Populace budoucích znalců
Před několika dny mi Hannibal Lecter odhalil zajímavou myšlenku. Když jsme šli na film Mlčení jehňátek, moje mladší přítelkyně se mě zeptala, kdy byl film natočen. Přiznám se, že jsem nevěděl přesný rok, ale můj mozek rychle přišel na nouzový režim, a bez toho, aby žádal o povolení, rychle analyzoval barevný tón, charakteristické rozlišení predigitálního filmu, vpálené titulky a styl použitého písma. „1991 až 1992,“ zašeptal mi do ucha svůj odhad, který se ukázal jako zcela přesný, když jsem zjistil, že film byl natočen v roce 1991. Tento příjemný a poněkud překvapivý pohled mě vrátil několik let nazpět, do doby, kdy moji kolegové zpochybnili myšlenku znalectví ve výtvarném umění. Dřív, než s křikem utečete, dovolte mi, abych vysvětlil, že znalectvím mám spíše než postávání u velkých černobílých pláten v rozlehlých galeriích se sklenkou drahého vína, splachujícího stejně drahý sýr, na mysli umění identifikovat autory prostřednictvím nepatrných detailů v jejich uměleckých dílech.
Znalectví coby platný prostředek k určení autorství dané práce je často zpochybňováno kvůli přirozené omylnosti lidského vnímání a těkavé povaze našeho poznání. S pokrokem vědeckých technik zkoumání umění a přírody se zdá, že naše vjemy jsou slabé a nedůvěra ke znalcům roste. Zdá se být logické: jedinců údajně schopných identifikovat práci Andrea del Sarta na základě charakteristického odrazu světla na levé bradavce Svatého Jana Křtitele je málo. Nedokážeme jejich tvrzení ověřit – vše se zdá být vymyšlené. Opravdu existuje zvláštní způsob, jakým da Vinci kreslil ruce, anebo se nás jen snaží přesvědčit, abychom viděli, co chtějí, abychom viděli?
Než se tato nedůvěra rozvine do plnohodnotné konspirační teorie, dovolte mi poukázat na jeden důležitý fakt. Znalectví se často používá při zkoumání umění minulosti. Osvojují si je lidé, kteří jsou dobře obeznámení s uměním, literaturou a hudbou minulých období a kteří nejsou součástí „mainstreamové“ kultury – proto jsou tak podezřelé jejich akademické tituly, katedry, tabule, na které se píše křídou, a poloprázdné sklenice drahé brandy. Pokud však vskočíte do stroje času a rozhodnete se navštívit Florencii z 15. století, budou spotřebitelé a poskytovatelé tamního uměleckého trhu lépe schopni porozumět rozdílům mezi místními umělci a jejich produkty lépe, než jacíkoli současní kritici a znalci. Pro tehdejší lidi byla taková znalost běžná – dnes je výjimečná. Závratný růst hodnoty této schopnosti je dán pouze několika sty lety, které mezitím proběhly.
Dnes jsme obklopeni moderní kulturou, jsme do ní ponořeni, naše schopnost číst a rozumět tomuto nepochopitelně složitému systému symbolů je považována za samozřejmost a zůstává bez povšimnutí. Je to částečně způsobeno i skutečností, že se většinou nejedná o objekty, které by dnes byly považovány za historicky nebo kulturně významné. To ale nicméně v žádném případě nezmenšuje význam naší schopnosti je vidět a analyzovat. Toto každodenní znalectví je téměř v každém z nás.
Drahý čtenáři, až se jednoho dne budeš cítit ubitý, hloupý a nezajímavý, uvědom si, že za tři sta let jediný člověk, který by stejně jako ty dokázal identifikovat film o bojových uměních s Jeanem-Claudem van Dammem podle mírných změn ve stavbě svalů, bude třiadevadesátiletý emeritní profesor vizuální kultury 20. století na Humanistické univerzitě Arnolda Schwarzeneggera.
Z angličtiny přeložil Tomáš Koloc.