Počteníčko: Jablečné víno s Rozárkou
Vzpomínky na dětství a dospívání napsalo mnoho spisovatelů. Málokdy se však upřímnost, humor a nostalgie spojují do tak přesvědčivého celku jako v knize Jablečné víno s Rozárkou, jejímž autorem je Angličan Laurie Lee (1914–1997), básník, novinář, potulný muzikant, bojovník španělské interbrigády a nositel Řádu Britského impéria za podíl na pořádání výstavy Festival of Britain.
Poslední dny mého dětství byly zároveň posledními dny celé vesnice. Patřil jsem ke generaci, která čirou náhodou viděla konec tisíciletého života. Změna zasáhla naše cotswoldské údolí pozdě, projevila se až koncem dvacátých let dvacátého století: tehdy mi už bylo sice dvanáct, ale během té hrstky let jsem byl celé té změny svědkem.
Já, má rodina, má generace, jsme se narodili ve světě ticha; ve světě tvrdé práce a nutné trpělivosti, ve světě hřbetů ohnutých k zemi, rukou drobících klasy a čekání na růst a počasí; ve světě vesnic, lodí na prázdné krajině, a šlapaných dálek mezi nimi; ve světě úzkých silniček, rozdupaných kopyty a rozježděných fůrami, silniček neposkvrněných benzínem a naftou, po nichž chodili lidé zřídka, a když, tak téměř nikdy pro zábavu; ve světě, kde byl ze všeho nejrychlejší kůň. Člověk a kůň, jinou sílu jsme neznali; a jí pomáhaly páky a kladky. Ale kůň byl král a kolem něho se točilo téměř všechno: píce, kovárny, maštale, výběhy, vzdálenosti i rytmus našich dnů. Jeho třináct kilometrů za hodinu byla mez našich pohybů už od římských dob. Těch třináct kilometrů za hodinu, to byl život i smrt, rozměr našeho světa i náš žalář. Do tohoto světa jsme se narodili a nic jiného jsme zprvu neznali. Potom, doprovázena řičením koní, nastala změna. Po silnici se přiškytal automobil s mosaznými lampami, za ním přirachotil autobus a do prašných kopců supěl na tvrdých gumách autokar. Lidé přijížděli a odjížděli stále víc a více. První obětí se stávali slepice a psi, hynoucí v pomatení pod koly. Také staří lidé, postaveni tváří v tvář rychlostem, vymykajícím se lidskému chápání, dostávali záchvaty a trefoval je šlak. Pak se na vesnici objevily šarlatové motocykly velikosti větších šraňků, za řevu motorů na nich naše mládež vylétala na dvouminutový kopec jako rachejtle, a pak další týdny opravovali a montovali.
Tahle zjevení nezměnila naše životy okamžitě: automobily jsme viděli jen zřídka, byly to jen technické hříčky, motocykly byly většinou rozebrané, autobusů jsme používali jen jednou za rok a s autokary se zprvu jen experimentovalo. Mezitím stále ještě jezdil dvakrát týdně do Stroudu svým omnibusem Lew Ayres, s buřinkou na hlavě. Do povozu se vešlo šest cestujících, jízdné bylo dvě pence, ale většina lidí dávala přednost tomu jít pěšky. Pan West ze Sheepscombu projížděl naší osadou den co den a za jednu penci dopravoval balíky. Přesto přese všechno jsme většinou tuto cestu zdolávali po svých, hlavy skloněné před vlhkým větrem z Walesu, a povozníků – podle našich názorů to byli vyděrači – jsme si vůbec nevšímali a klidně jsme nákupem strávili celý dlouhý a perný den.
Budoucí hysterii však dávali tušit koně, poulící oči a plašící se při spatření auta. Zanedlouho se vesnice zlomí, rozpadne a rozptýlí, a stane se z ní pouhé útočiště penzistů. Ještě jí zbývalo pár let, posledních pár let z tisícileté historie, a ty uplynuly, ani jsme si toho nevšimli. Uplynuly rychle a bezbolestně; postaraly se o to motocyklové výlety, nový kinematografický pavilón, rychlé odskoky do Gloucesteru – kdysi to město bývalo v zahraničí – za účelem okukování atraktivních krámů. Starý způsob života bujel do samého konce: připomínal klamnou životní energii těsně před smrtí.
Například církev se zdála mít takovou moc jako nikdy. Neděli co neděli se ozval důvěřivý kostelní zvon: vesnice jej slyšela, na nic se neptala, oblékla se do saténu a kepru, nasoukala se do lavic, vstávala, sedala, skláněla hlavu, mračila se na děti, hrbila se, modlila se, odbučela nebo odšeptala kostelní písně, a když pan kaplan drmolil předtištěné kázání, vypůjčené z diecézní knihovny, vesnice tupě trčela v řadách za sebou nebo spala trhavým spánkem.
Neděle zdaleka nebyla dnem odpočinku: v určitém směru to bylo náročnější než ve všední den; nikdy však nebyla toporná, protože spojovala příjemnosti s kázní. Jedenkrát za sedm dní jsme byli čistí – večer předtím jsme se koupali – oblečení do svátečního a jedli jsme maso. Kázeň tvořila nedělní škola, biflování orace a bohoslužba ráno i večer. Ani nálada, ani chuť do toho neměly co mluvit a pochybnosti nás tehdy ještě nenapadaly.
Laurie Lee: Jablečné víno s Rozárkou. Přeložil Břetislav Hodek. Odeon, Praha, 1983.