Fejeton Kultura,Osobnosti

Fronta

Foto Tomáš Koloc

Jsem člověk, který se odjakživa zajímal o milion věcí, počínaje sportem a konče muzikou. Sám jsem hrál stolní tenis za Pragofloru Braník. Každá olympiáda pro mě byla zásadní: Mexiko, Mnichov, Montréal. Když Mezinárodní olympijský výbor v roce 1980 přiklepl hry Moskvě, která byla blízko a v „našem bloku“, věděl jsem, že musím jet. Zájezd na šest dní jsem pořídil v CKM. Většina programu byla lehká atletika, pak tam byl také basketbal. V Moskvě jsme bydleli tenkrát v nově postaveném hotelu na okraji Moskvy, kde bydleli samí diváci olympiády. Obědy i večeře byly skvostné, vždy začínaly stakanem vodky a končily okurkovým salátem se smetanou. Na hotelu si člověk mohl koupit i osmnáctistupňové pivo Moskva.

Bydleli jsme v desátém patře hotelu se solidním výhledem na město. Naše průvodkyně byla zarytá bolševička, která nám hned řekla, že musíme do Leninova mauzolea. Okamžitě jsme se vzbouřili, že nikam nepůjdeme, protože jsme přijeli za sportem a místní nás v tom podporovali. Vznikla velká debata, kterou průvodkyně korunovala tvrzením, že bez VŘSR bychom se ani nenarodili. Měl jsem s ní i svůj osobní výstup, když jsem se před stadionem Lužniki vymočil v místním parčíku a viděl mě u toho milicionář. Zareagovala na to zlostně: „My tady budujeme vzorné socialistické město, a vy uděláte takovou věc. Nahlásím vás do Prahy!“

Partička lidí, se kterými jsem jel, vůbec neměla ráda režim. Po basketbalovém zápase Španělsko – Kuba, v němž celá hala freneticky fandila Kubě, jen my (a možná ještě Kubánci) fandili Španělsku, jsme se vydali do obchodního domu GUM. Dole vás ovanul rybí pach a nepustil vás ani ve vyšších patrech. Šli jsme do řeznictví, kde byly jen konzervy, které člověku balili do novin, protože obaly nebyly. Před každým obchodem samozřejmě velká fronta. Když jsme se vraceli přes Sadový okruh, viděli jsme na něm stát dlouhou frontu. Ze zvědavosti jsme se vydali podél ní, a zjistili, že je dlouhá dva kilometry. Končila u Divadla na Tagance. Ptali jsme se lidí, na co tu frontu stojí, mysleli jsme, že na lístky na nějaké představení. V Praze se občas dělo totéž – jen ty štrúdly nikdy nebyly takové.

Řekli nám, že stojí frontu, aby mohli před divadlo položit kytičku, protože ten den zemřel jeden herec a zpěvák. Když se to dověděla naše průvodkyně, rozplakala se. Tehdy jsem prvně slyšel jméno Vladimira Vysockého, muže, díky němuž jsem se začal zajímat o písničkáře a o divadlo…

Tvorba V. S. Vysockého v Kulturních novinách zde

Vzpomínka návštěvníka představení Vysockého v KN zde