Profesor, ochránce básníka
„Neumím dobře zpívat z not, proto Moravské národní písně sebrané a vydané Františkem Sušilem nejsou pro mě ani tak kancionál jako na tři prsty tlusté evangelium, kniha nabitá dobrými zprávami o lidské duši.“ – To jsou úvodní slova textu, který o Sušilově sbírce napsal Antonín Přidal pro sborník Sušilovské zrcadlo (2005) a později jej, mírně rozšířený, pod názvem Kvítiříčko zařadil do své knihy Potulky knihami a časem (2011). V té knížce si čtu často, vnímám ji spolu s básnickou sbírkou Zpovědi a odposlechy (2015) jako tresť autorova osobního duchovního směřování. Přestože vypadá, jako by se zabývala především literaturou, nacházím v ní zásadní témata, jež považuju za důležitá i pro sebe sama: krása a proměny našeho vnímání krásna, jazyk jako nekonečný zdroj inspirace, jak uchopit otázku smrti, lidová píseň a její místo v kultuře… Mohl bych ještě pokračovat, ale zastavím se u tématu, v němž jsme se s Antonínem Přidalem proťali, u lidové písně.
Propojil nás náš společný přítel – můj rozhlasový učitel a Přidalův rozhlasový kolega – Jaromír Nečas. Vůbec je zajímavé, kolika lidem posloužil Nečas jako prostředník. Pro některé Jaryn/Jarin, pro Tondu Jarek, pro mne Jaromír. Z tohoto propojení vzešlo i pozvání do Přidalova pořadu Z očí do očí, kdy jsem jej poznal blíže. Tehdy jsem si uvědomil, kdo se skrývá za těžko prostupnou vizáží svrchovaného intelektuála a vysokoškolského profesora, a stojím si zatím dodnes: Vášnivý výzkumník prostor lidského ducha a jeho životní zkušenosti, úplně nejhlouběji však básník. Překvapilo mne, s jakým zájmem tehdy přijal – on, výsostný a dokonalý literát – moje amatérské zápisky z dobrodružného pobytu v Itálii, kdy jsem se krátce po roce 1990 pohyboval v prostředí manuálně pracujících lidí a – shodou okolností i tamějších komunistů.
Ale to byla jen jedna epizoda, trvale jsme se poté protínali, jak už jsem řekl, v zájmu o lidovou píseň. Každý ze svého konce – já z pozice hudby, on z pozice slova. Potkali jsme se občas i u Nečase doma (mimochodem za rohem byl ateliér malíře Zábranského, kam Přidal pravidelně docházíval každý čtvrtek mezi přátelskou sešlost). Hostitel moderoval jako správný hudební redaktor zábavu a pouštěl muziku. Oba pánové vzpomínali na dobu společného působení v rozhlase, na ten společný domov, jejž musel literární redaktor s bolestí v srdci po roce 1968 opustit.
V této chvíli si uvědomuju, jak zvláštní to byla situace. Na Antonínu Přidalovi bylo vidět, jak je s námi rád, jak vnímá hudbu, jak rád by se otevřel, zavtipkoval, ale nějak to zůstávalo na půli cesty. Usmíval se občas, křehce a vlídně, nemluvil příliš, spíše jen v kratších promluvách a snad ještě častěji se ptal, jako by si něco chtěl upřesnit, dovzpomenout…
Příspěvek, který mi pak poslal do Sušilovského zrcadla, mne v této souvislosti překvapil. Je neobyčejně krásný a niterný. Doslova klenot. Mezi ostatními texty vyniká svou hutností a dokonalou stylistikou. S vědomím vlastní nedostatečnosti autorské i editorské (byla to práce doslova na koleně, můj na dlouho poslední titul), nesl jsem mu hotovou knížku – tuším, že do rozhlasu, kde něco natáčel. Vidím jeho neproniknutelnou tvář, když jsem mu balíček se slovy svých pochybností podával. V noci mi pípla esemeska: Milý pane Plocku, přečetl jsem to v jednom zátahu. Není třeba pochybovat. Knížka jako lusk. Váš Antonín Přidal.
Vrátím se ještě k Přidalovu textu o Sušilově sbírce. To, co se jiní, analyzujíce spousty písní, pokoušejí vyjádřit obsažnými studiemi, on pronikavě vystihuje v pár slovech. On, nemuzikant, otevřel mně – muzikantovi – další oči. „Linky s notami mě neruší a neodvádějí jinam, jsou opěrnými stupni pro můj pohled. Nelovím pokaždé od počátku písně, třeba až u jejího konce nebo uprostřed. Jako teď, na stránce náhodně otevřené, kde se mládenec loučí s milou.
Účí sa on, účí
na zelenej úce,
červeným šátečkem
utírajú suze.
A mám, v co jsem doufal. Náhlý samoznak vyťatý dvěma barvami. Slova jakoby nově tvořená. Rým vytlačený asonancí bezostyšně skřípavou, úce – suze. Když pohlédnu k začátku písně, dovím se, že loučení zvučelo hlasem živlů: jako když vítr fučí nebo voda hučí. (…) Z pomíjivosti trvanlivost. Z hrstky slov maximum, z malé plošky širý svět. I jako celek je Sušilova sbírka postavena z miniatur. Ale jak pevných, jak hutných. A jak by ne, když za svrchovanou jistotou každé z nich byla od počátku hudba, její tah a tlak, její pevná linka. To ona učí lidskou řeč sevřenosti a vede ji od plýtvání a plytkosti k podstatě. I nezpěvák jako já v tom cítí zákon.“
To není řeč akademika, to jsou definice básníka. Pevná a hutná miniatura – prosím vás, jak se to dá změřit, zvážit, dokázat? A přitom my všichni, v jejichž světě má píseň své místo, cítíme jasně, oč jde. V této souvislosti chci zmínit jednu skutečnost. Antonín Přidal nás jednou pozval se zpěvačkou Jitkou Šuranskou do svého pořadu o textech lidových písní na festivalu ve Strážnici. Mne zaujala jedna věc: Vybral si písně, které byly zajímavé především podle obsahu slovního, a ony všechny byly současně krásné a neběžné i hudebně! Dodnes některé s Jitkou hráváme.
Přidalův osobní paradox, ten navenek noblesní a nepřístupný profesor, který však ochraňoval křehkého a citlivého básníka, je u kořene mého trvalého úžasu a vděku, s nímž pročítám znovu a znovu Potulky knihami a časem a potkávám se v nich s autorem, navěky živým.