí. V skrytu tak probíhá katastrofa, o kterou se mimo úzký okruh odborníků skoro nikdo nezajímá. (…) Hmyz možná spousta lidí nepostrádá, ale je to krátkozraký pohled. Už od devadesátých let minulého století odborníci na biodiverzitu vědí, že druhová rozmanitost není prostým důsledkem rozmanitosti chemických reakcí, ale faktorem, který řídí procesy na Zemi. Příroda bez ní nemůže uspokojivě fungovat, a tedy ani zajišťovat potřeby člověka. Ukázalo se například, že v oblastech, z nichž zmizela určitá část druhů, se mnohem snáze šíří parazité a infekční nemoci. V souvislosti se zánikem biodiverzity se mluví také o poklesu produkce potravin nebo o problémech ve vývoji léků. Opylovače, jako jsou včely a další druhy hmyzu, sice teoreticky mohou nahradit armády dělníků se štětečky v rukou, ale bylo by to drahé a neefektivní.
Touto ukázkou bych rád pobídl čtenáře, aby si přečetli nejen celý tento zajímavý článek s celou řadou konkrétních ilustrativních detailů (je odemčen k volnému čtení na webu Respektu), ale aby si prošli celý soubor témat, jež ocenila letošní Ekopublika.
Jedním ze základních cílů Ekopubliky je upozornit na texty o životním prostředí, které se ztrácejí ve tříšti denní a týdenní publicistiky. Jejich dopad se tím zmenšuje, ač se přitom jedná o tematiku, která má pro každého z nás existenciální charakter. Nárůst povědomí o hodnotách a mechanismech spjatých s fungováním přírody a s environmentálními zásahy člověka je jediným prostředkem, jak do budoucna zabránit život ohrožujícímu lidskému jednání. Člověk usiluje o mnoho věcí, veden rozmanitými a nezřídka i chvályhodnými úmysly, ale každé konání potřebuje zrcadlo. Pohled jedním směrem je vždy jen pohledem jedním směrem, jenomže život se odehrává v prostoru vícerozměrném.
Druhý ročník Ekopubliky přinesl větší počet přihlášených textů než ročník první. Celkem jich bylo 67 proti loňským 16. To je dobrá zpráva. Tento posun má dvě příčiny – zaprvé, narůstající povědomí o tomto povědomí, zadruhé – původní zaměření na texty pouze v tištěných médiích
(denících a týdenících), bylo rozšířeno také na online publicistiku, která splňovala určitá formální kritéria (redigovaný obsah média, oficiální kontaktovatelný vydavatel, pravidelná periodicita – denní či týdenní). Celkem 20 článků letos prošlo nakonec formálními podmínkami nominace a jedenáctičlenná odborná porota vybrala šest textů, které si zasloužily ocenění. V rámci druhého ročníku odborná porota vybrala dva vítězné články. Velkou Ekopubliku za rok 2017 získal článek Martin Uhlíře „Ze života umírajícího hmyzu“, který vyšel v Týdeníku Respekt. Ocenění Malá Ekopublika za rok 2017 si odnesl Jan Lipold za článek „Nevyhazujte to! Nejvyšší čas na rehabilitaci opravářů čehokoli“, jenž byl publikován na zpravodajském serveru Aktuálně.cz.
Oceněným autorům předal ceny Ladislav Miko, odborník v oblasti životního prostředí, bývalý ministr životního prostředí a ředitel festivalu EKOFILM. Vítězové si kromě věcných cen odnesli také finanční odměnu 10 000 Kč, kterou věnovala Nadace Veronica.
Dalšími oceněnými byli (v abecedním pořadí): Jaromír Bláha – Pro koho chtějí senátoři zničit naše národní parky? (Deník Referendum, 2/7/2017), Tomáš Brolík – Než přijde latex (Respekt, č. 30/2017), Martin Rychlík – 15 tisíc vědců varuje před zničením Země (Lidové noviny, 11/20/2017), Pavel Švec – Spláchnutá budoucnost (Mladá fronta Dnes, 1/23/2017).
Pár poznámek jednoho z aktérů (Jiří Guth)
Při přebírání ceny Jan Lipold mluvil o rozpacích, které prý pociťoval jako komentátor na životní prostředí nijak nespecializovaný. Je pravda, že jako „šéfkomentátor“ serveru Aktuálně.cz píše především o (domácí) politice, ale tu a tam zabrousí i do environmentální problematiky. Docela často pak s překvapivým vhledem a nadhledem komentuje různé aspekty dopravy, zejména silniční. Dobře si uvědomuje, jak velký podíl na zdržení dopravních staveb má nedbalá práce úředníků a také arogance státního investora – Ředitelství silnic a dálnic a také, jak mnohostranné výhody má veřejná a nemotorová doprava před automobily. Díky!
Martin Uhlíř se v krátkém projevu zaměřil jaksi komplementárně na postavení novinářů více, či méně zaměřených na ekologii. Stručně řečeno, toto postavení je poměrně těžké a tím důležitější jsou ocenění, jako je Ekopublika. Nejenže potěší samotného autora a přinese mu jinak nesamozřejmé uznání, ale je i názorným znamením pro jeho nadřízené, že přinejmenším odborná a angažovaná veřejnost jeho práci sleduje a pozorně čte.
Jak pracuje porota a na koho se nedostalo
Přesněji, jak pracuje porotce. Předně musím přiznat, že je to velmi příjemná práce. Porotci dostanou dvacet „finalistů“, kteří splňují formální kritéria nominace. Vnitřní pravidla Ekopubliky jsou dosti liberální, takže máme pouze doporučeno používat tři dílčí kritéria a hodnotit jejich naplnění u jednotlivých článků jedním až pěti body. Já to doporučení přijímám jednak z lenosti, jednak ze statistických a metodických důvodů (aby to bylo srovnatelné s ostatními členy poroty, kteří to třeba dělají také tak). Hlavně ale proto, že je to praktické a rozumné, podle mě. Ta tři kritéria jsou následující:
A) kvalita textu po stránce pojetí tématu a stylistického zpracování,
B) volba tématu z hlediska aktuálnosti, přínosnosti objasnění a možností řešení určitého environmentálně společenského problému,
C) odborná úroveň textu a patřičné začlenění popisovaného problému do širšího kontextu.
Vloni nastavila podle mne laťku dokonalosti (ano, dostala třikrát po pěti bodech, tedy celkem 15) Klára Kubíčková svým článkem Uhranutí Šumavou.
Letos jsem dal jako nejvyšší hodnocení „jen“ třináctku a shodou okolností tento můj „favorit“ (Daniel Deyl: Třikrát Roundup, Euro, 4. 12. 2017) na ocenění nedosáhl. Přišlo mi, že pro čtenářstvo naladěné převážně technooptimisticky (jak nedávno potvrdily výzkumy Jana Krajhanzla a spol.) je tuze důležité jasně doložit, jak velké korporace ovlivňují zadávání vědeckých prací a publikaci a interpretaci jejích výsledků. Nešť. Dokonce ani moje „dvojka“ (Štěpán Kučera: Příroda to sama nezvládne. Rozhovor s D. Storchem, Právo, 27. 12 2017) nedostala žádnou cenu. Samozřejmě je obecnou otázkou u rozhovorů, jak moc má na autora dopadnout případná záře myšlenek, které vyslovil zpovídaný. Já se kloním k tomu, že může dopadnout dosti, a v mém vysokém hodnocení se zřejmě promítl jednak celkový rozhled prof. Storcha, jednak určitá „fundovaná podvratnost“ jeho názorů.
Až u třetího textu jsem v hodnocení aspoň trochu srovnal krok s ostatními porotci, když jsem pomyslnou bronzovou Ekopubliku přisoudil Janu Lipoldovi. Bramborovou pak také oceněnému Martinu Rychlíkovi, pátý nejlepší byl podle mě Martin Uhlíř a šestý, kterého zde s chutí připomenu, Ondřej Vaculík s článkem Svoboda těch, co neškodí přírodě (Deník Referendum, 10. 10. 2017, viz zde)
Úhrnem dobrá zpráva: je co číst. Važme si všech, kdo o ochraně životního prostředí, potažmo udržitelném rozvoji aspoň trochu poučeně a čtivě píšou – a navrhujte další kandidáty na ocenění za rok 2018, prosím.