Počteníčko: Jak Adéla nevečeřela v Hanoji
Vysoká škola zemědělská v Hanoji měla kolem pěti tisíc studentů, asi tisíc učitelů a stejný počet rodinných příslušníků. Měla svůj samostatný areál se stovkami hektarů pokusných polí, svou školu pro děti i nemocnici.
Rektor školy měl mimo jiné na starosti i uživit všechny, pedagogy i studenty, neboť škola měla statut samozásobitele, což byl v poválečné době vážný problém, neboť potravin bylo zoufale málo. Jen na ranní čaj museli uvařit 2500 litrů vody. Potraviny se sklízely i z vlastních pokusných polí.
Teď se přeneseme ke dvěma historkám z oblasti kultury.
Naše milá a malá tlumočnice paní Nghiem-thi-hat-Yen (říkali jsme jí Konkonat po jejím půvabném vyjádření slova kokosový ořech v angličtině) po velkém shánění na černém trhu získala lístky na český film Adéla ještě nevečeřela. Skoro jsem se bál jít na tento film se svými spolupracovníky z ústavu. Měl jsem obavy, že nepochopí ironickou nadsázku filmu, protože jsem věděl, že film nemá vietnamské titulky. „Nebojte se, film bude dabovaný,“ řekla ještě paní tlumočnice.
Ano, byl. Dabing však obstarávala jedna živá dívenka, která odmluvila všechny ženské i mužské role. Přesto úspěch filmu byl kolosální, což bylo pravidlem při všech českých a slovenských filmech. Diváci citlivě reagovali a pochopili smysl děje.
V Ho Či Minově Městě měli unikátní uličku – knižní uličku spojující ulice do Calmette a Ky-noc. Není nijak dlouhá, ale jedinečná. Poprvé jsem navštívil tuto uličku v dešti. Lilo jako z konve, ale nikdo z prodávajících nesložil svůj stánek. Na pultech byla literatura domácí, čínská, anglická, ruská, francouzská, arabská a literatura publikovaná v ostatních jazycích. Bohatý výběr různých encyklopedií, které by byly ozdobou univerzitních knihoven, umělecká literatura, monografie předních světových malířů, knižní díla světových klasiků i politiků všech ideologických směrů – to vše leželo v přepestré směsi na velkých hromadách na pultech stánků.
Všude byl bohatý výběr různých slovníků, Websterův nevyjímaje. Protože mu chyběla obálka, mladý obchodník mi jej prodal za 18 dongů, tehdy 90 Kč. Byl to i fotbalový fanda, tehdá bylo mistrovství ve Španělsku 1982. Měl fotografii našeho fotbalisty Ne-ho-dy a říkal: „Za jeho podpis vám dám protihodnotou jakýkoliv slovník.“
V té době jsme měli v Praze v Rytířské ulici tzv. kotex, kam se ale hrabal na saigonský knižní kotex…
Naše malá Toyota měla sice klimatizaci, ale neměla topení a často se jí vybíjela baterie. Stačilo však do ní strčit a vždy chytla.
Když jsme oslavovali v Hanoji lunární Nový rok Tet u jezera Navráceného meče, byly tam davy lidí, které se však po ohňostroji rychle rozešly domů na sváteční hostiny. A Toyota nechytla. Nikde ani noha, až po chvíli šli dva osamělí muži. Poprosil jsem svou paní, aby je požádala o pomoc. Obětavě pomohli. Paní se divila, že rozuměli anglicky. Tak jsem jí vysvětlil, že to byli velvyslanci Indonésie a Filipín. Taková pocta, být roztlačován dvěma diplomaty! Ale my zase měli na autě emblém OSN, takže jsme také měli nějakou úroveň…
Péče o nás ze strany vietnamských činitelů ať už v ústavu či kdekoliv jinde byla vždy obdivuhodná a perfektní. Země po válkách byla extrémně chudá, ale starali se o nás všemožně a moc pěkně, dokonce přišli vinšovat i na náš státní svátek či Vánoce. Sehnali i horskou borovici a kapra, který se snad ve Vietnamu ani nevyskytoval.
Erich Václav (1930–2018) byl profesor Vysoké školy zemědělské v Praze, autor množství odborných dendrologických publikací, cestopisů i dějin fotbalového klubu Baník Ostrava. Ukázka pochází z knihy Milníky biografu mého života (Nakladatelství Petrklíč, Praha, 2014).