Jaroslav Med. Amen.
14. února 2018, symbolicky na Popeleční středu, kdy se v liturgii katolické církve počíná postní příprava na Velikonoce, odešla v Havlíčkově Brodě na věčnost velká postava českého literárního bádání posledních padesáti let, Jaroslav Med (1932 – 2018)
Kořeny
Med pocházel ze stabilní středostavovské rodiny, což výrazně formovalo jeho společenské i náboženské zakotvení. Přispěla k tomu samozřejmě i rodná Vysočina. Přes nepříznivou politickou situaci byl v roce 1952 přijat ke studiu češtiny a knihovnictví na FF UK v Praze, které absolvoval roku 1957. Poté se sice stal vědeckým aspirantem na Ústavu pro českou literaturu AV, ale až do roku 1980 tam mohl působit jen jako externista, přičemž souběžně učil na několika pražských odborných školách. Po sametové revoluci v r. 1989 přednášel českou a světovou literaturu na Katolické teologické fakultě v Praze. Byl také výraznou postavou přílohy Katolického týdeníku Perspektivy, kde osobitě komentoval aktuální knižní novinky (nejen) křesťanské provenience.
Katolická literatura ve stínech druhé republiky
V roce 1995 vychází jeho zásadní literárněhistorická publikace nazvaná Spisovatelé ve stínu. Jedná se o portréty důležitých osobností katolicky orientované literatury, které byly komunistickým režimem dočasně „vylikvidovány“ z intelektuálních i nakladatelských struktur. Tento zásadní průvodce, který byl znovu vydán o takřka deset let později, může zájemcům dosud dobře posloužit jako solidní orientační východisko pro případné další studium. Své „opus magnum“ však Jaroslav Med komponuje až na prahu osmdesátky; kniha Literární život ve stínu Mnichova (2011) přichází s novým pohledem na tzv. „druhou československou republiku“ a snaží se (sice víceméně apologeticky, ale uvěřitelně) vysvětlit postoje těch autorů, kteří se negativně vymezovali vůči některým aspektům masarykovské demokracie, aby byli za tyto své názory po roce 1948 nespravedlivě obviněni z kolaborace s nacismem.
rozšafové boží
Jaroslav Med byl mezi svými přáteli, souputníky, kolegy a studenty ale především vnímán jako velmi zábavný, až rozšafný vypravěč. Tuto stránku jeho osobnosti dobře vystihli Aleš Palán a Jan Paulas v knize rozhovorů Texty mého života (2007). Med zde vzpomíná na své havlíčkobrodské maloměstské dětství, na knihy, díky nimž se pročetl dětstvím i na různé přátele z let 60. a 70., se kterými si vzájemným duchovním i intelektuálním souzněním poskytovali oporu v šedi husákovské normalizace. Jako klíčové se postupně ukázalo setkání s Bohuslavem Reynkem a jeho „setbou samot“ v nedalekém Petrkově. Med se touto cestou dostal až k staroříšské produkci náboženského vizionáře Josefa Floriana, což určilo budoucí rodokmen jeho celoživotních čtenářských náklonností.
Pro mě osobně zůstane Jaroslav Med určitým „zasvětitelem“, skrze jehož vykladatelskou optiku budu jistá díla i básnický “habitus“ jejich autorů vnímat asi už napořád. Nesnadno se zapomíná také na jeho vystoupení v rámci brněnské konference s názvem „Literatura určená k likvidaci“, která se konala před více než desetiletím. Jaroslav Med pronesl jeden z výtečných úvodních referátů. Po dlouhém potlesku hlasitě odsupěl do zákulisí, vytahuje z kapsy roztřepané cigarety s halasným zvoláním: „Konečně si teď můžu uspokojit ty svoje hříšný choutky!“ Zpětně mě také těší, že jsem s ním v r. 2012 zvládla natočit bilanční dvojrozhovor pro Radio Proglas, uskutečněný k 60. výročí procesů s křesťansky orientovanými literáty. Po jeho skončení a mých trochu koktavých slovech díků pravil: „Prosím vás, nechvalte dne před večerem! Možná je to to poslední, co po mně u vás zbude. Vždyť já už půjdu tak akorát do kytek! Anebo do pr…“
Kéž Jaroslavu Medovi tento humor vydrží i ve světle Toho, v něhož celý život věřil, jak je napsáno na jeho úmrtním oznámení.
Amen.