Po volbách aneb jedeme dál
Zcela záměrně jsem se v Kulturních novinách nevyjadřoval příliš k situaci v době předvolební a nechtěl jsem ani, abychom se tomu více věnovali, protože je tu velké riziko sklouznutí k zjednodušujícímu aktivismu a zrovna v tomto případě jsem zcela upřímně nemohl zastávat jednoznačnou pozici. Situace je vážná, ale její řešení nespočívá pouze ve volbě prezidenta. Na FB jsem sice těsně před volbami vyjevil, proč budu volit Jiřího Drahoše. Ale byl to můj osobní pohled, který vychází z historie mého nazírání na roli prezidenta i politiky vůbec. Z této pozice mne Miloš Zeman zklamal, protože neplnil úlohu neúprosného zrcadla pokrytecké a zkorumpované politiky, jak zpočátku nastiňoval. Bez hlubokého nadosobního étosu to totiž nejde a ten zjevně Miloš Zeman ani několikaletým pobytem mezi stromy na Vysočině nenabyl.
K tomu musím také uvést, že od doby poslední prezidentské volby se v podstatě mé názory na principiální věci v politice nezměnily. Jako doklad tu rád odkážu na svůj tehdejší text Kurs občanské politiky aneb škola Zemanem (zde), zvláště pak na jeho první dvě části. Třetí, prognostická, byla psána poněkud ve znamení „přání otcem myšlenky“, tedy že bych rád, aby se objevila nové generace politiků (už jsem je i „viděl“), kteří budou empatičtější, možná ve slovech a gestech ne tak teatrální a efektní, ale za to o to více efektivní v konání. No, toto přání mne neopustilo, akorát jsem pochopil, že dějiny mají poněkud delší dodací lhůty.
Ptáte se možná, proč jsem byl zdrženlivý směrem k předvolebnímu aktivismu? Protože nejsem v kůži těch, jejichž životní zkušenost a horizont je vedou k volbě, která je odlišná od mé. Dokonce, čím více ostatní kolem mne propadají zanícenému aktivismu, tím více mám já – jako publicista – zábrany se k něčemu připojit. Možná je to moje slabina, ale cítím, že rozrušení zrovna v tomto případě není vždy dobrý vůdce. Chci, aby se každý rozhodoval na základě vlastní úvahy a pocitů. Nechci nikoho příliš veřejně přesvědčovat, protože přesvědčování (apely, používání hodnotících pojmů) je svého druhu duchovní násilí. Probuzení, to je jiná věc – ale kdo z nás je tady skutečně probuzený, aby probouzel?
Jistě, lze argumentovat tím, jak je Zeman vulgární, jak ohýbá pravdu podle své potřeby, jak na Hradě přikrývá existenci podivných podnikatelských struktur, jimž je v první řadě svatý kšeft, a to s kýmkoli, když na věc přijde. Ale člověk, který žije ze dne na den v trvalé nejistotě či odloučení od „velkého světa“, to nevnímá jako největší problém. Jeho horizont je jinde. On pociťuje krom každodenního stresu i hlubinnou úzkost z věcí, jichž jsou plná média – pohyby velkého počtu podivných cizinců, nepřesvědčivost evropských unijních opatření – ba naopak se tu objevují náznaky zbytnělé byrokracie a šikany za prkotiny. A tak dále a tak dále. A v tomto životním rozpoložení, jež je u mnohých potencováno v podstatě neřešitelnou životní situací (nízké příjmy či dokonce exekuce) s výhledem na doživotní frustraci, byrokratický formalismus a žádný náznak zlepšení pod jakoukoli vládou, reagují podle citu. Podle citové potřeby, abych byl přesnější. Před sebou vidí člověka, který je „v klidu“, s nadhledem „utírá“ své protivníky, dokáže veřejně říct věci, kterými se – zdá se – i protiví evropskému „diktátu“, mluví metaforami běžného jazyka („Kdepak soudruzi z NDR udělali chybu?“), které akceptuje v hovoru i velká část jeho nevoličů. Neupadá do protiruské hysterie a démonizace a jako „ekonom“ domlouvá na rozdíl od jiných pro nás „obchody“ a umí to i krásně mediálně prodat, ty tisíce traktorů značky Zetor. Mluvím o mediální prezentaci, nikoli o realitě, prosím. Zatímco jeho vyzyvatel, nervózní, mentorující, vymezující se nadbytečně proti svém soupeři, jeho „nešvarům“ a „papalášským mravům“ na Hradě, působí ne vždy přesvědčivě – i mnohé své podporovatele potěšil pan Drahoš jen se značnými výhradami (viz rozhovor Martina Jaroše s Jiřím Kubíkem v TV Seznam zde).
Absence vcítění se do lidí, nedostatek vlastních emocí a frázovité nabízení „slušnosti“ a „bezpečí a svobody pro všechny občany“ ke konci kampaně hrály bohužel malou, ne-li přímo negativní roli. Zeman vyhrál, protože naplňoval duše svých voličů útěšným pocitem stability a jistot ve světě rozkolísaném rozličnými hrozbami a destruktivními tendencemi. Můžeme namítnout, že to je jen „iracionální“ hra, která nemá oporu ve skutečnosti. Ale to je tak všechno, protože ona ve skutečnosti značnou oporu v životní realitě má. V realitě psychologické, která je naším prožívaným životním základem a je stejně reálná a hybná jako hrozby, jimž Evropa či Západ čelí.
Prezidentská volba nakonec ale také ukázala, že národ (přesněji jeho většina ochotná volit) je v podstatě rovnoměrně rozdělen na dvě poloviny, které si nerozumí. Nemyslím, že by měly úplně odlišné základní cíle (žít šťastný život, například), ale prostě se nechápou v základním životním zaměření a v sociálním statusu. Každý protlačuje to svoje, bojuje za to své dobro a pravdu, ale zapomíná, že jeho hodnoty můžou znamenat ohrožení existence (i psychické) toho druhého. Podporovat absolutní svobodu a trh znamená druhým dechem podporovat vykořisťování „méně úspěšných“, například, abychom nezapomínali.
Tato vyrovnanost naznačuje, že tak, jako teď „o fous“ zvítězil Zeman, může příště o fous zvítězit zas někdo jiný a třeba i s hodnotovým zaměřením podobným „drahošovcům“. Tím, že Zeman nebude dále kandidovat, nezmizí však energie jeho voličů a jejich nespokojenost s vyzývatelskými představiteli politického racionalismu a demokratismu. Boj to bude zase vyrovnaný, ale k jeho kvalitě i ke kvalitě výstupu můžeme my všichni přispět tím, že se budeme snažit poznat svět „těch druhých“, že budeme zavčasu přemýšlet o osobnostech, jež by nás měly reprezentovat – a to na základě úvahy, která bude brát v potaz i veřejnou činnost a reálnou politickou zkušenost kandidáta. Ukazuje se, že sice seriózní, ale do nedávna víceméně „neviditelný" akademik to asi nebude. Pokud by si to do příště nějak neodpracoval...
A posledním, řekl bych snad nejzávažnějším, faktorem bude, jak se my i naši politici postavíme k systémovým sociálním otázkám, odlehlým a znevýhodněným regionům, a především k otázce exekucí a jejich dopadů. Na tento rozměr reality velmi trefně poukázal (a prognosticky úspěšně) před volbami Tomáš Koloc (zde). Na základě skutečné a autenticky prožívané činnosti konkrétních politiků a stran, na základě projevu opravdové lidskosti v těchto nejen reálných, ale i pro společnost i výsostně symbolických věcech se nakonec může objevit i někdo, kdo spojí nespojitelné.