Rodjímání aneb Drby z rozdělené společnosti
Majlant
Staroindická filosofie dělila lidi do čtyř kast; na bráhmany (duchovní šlechtu), vaišje (obchodníky), kšatrije (vojáky) a šúdry (řemeslníky). Kasty byly navzájem neprostupné a úděl se dědil. Ve většině světa je tomu tak dodnes. Vlastně i u nás v Evropě. Nedávno to potvrdili italští historici, když publikovali studii o tom, že v jejich vlasti, navzdory desítkám revolucí a změn režimů, už od renesance rozhodují stále téže rody. Protože se taky trochu zajímám o genealogii, musel jsem jim dát za pravdu. Dá se to ostatně doložit několika historickými drby, na kterých by bulvár vydělal (a možná ještě vydělá…) majlant. (Mimochodem: Víte, odkdy se říká vydělat majlant? Od roku 1158, kdy císař Fridrich Barbarossa s českým knížetem Vladislavem II. válčili v Itálii, na kterémžto tažení všichni zúčastnění nesmírně zbohatli. Vladislav si tam mimo jiné vysloužil dědičný královský titul. Město, které mu tehdy přineslo do pokladny nejvíc, bylo lombardské Milano – německy Mailand.)
K oněm historickým drbům o tom, jak se společnost točí stále kolem týchž rodů ze stejných kast: Největší renesanční V. I. P. umělec, básník Francesco Petrarca (mimo jiné – protože už tehdy se umělci pohybovali mezi politiky – osobní přítel Karla IV.) zasvětil své slavné sonety múze Lauře. Laura byla ovšem vdaná; vzala si jistého Hughuese de Sade – a z jejich svazku se po čtyř stoletích zrodil populární markýz, který (stejně jako jeho pramatka) proslul ve světové literatuře – a to nejen jako spisovatel. To podle něho bylo rodovým jménem pojmenováno jedno sexuální (a možná i politické) směřování: sadismus.
Ač milenec Sadovy pramatky Petrarca usiloval, aby se jeho přítel Karel IV. přestěhoval z Prahy do Říma, neuspěl. Karel neměl na Itálii nejlepší vzpomínky. Možná i proto, že osud chtěl budoucímu českému králi vrátit ono Čechy vykradené Milano. Když se přes tamní kraj ve svých patnácti letech vracel z Itálie do Čech, podesta milánský, jistý Azzo Visconti, se na Velikonoční neděli 1331 v městečku Pavii pokusil Karla otrávit. Vítr osudu se opět obrátil po dalších šesti stech letech, když potomek rodu italských hrabat Carlo Ponti, toho času filmový producent, odmítl v roce 1968 zaplatit film Miloše Formana Hoří, má panenko, jehož vznik si u režiséra objednal a Formanovi kvůli tomu hrozilo vězení. Francouzští a italští filmoví tvůrci se na Formana složili a nemalou částkou přispěl i travičův potomek – režisér Luchino Visconti.
Země stokrát zklamaná – a bráhmana
Podobné příběhy jako houby po dešti rostou i v našich luzích a hájích. Když v roce 1619, rok po druhé pražské defenestraci, zemřel bratr Rudolfa II., císař Matyáš Habsburský, rozhodli se čeští protestantští stavové v čele s rektorem Karlovy univerzity Jánem Jesseniem-Jesenským, že si zvolí vlastního krále. Měl se jím stát mladý hrabě Albrecht Smiřický, který bohužel v útlém věku čtyřiadvaceti let zemřel na tuberkulózu – a jeho podporovatel a osobní lékař v jednom Jesenský byl tři roky nato sťat s 26 pány na Staroměstském náměstí. Turčanský zeman Jesenský netušil, že se z něj po generacích třech století narodí půvabná novinářka Milena Jesenská, životní láska Franze Kafky, jejíž ještě půvabnější dcera Jana Krejcarová bude v letech padesátých dvacátého století chodit (mimo jiné!) se Smiřického potomkem Josefem Škvoreckým, takto pozdějším slavným česko-kanadským spisovatelem a členem pobočné větve rodu Smiřických ze Škvorce. Ten hlavním rodovým jménem obdařil alespoň celoživotní autobiografickou postavu svých knih: Dannyho Smiřického…
Ta nebo ona šlechta si zkrátka vždycky rozuměla s kulturou – ale i s financemi a politikou. Do hraběcího rodu Tolstých, který proslul jako podhoubí zrodu nesmrtelného Lva Nikolajeviče Tolstého, se narodili jak předseda Svazu spisovatelů SSSR, soudruh Alexej Nikolajevič Tolstoj, tak první ředitelka firmy Vodafone Czech republic Karla Tolstoy, (B. A!), z Kanady. A když v roce 1945 vyhnal prezident Beneš ze země původně tyrolský rod Thunů (který se u nás namísto mrtvých Smiřických a Jesseniů usídlil po Bílé Hoře), vyhnal s ním i dva bratrance z tohoto rodu. Mladší Friedrich z Kvasic u Kroměříže se stal slavným západoněmeckým hercem, který hrál milence Libuše Šafránkové v hlavní roli historického seriálu Náhrdelník, zatímco starší Ferdinand, narozený v Děčíně, vstoupil do služeb nově vzniklého komunistického Východního Německa a stal se jeho velvyslancem v Íránu a posléze v Paříži u organizace UNESCO. Téže organizace, jíž v 90. letech 20. století předsedala spisovatelka a diplomatka Jaroslava Moserová z věhlasného průmyslnického rodu Sklo Moser, Karlovy Vary…
A tak bychom mohli pokračovat donekonečna – až po Roberta, mého spolužáka ze studijního kruhu na vysoké, jehož dědeček byl předevčírem továrníkem, tatínek včera okresním tajemníkem KSČ a on je dnes předsedou velké organizace pojišťováků.
Jsou i jiné příběhy…
„Viktorka je sedlákova dcera ze Žernova…“ Když malá Božena Němcová v Ratibořicích slýchala příběh bláznivé selské dcerky Židovy, která z nešťastné lásky bloudila po lesích, netušila, že se z Viktorčiny přízně na Žernově zrodí doktor Antonín Čapek, který po letech koupí Viktorčin otcovský dům, a v něm se sám stane otcem dvou talentovaných českých spisovatelů a výtvarníků, Karla a Josefa, kteří se proslaví řadou příběhů o bláznivých mudrcích – od Loupežníka a Tuláka ze hry Ze života hmyzu až po inženýra Prokopa z Krakatitu. Muže, který přestože vynalezl látku, která z něj mohla udělat pána světa, skončil opět na kozlíku staré drožky, na níž sedával jeho tatínek kočí.
Ve staré Indii měli ještě jednu kastu, kastu páriů – čističů kanálu. Kdo se v ní zrodil, toho se nikdo z obyvatel státu nesměl dotknout, ani o něj zavadit očima. Nám v Evropě splynuli páriové s prorockými bohémy, kteří byli ochotni za pravdu obětovat vše. Ani tuhle kastu člověk před osudem nezapře. Josef Čapek, potomek Viktorky, která pro lásku pohrdla otcovským dědictvím, sešel ze světa v infekčním baráku koncentračního tábora. Stejným způsobem z něj odešla i Milena Jesenská. Jejího předka Jessenia sťali aspoň s šlechtickými poctami. Kdo ale zvolí osud páriů, na toho na světě čeká jenom lopata a cesta do jámy.
Až v nebi – boží objetí.