Štefánik: Chybějící rozměr naší politiky
Když se 4. května 1919 zřítilo letadlo s Milanem Rastislavem Štefánikem, jedním z vedoucích představitelů československého zahraničního odboje, neuzavřel se jen jeden lidský život či jedna kariéra politika, zmizela i jedna alternativní větev československého politického myšlení a akce. Štefánik, jakkoli byl už od dob studií v Praze stoupencem Masarykovým a shodoval se s ním i ve společném českém a slovenském postupu v boji za samostatný stát, měl na případné poválečné uspořádání jiný názor než jeho starší druh.
Štefánik žil dlouhá léta ve Francii, od roku 1912 jako francouzský občan, a v těch letech směřoval především ke kariéře vědecké – byl vášnivým a vynikajícím astronomem. Jeho hvězdářské projekty a četné výpravy do celého světa vyžadovaly finance a on si při jejich obstarávání v prostředí parlamentní demokracie se střídajícími se politickými garniturami uvědomoval labilitu takového systému. Přitom byl neobyčejně zdatný ve společenském styku, dokázal si najít cesty do nejvyšších pater francouzské politiky (což byl – vedle podílu na vzniku legií – jeho zásadní příspěvek v práci v Československé národní radě s Masarykem a Benešem), ale v parlamentní demokracii neviděl budoucnost. V prudké reakci na vyhlášení samostatného státu se v říjnu 1918 v dopise Masarykovi „odhalil“ jako divergentní vizionář, pro nějž byla cílem monarchie. Svým diplomatickým akcentem na Itálii se taktéž odkláněl od masarykovsko-benešovské orientace na Francii a Británii v poválečném uspořádání Evropy.
Kdoví, co by se ještě dělo, kdyby přistál živ (ale ne zdráv, protože dlouhodobě nebyl v dobrém zdravotním stavu) na půdě nového Československého státu a zapojil se zde aktivně do politiky. Hypotézy se rojí dodnes, protože zanechané faktické předpoklady jsou příliš skrovné a nekoherentní, že je těžko se na jedné verzi ustálit. Navíc, v době své smrti byl Štefánik ve zvláštní funkci ministra vojenství, přičemž válka už vlastně skončila – tedy byl odsunut mimo rozhodující exekutivu. Tato pozice mu možná nebyla přiřčena se zjevným úmyslem jej odsunout, pravděpodobně také vyplynula z momentálního angažmá u vzdálených legií na Sibiři, v každém případě by jeho úspěšný návrat do vlasti znamenal pro jeho kolegy značný politický problém. A to i přesto, že se zachovala jeho poznámka o možném návratu k astronomii. Duch vášnivý a ambiciózní, ale i romantický a vizionářský, jako byl Štefánik, by se těžko vracel zpět z vírů světových dějin do klidných prostor hvězdárny. I když, kdo ví. Prostor pro více či méně chimérické hypotézy je tu značný a stále je znovu a znovu zaplňován.
Myslím si, že přemýšlení o tom, „co by, kdyby“, je u příležitosti výročí vzniku Československa nadbytečnou investicí, stejně jako konstruování hypotéz o zákulisí historických dějů. V případě Štefánika je však zásadní, co tento výrazný politický činitel skutečně dělal a čím pro své současníky a bezprostřední následovníky byl. V čem spočívá symbolika jeho života. A ten život nebyl ledasjaký: Jeho protagonista vyšel z chudých poměrů „kdesi“ na Slovensku a zabydlel se ve vysokých společenských a politických kruzích Evropy. Drobný chlapík, po fyzické stránce nijak impozantní, oslňoval ženy, které jej osudově milovaly a byly pro něho schopny velkých obětí. Celý život churavěl, nemoc jej dramaticky omezovala, a přesto jeho cestovatelská a badatelská vitalita byly neuvěřitelné, stejně jako výkon vojenský: Ze služby neschopného občana rakousko-uherské monarchie se stal neohroženým letcem a agitátorem, za krátkou dobu byl jmenován generálem francouzské armády, jehož pověřovali vrcholně obtížnými misemi. Zvládal je s krajním vypětím – ale přece! Jeho víra v sílu ducha, ideje, étos akce jej přenášela přes bouřlivé vody, v nichž by jiný utonul.
Svědectví o Štefánikovi
V roce 2009, tedy v roce 90. výročí Štefánikova úmrtí, připravil slovenský architekt, scénograf a znalec lidové kultury Viliam Ján Gruska obsáhlou výstavu SYN SLNKA A POSOL NÁRODA. Shromáždil v ní velké množství dokumentů ze Štefánikova života a dobových svědectví. Ukazuje se v nich, jak Štefánikova osobnost rezonovala v českém, slovenském a zahraničním prostředí. Štefánik byl výjimečnou osobností, která měla i své stíny jako každý geniální člověk. Ale tyto stránky jeho povahy nebyly tím nejdůležitějším, na co jeho současníci vzpomínali. Pojďme si připomenout některá svědectví, zvláště ta z české strany, jež jsem vybral z množství materiálu, který mi V. J. Gruska poskytl:
Lev Sychrava
Nevím, poznal-li kdo duši Štefánikovu v celé její hloubce a v celém rozpětí jejích snů a možností. Kolikrát sám jsem si říkal, že dosud jsem ho nepoznal a snad nejednou znovu byl bych si to ještě přiznal. Ale jednou jistotou nic už nebylo by mohlo ve mně otřásti: že Štefánik byl krásný, silný člověk. Jakoby z jiného světa. Vnucoval myšlenku, že jeho slabé, choré tělo je nástrojem čehosi mocného, vyššího a nadosobního, lidskými možnostmi neomezeného. A přece zase milý, prostý člověk s náladami děcka nebo citlivé ženy.
Až bude se více věřit v sílu lidské vůle a víry, objeví se i Štefánikovo osobní kouzlo velmi prostým. Mnoho prožil, viděl a poznal. Často býval sám, daleko od lidí, na svých dlouhých a dalekých cestách. Mnoho se nazápasil se svými pochybnostmi a bolestmi. Naučil se sám na sebe spoléhat, sám v sebe věřit a svou sílu hledat ve víře v cíl, k němuž směřoval. V tom bylo tajemství jeho jistoty a sebevědomí, jehož nic neuvádělo do rozpaků.
…
Vyznával morálku své práce, v níž neznal oddechu. Je třeba, abychom vykonali každý, hned teď vše, co je v našich silách. Měli bychom každý žíti tak, jako by v příští chvíli měl nás přejeti zde na boulevardu automobil. Vykládal, co taková práce zmůže. Vždy vyhrála, říkal, v dějinách věc, za kterou pracovalo aspoň deset oddaných lidí. Je třeba lásky a důvěry.
Srovnával jsem si později tuto jeho řeč se svědectvím Setona Watsona, který vyprávěl, co Štefánik dovozoval ze své víry ve vítězství. Bude, a proto jest. Budeme svobodni, a proto jimi
už jsme. Toto „jsme svobodni“ bylo mu příkazem jednati, jako bychom svobodni byli, a tak tvořiti a budovati krok za krokem chtěnou budoucnost.
Z mých vzpomínek na Štefánika, 1929
(Pozn.: Lev Sychrava /1887–1958 / – spisovatel, diplomat, blízký spolupracovník Masaryka a Beneše v sekretariátu Československé národní rady za první světové války v Paříži.)
Claire Boas de Jouvenel
Když se vrátil do Paříže, přišel mi poděkovat, že jsem se s ním zabývala. Nikdy nezapomenu na prvý dojem, který ve mně vyvolal. Takový žár vyzařoval z jeho osoby, bylo v ní spojeno tolik odhodlání s takovým charismatem: silný magnetizmus se šířil z této křehké schránky… Modré oči, velmi velké, velmi průzračné, které ještě rozšiřovala široká obruba obočí, velmi milý úsměv, pohyby velmi přiměřené, celý výraz oduševnělý.
Měli jste pocit, že jeho živost pochází z povahové povýšenosti, jako by čerpal z výšin svých myšlenek nevyčerpatelné síly, které mu dovolovaly proniknout a mít úspěch v nejúžasnějších dílech.
V některých okamžicích mi oznámil své plány a ujišťoval mě, že ve mně našel přítelkyni. Jeho plánem bylo vrátit jeho zemi samostatnost, ztracenou po staletí, a od této chvíle jsem nepochybovala, že se mu to podaří. Ukázal mi na mapě, co se má stát Československem.
Přátelé, kteří ho ke mně přivedli, mi řekli: „Neposlouchejte Štefánika, až vám bude hovořit o samostatnosti své země, to je jeho mánie. Kromě této slabosti, plánu naprosto neuskutečnitelného a nerozumného, je to geniální duch: matematik první třídy, který už podal své důkazy, když šlo o zřízení francouzských meteorologických stanic v Ecuadoru a v Papeete“.
Hned jsem cítila, že Štefánik má pravdu. Nemeškala jsem a zprostředkovala jsem mu styk se všemi, kteří mohli pomoci uskutečnit jeho plány. Požádala jsem ho, aby přišel na oběd s panem Briandem, který byl tehdy ministerským předsedou, s Filipem Berthelotem (ten později úzce spolupracoval a podporoval Masaryka a byl tou šedou eminencí, která umožnila vznik Československa), ředitelem politické sekce na ministerstvu zahraničních věcí, které si ihned získal. Každý den ke mně chodil na oběd a pokaždé jsme se pokusili najít novou podporu, nové spolupracovníky na uskutečnění jeho plánů. Jednou to byl ředitel novin, jindy vlivný politik. Viděla jsem ho, jak dělá neúnavně svoji propagandu, jak se stal přítelem všech, kteří sdíleli jeho víru.
In: J. J. Duffack: Štefánik a Československo, 2007
(Pozn.: Paní de Juvenel byla aristokratkou a přítelkyní M. Štefánika, jemuž zprostředkovala mnohé kontakty ve vysokých kruzích.)
F. X. Šalda
…bylo-li na něm co provinciálního, odpadlo to samo sebou ve velkém světě pařížském, kam pronikl záhy po svém přesídlení. Neboť jako Slovák měl Štefánik již přirozenou vlohu k opravdové noblese i vnějškové. Třebas to znělo mnohému našinci, neznalému skutečnosti, nepravděpodobně: na Slovensku, mezi slovenskou inteligencí, bylo vždy mnohem méně baráčnictví a maloměšťáctví než mezi inteligencí českou a mnohem víc talentu k opravdovému světoobčanství než u nás. Inteligenta slovenského vyznačuje často nejen ohnivý naturel, vroucí kypivá sila obraznosti, ale i jemný vkus vnějškový; a často mívá i ve svém myšlení cosi velkorysého, s čím se setkáváš mnohem řídčeji v Čechách…
…byl v jádře své bytosti duch filosofický, který byl proniknut tuchou veliké jednoty, pravdy a krásy životné i vesmírné. Nebyl odborníkem ve smyslu omezenectví; byl odborníkem jen ve smyslu opravdovosti, ale entusiasm byl mu vždycky křídlem, na něž spoléhal a o něž se opíral.
…osou jeho velikého rozlehlého a bohatého světa myšlenkového byla jeho rodná dědina slovenská, jeho Košariská; sem, na Slovensko, vracel se ze všech svých širých rozletů obraznosti a tvořivé myšlenky. Neboť neznal vědy pro vědu, nýbrž vědu pro život. Člověk stál mu jako poslední cíl vědy: Člověk stále vyšší, lepší, silnější i jemnější zároveň. A tohoto vyššího člověka nebylo mu bez pravého národství; národství bylo mu prostředkem k vyššímu lidství. Odtud jeho vášnivé nepřátelství, tvrdý, nesmiřitelný odboj proti znehodnocovatelům lidství, proti utiskovatelům národností…
Časové i nadčasové, 1920 (1936)
Lev Sychrava
Sám Štefánik byl přímo typickým Slovákem a vždy jím zůstal. Právě veliká láska k té rodné hroudě slovenské, na které vyrostl a trpěl, učinila z něho vůdce hroudě slovenské, na které vyrostl a trpěl, učinila z něho vůdce československé revoluce, do níž přinesl svůj ryzí slovenský tón. Byl to rys citů a umělecké slovo skoro prorocké intuice a fantasie, leckdy romanticky zabarvené, který vnášel Štefánik při vší své obdivuhodné přesnosti matematického myšlení do akce české, v níž jevilo se víc onoho chladu a racionalismu, který získali jsme svým odvěkým stykem se západními národy.
In: Štefánik Memoriál, 1929
Anna Gašparíková-Horáková
„Poznal som Milana,“ – pokračoval T.G.M. po slovensky; „boli sme sami pri obede – ešte v Prahe na štúdiách, ba ako Slováka som ho i podporoval. V pätnástom roku stretol som sa s ním v Paríži; bol nemocný a navštívil som ho po operácii v nemocnici. V šestnástom stretol som ho v Paríži po druhý raz, ale vtedy bol už in floribus. Mal značné úspechy v spoločnosti; platil všeobecne za gentlemana. …vtedy v šestnástom roku pohyboval sa často v ženských salónoch, okolo madame Jouvenelovej a podobných politických dám. Flirtoval s nimi, nie v nejakom zlom zmysle, ale vedome ich užíval pre svoje ciele. Ako francúzsky vojak sa závratne rýchlo stal generálom, on, ktorý bol len naturalizovaným Francúzom, až mu to rodení Francúzi-vojaci závideli. Ale jeho vojenská kariéra sa nezakladala na spoločenských úspechoch. Lietať vedel, odvážny bol. Letectvo bolo vtedy v začiatkoch a on mal odborné vedomosti meteorologické a dobre ich uplatnil. Na talianskom fronte mal tiež veľký vojenský úspech – a vedel ho dobre predať, dramaticky zoskupiť momenty.“
U Masaryka, 1996 (svědectví osobní archivářky TGM)
T. G. Masaryk
Vzpomínám-li na něho, vždy mi vyvstane v paměti obraz našeho slovenského dráteníčka, putujícího světem; jenže tento Slováček prošel všemi frontami Spojenců, všemi spojeneckými ministerstvy, všemi politickými salony a všemi dvory. Získal si vlivné přátele ve vojsku – (generál) Foch od Štefánika poprvé slyšel o nás a našem úsilí proti Rakousku. Ve vládě a úřednictvu měl ovšem také své odpůrce…
…mne osobně Štefánik měl až dojemně rád; splácel jsem mu jeho oddanost oddaností a za jeho pomoc v našem odboji jsem mu byl vděčen. Zasluhuje vděčnosti nás všech.
Světová revoluce, 1929
Štefánik – Chopin politiky
Toto přirovnání použil slovenský skladatel a filosof Roman Berger v názvu svého textu, jímž reagoval na soubor podkladů sestavených u příležitosti výstavy Viliamem J. Gruskou pro štefánikovskou výstavu v roce 2009.
Navazuje v něm na svou úvahu o „chopinovském Polsku“, v níž upozorňuje na to, co v současné politice, jakož i vzdělávání chybí – celostní uvažování a důraz na schopnost intuice, která v rozhodujících okamžicích umožňuje řešit zásadní problémy. Ne jen rozum (racio), ale i fantazie, tvořivost, prodchnuté směřováním ducha „ke slunci“ (podle hesla „sursum corda – vzhůru srdce“), jsou nutné pro smysluplnou dějinotvornou aktivitu.
Berger mimo jiné píše: Každá národná kultúra má zrejme svojich Chopinov. Nemusia to byť profesionálni skladatelia či umelci. Ide o osobnosti, prostredníctvom ktorých sa „Duch-sila“ prejavil s takou intenzitou, že zburcovali svetovú verejnosť proti násiliu a sústredili jej pozornosť na tie aspekty akútnych problémov, ktoré tzv. politické elity nevideli alebo nechceli vidieť. V texte o Chopinovi som vyslovil nádej, že raz sa azda zjaví „Chopin politiky“. (…)
Zvláštne (hoci možno nepodstatné či náhodné) je to, že Chopin zomrel ako tridsaťdeväťročný v Paríži a Štefánik ako tridsaťdeväťročný hynie na konci cesty z Paríža (cez Taliansko) do Bratislavy – žeby osud tých, ktorí sa k Slnku priveľmi priblížili? Ďalšia podobnosť: ani jeden, ani druhý nezanechali biologických potomkov, zanechali však potomkov vo sfére Ducha. A do tretice: ani jeden, ani druhý nezanechali po sebe materiálne dedičstvo, žiadne bohatstvo nezdedili a – samozrejme – ani „nesprivatizovali“ či „nevytunelovali“. Boli totiž v y c h o v a n í v s ú l a d e s t r a d í c i o u, ku ktorej základom patrí (aj dnes!) Pinkerovo „kozmicky predpísané Desatoro“ s jeho „Nepokradneš!“ a Kristovo podobenstvo: „Ľahšie prejde ťava uchom ihly, ako sa boháč dostane do Kráľovstva nebeského.“
V zrcadle naší současné politické scény je reflektující připomínka třetího ze „svaté trojice“, stojící u počátků prvního československého státu, neobyčejně důležitá. Štefánik představuje zjevného antipoda k nepokrytě pragmatickému a ideově vyprázdněnému dnešnímu pojetí politiky ztělesněné osobnostmi našich nejvyšších představitelů. A netýká se to jen těch aktuálně vládnoucích, ale i mnoha opozičních. Poctivost, vyšší étos dennodenní praxe a schopnost oběti, aby člověk v politice pohledal. Zde tkví asi největší odkaz Štefánikovy osobnosti pro dnešek.