KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Autorovo vzpomínání na jeho vyrůstání s mužem, který tuto sobotu oslaví sto let + vzpomínkový rozhovor s ním.

Mé dětství se Svatoplukem Benešem

Svatopluk Beneš, český herec, který je od roku 2007 zvěčnělý, bude 24. února stoletý. Pro většinu pamětníků je to Ríša z Mrštíkovy a Vávrovy Pohádky máje (jeho Helenku hrála Nataša Gollová) nebo mladý hoteliér Tomáš z Poláčkova-Grussova Hostince U kamenného stolu – a většina těch mladších, kteří o televizních Vánocích nezapomenou na Steklého dvojdílného filmového Švejka, ho zná jako nadporučíka Lukáše. V obou posledních filmech s ním hrál ve dvojici Rudolf Hrušínský; v prvním jeho bratra Spytihněva, ve druhém jeho vojína Švejka. 

Mě ale osud se Svatoplukem Benešem spojil ještě jinak; skrze činžovní dům ve Šrobárově ulici na pražských Vinohradech, jehož majitelku Boženu, za svobodna Truhlářovou, si pan Beneš v roce 1946 vzal – a roku 1953 se do něj, dokonce na stejné patro, přistěhovali moji prarodiče. O pár týdnů později (právě v době, kdy se Benešům narodila mladší dcera Saša) se do tohoto domu narodil Petr Koloc, můj otec. Následovalo takřka šedesát let společného života obou rodin, v nichž se především dvě dcery z „lepších rodin“ první republiky, Boženy Benešová a Kolocová (moje babička) několikrát denně sešly a sdílely spolu kromě toho, co uvařily a upekly (od všeho musela ta druhá ochutnat!) dobré i zlé poryvy malých i velkých dějin. Byla to paní Benešová, která přišla v srpnu 1968 říct našim, že po Vinohradské třídě jedou polské a sovětské tanky, a byla to moje babička, která v listopadu 1989 přišla říct Benešům, že se něco stalo na Národní třídě - a že dům (který jim v té době už dávno nepatřil) jim už asi bude brzy opět patřit…

Pro mého dědu Vladislava, úředníka, znamenal pobyt v prostředí, v němž Svatopluk Beneš dělal ze svých přátel-umělců postupně nájemníky, například seznámení se sousedem Laco Grosmanem, slovenským spisovatelem (který dědovi jako jednomu z prvních, ještě v rukopise, dal číst útlý svazeček své novely Obchod na korze). Můj táta se ve školním věku zařadil do silně uličnické party hereckých dětí, kterým 5. prosince každoročně nadíleli pánové Bek (Mikuláš), Záhorský (anděl) a Kemr (čert). Mezi tyto malé darebáky patřili třeba malý Jiří Plachý (dnes herec Divadla na Vinohradech) a Dana Homolová (Ypsilonka). Když povyrostl, byl zamilovaný do o dvanáct let starší Marie Drahokoupilové, která v domě bydlela o dvě patra výš a v 60. letech se stala českou hereckou hvězdou první velikosti. „Přebral“ mu ji Pavel Kohout, který s ní roku 1965 u nás v domě dokonce natočil film Svatba s podmínkou.

Když jsem o dvacet let později začal brát rozum já, třetí generace rodu v domě, prožíval jsem vlastně oproti většině svých vrstevníků obrácený příběh. Přes týden jsem byl venkovský kluk z normalizační střediskové vesničky na Mělnicku a o sobotách a nedělích, přesazen do kouzelného domu v Praze, jsem u babičky a Benešových prožíval čas, který se zastavil někde mezi první republikou a šedesátými léty. Protože jsem sám dědečka už neměl, stal se jím tak trochu Svatopluk Beneš, první herec, kterého jsem znal. K sedmdesátinám jsem mu nakreslil velký obrázek Národního divadla (které pro mě bylo synonymem divadla jako takového) - a dostal jsem za to od něj (v době kdy ještě nebyla DVD ani videokazety) gramodesku s rozhlasovou inscenací Cooperova románu Poslední mohykán, v níž ztvárnil druhou hlavní postavu. Jak jinak než Angličana – velitele britského vojska v anglicko-francouzské válce, plukovníka Munroa.

Protože mezi oběma rodinami a poštovní doručovatelkou byla dohoda, že nebude-li jedna partaj doma, dopis bude doručen té druhé, ocitnul se tu a tam v naší schránce exotický pohled s podpisem „Adina Mandlová“ anebo „Ota Ornest“ (o němž jsem v té době už věděl, že jde o bratra Jiřího Ortena, legendárního divadelníka a překladatele, z jehož pera pochází mimo jiné nesmrtelné verše z českého překladu adaptace Shawova Pygmalionu, My fair lady, "Já se dnes dopoledne žením", či „Máš-li kapičku štěstí, nikdy to na tebe nepraskne...“). Někdy jsem pohledy zatajil a schoval si je tak dlouho, jak to šlo. Jednou to na mě prasklo – a tak si Svatopluk Beneš všimnul, že mám zájem o kulturu. Začal číst mé první básně a zvát mě do svého bytu, v němž jsme, obklopeni originály obrazů od Josefa Lady, Jiřího Trnky, Oty Janečka a Františka Tichého, rozmlouvali o divadle a filmu. Tehdy, někdy okolo přelomu letopočtu, mi Svatopluk Beneš poprvé řekl, že bych měl dělat rozhovory. Ještě předtím, než mě za tímto účelem poslal za svými přáteli Vlastimilem Brodským, Miroslavem Horníčkem a Lubomírem Lipským, jsme ale udělali jeden "pilotní" rozhovor spolu. Přikládám ho jako vzpomínku na Svatopluka Beneše a jako přání k jeho sobotním stým narozeninám:

Rozhovor

Kdy jste začal profesionálně hrát divadlo?

V šestnácti na konzervatoři ve Vinohradském. Statoval jsem v premiéře Bílé nemoci a autor Čapek nás chodil na zkoušky sledovat. Nikdy jsem nepoznal v umění takovou poctivost. Počkejte – ano – Vančura. Ten chodil ze studijních důvodů i na zkoušky her cizích autorů. Jednou jsem v pauze před divadlem pokuřoval a Čapek se se mnou pustil do řeči o hře, čehož jsem si velice cenil. Čapek, to byl kulturní šlechtic. Svou nejoblíbenější roli jsem pak hrál ve filmu o něm; Masaryka v Člověku proti zkáze.

Jako člověk, který první republiku už nezažil, musím říct, že hodně o ní jste mi předal vy. Už tím, že jste. Sám za sebe si jiného Masaryka než Beneše nedokážu představit.

Mělo to i svoje mouchy. Já mám velký frňák a Masaryk měl ušlechtilý nos. Nevěděli jsme, co s tím udělat. Chtěli jsme, abych měl na sobě něco, co skutečně patřilo Masarykovi. Sháněli jsme všude jeho brýle; nebyly. Až přišla Masarykova vnučka Herberta, že má dědečkův cvikr doma. Nasadil jsem si ho na nos – a maska byla hotová. Nechal jsem si udělat fotku v kostýmu Masaryka a moje kolegyně Sylva Langová, která v roce 1948 emigrovala, ji v Anglii ukazovala exulantům. Z deseti lidí, kterým ji ukázala, si jich deset myslelo, že jsem Masaryk.

Která historická etapa byla podle vás pro český film nejpříznivější? První republika?

Budete se divit, ale německá okupace. On totiž tehdy Hitler přišel na rafinovaný tah, že z nás kromě zbrojnice říše udělá takový kulturní Moulin Rouge Evropy. Že k nám, do zázemí, si budou říšští občané jezdit pro odreagování. Kromě heydrichiády jsme hráli devět až deset představení za týden, ročně se financovalo pětadvacet filmů. Ale zato nám samozřejmě vzali svobodu tvorby. V Praze byly tehdy paralelně štáby německých filmařů, jejichž práci jsme mohli pozorovat – a to byli skuteční odborníci. Ta obrovská kultura, Lubitsch, Murnau, von Stroheim, Riefenstahlová. Nikdy jsem to nemohl pochopit, jak se do téhle míry kulturně vyspělý národ mohl nechat dát tak strhnout…

To jste mě překvapil – my dneska vidíme období války jako "peklo bez přívlastků"…

Jistěže to bylo i peklo. Sekery padaly těsně kolem nás. Po natáčení filmu Přijdu hned, kde jsme hráli dvojici s Vlastou Matulovou, byla například zatčena skvělá komička Anna Letenská, která hrála domovnici. Sama nic neprovedla, ale její manžel u sebe nechal přespat doktora, který ošetřil atentátníky na Heydricha. Nechali ji film dokončit a s její rolí ho potom úspěšně promítali. To by se za komunismu nemohlo stát. V Mauthausenu ji pak esesáci dokázali umučit za pár dní. Já potom viděl v novinách ty jejich protokoly; kdy na minutu přesně přestal vězeň dýchat, kdy se pomočil. I v tom byla dokonalost. Dokonalost v řemesle, dokonalost v mučení. K perfekcionismu dovedený rozum, ale srdce nikde žádné. Tak vidím Němce dodnes. Proto mám radši Francouze. Němci mají skvělé malířství, divadlo i ženy, které jsou možná v průměru hezčí než Francouzky, ale všechno je to bez srdce. Šarm, hravost, vynalézavost, to, co dělá lidi lidmi, mají Francouzi.

Vy sám jste s odbojem nikdy nepřišel do styku?

Přišel. Za heydrichiády jsem byl na zájezdu na Moravě: Olomouc, Kroměříž, Brodek, Přerov, Prostějov. Na Olomoucku totiž tenkrát neplatil výjimečný stav, který byl v celém zbytku protektorátu. Bydlel jsem u kamaráda Jardy, byl na nás strašně milý a pořád měl s sebou druhého, velice bodrého organizátora. Jarda to před mým odjezdem nevydržel a ve slabé chvíli se mi svěřil, že jeho rozesmátý parťák je důstojník britské tajné služby, který se má spojit s ohroženým výsadkem parašutistů v Beskydech. Říkal pořád, že jsem strašně hubený a že mi musí poslat nějaký balíček. Já se pak vrátil domů a na všechno jsem zapomněl.

Po nějaké době v mém pražském bytě někdo zazvonil. V pět hodin ráno. Nedivil jsem se tomu, protože jsem bydlel v blízkosti několika vináren a kamarádi mně po ránu chodili sdělovat zážitky z flámu. Klidně jsem otevřel – a přede dveřmi stál gestapák s průkazem v ruce, že se jde podívat na mou korespondenci. Moraváci mezi sebou měli zřejmě konfidenta. Naštěstí slíbený balíček z Moravy, podle kterého by se k Jardovu příteli dostali, nepřišel. O tom, že i já vím, o koho šlo, nevěděli. To by mě stálo krk. Ale udělali si ze mě volavku. Gestapák mi pak za týden volal, že se potkáme na Václaváku. Pak kolem mne prošel, ani se neohlédl a mezi zuby šeptl: „Ještě je nemáme.“ Nakonec to všechno nějak utichlo. Ani nevím, jestli se z toho dostali.

Vy se mě ale vyptáváte na doby strašně dávné. Mě by naopak zajímalo, co z toho, v čem jsem hrál, se vašim dnešním vrstevníkům ještě může líbit…

Já mám moc rád Hostinec U kamenného stolu. Počínaje už předlohovým románem, který Karel Poláček napsal za války a jako Neárijce ho musel pokrýt ilustrátor Vlastimil Rada. Jednou za ním přijel nějaký nadšený čtenář a sděloval mu: „Člověče, to je tak chytrý, že jsem si říkal, jestli jste to napsal vy! Vždyť to musel napsat nějaký Žid!“

Rád vzpomínám na filmy, které jsem dělal s Rudolfem Hrušínským, se kterým jsem jeden čas tvořil dvojici. Jen ve filmu jsme si dělali partnery celkem dvanáctkrát. Co se týká Kamenného stolu, herec a textař Gruss (Pozn. red. napsal například text ke známému hitu Chlupatý kaktus) tehdy poprvé v životě režíroval. Ale bohužel taky naposled... Povedlo se mu to skvěle, navíc byl velký komunista, dobrý kádr – ale ministr kultury Václav Kopecký řekl, že Kamenný stůl je obdivování měšťáctví, a tím byl s Grussem konec – a s námi taky. Rudolf i já jsme potom dostali dištanc na mnoho let. Ironií osudu se ale moje poloha v tom filmu tak vžila, že jsem potom dostával role samých měšťáků.

Dostal jste charakterový šuplík…

Dostal jsem šuplík a z něj se postupně vyvinuli i ti moji slavní Briti. Přitom já neumím ani anglicky, začal jsem se učit až před koncem války, a než jsem se ohlédl, byli tu Rusové, a angličtina byla k ničemu. Platná mi za celý život byla jen francouzština mé ženy.

Myslím, že na ty Brity měl vliv úspěch mé role Higginse v Shawově Pygmalionu v překladu a režii Oty Ornesta, které jsem poznal už před válkou a který se za války v Anglii naučil britský model divadla, a na něm pak postavil „náš divadelní domov“, Městská divadla pražská, která jako ředitel držel víc než dvacet let. I v těch nejhorších dobách. My byli v Komorním divadle (které s Rokokem a ABC tvořily MDP), kam jsme odešli s Rudolfem a dalšími z Vinohradského, protože jsme nechtěli salutovat (Pozn. red. Vinohradské divadlo tehdy bylo armádním divadlem) od konce 50. let první znovuobnovenou opozicí k tehdy monopolním „realistickým divadlům“. I proto nám kolegové z velkých kamenných divadel říkali „Žumpička“. Teprve pak se k nám přidala malá divadla jako Zábradlí, Semafor, Činoherák…

Další velký režisér Městských divadel pražských (shodou okolností zahnaný z filmu do divadla také ministrem Václavem Kopeckým) byl Alfréd Radok…

Radokovy inscenace, to byl vždy státní svátek divadla – a vždycky taky politický průser. Povolili nám oficiální překlad Moliérova Misantropa, ale náš přítel J. Z. Novák, zvaný Jézét(dé), ho přeložil s použitím stranické hantýrky a my to pak v tom překladu nastudovali. Byl to průšvih na zavření divadla…

A to jste ještě měli štěstí, že Radokův nejslavnější asistent se politicky vyprofiloval až daleko později…

Vím, kam míříte. Václav Havel nastoupil do divadla ABC ještě v době, kdy tam řediteloval Jan Werich, který se hodně kamarádil s Havlovým strýčkem Milošem (ten jim s Voskovcem ve třicátých letech zaplatil studijní pobyt v Paříži, z čehož vzniklo jejich celoživotní přátelství). Tehdy Havel dělal v ABC kulisáka, ale když ABC po Werichově odchodu přešlo pod MDP, Ornest si kulisáka Havla všiml a přeřadil ho jaksi poloilegálně k nám do Komorního – coby člověka se schopnostmi, které je třeba využít. Divadelník Havel se vlastně zrodil u nás. Režisér Radok ho dosadil do funkce svého osobního dramaturga – a byla to skvělá dvojice. Radok vždycky dokázal držkatýho herce utřít a Havel utěšit. Havel (stejně jako Čapek) je kulturní šlechtic a vždycky si stál za svým. Zdvořilý úsměv, jakási stydlivost, ale pevnost. On do té naší oázy, která si díky Ornestovým širokým zádům, které nás chránily od vnějších bouří, dokonale sednul. K té oáze patřilo například to, že jsme se o komunismu bavili tak, jako já teď s vámi, a nikdy nic neprosáklo ven...

Mohl byste zavzpomínat na další výrazné členy vaší oázy?

Můj dobrý přítel byl Václav Voska, s nímž jsem alternoval hlavní roli v jedné z nejlepších Radokových inscenací, v adaptaci Čechovovy povídky Švédská zápalka, kterou Radok sám zdramatizoval. Voska se mnou jezdil na chatu, učili jsme se tu roli spolu. Ale pak tu roli dali jen mně… a on mi časem odpustil. S Voskou jsme měli takovou domluvu, že když si nebudu s něčím vědět rady, sedne si do hlediště a poradí mi, jak by to hrál on. A obráceně. Tak jsme třeba během zkoušení jedné hry vstávali a chodili se do hlediště dívat jeden na druhého. Vašek byl herec od Pánaboha.

Velká legrace byla taky s Mirkem Homolou a jeho pověstným smyslem pro humor. Radok s oblibou rozebíral hru od filosofických prazákladů jejího významu, citoval, chrlil fakta a souvislosti – a Homola mu na to obyčejně odpověděl: „To mě nezajímá, pane režisére, mně stačí jen říct, odkud mám přijít a kudy odejít!“ O takového cholerika, jako byl Radok, se v tu chvíli pokoušely mdloby.

„Homolo, vy jste strašný člověk!“ řval.

A to byl právě čas, kdy přišel na řadu jeho asistent Václav Havel, diplomat a vyjednavač. Když potom odešel na Zábradlí, bylo nám krušno.

Mluvil jste o Městských divadlech pražských jako o předstupni divadelní avantgardy 60. let, mezi kterou pak patřil i Semafor. Vy jste ale nakonec v Semaforu taky hrál…

Tenkrát mně volal Jiří Suchý a tím svým typickým hláskem říká: „Dobrý den, tady Suchý, já se vás chci zeptat, jestli byste si s námi nechtěl zahrát, já jsem totiž pro vás napsal roli.“

Tak říkám: „To mě moc potěšilo, pane Suchý, ale vy jste úplně jiný druh divadla, to si budu muset setsakra rozmyslet.“

A on na mě šel takticky: „My vás zveme k nám do Semaforu, můžeme si jen tak posedět u kávy, seznámíme se – a tu roli přece brát nemusíte. Ale když ji nevezmete, tak budu ztracenej.“

Tak jsem tu roli vzal. Strašně jsem se bál, že budu muset zpívat, ale ten strach byl zbytečný. V Semaforu musí zpívat každý, a diváci jsou tam zvyklí, že ne každý to umí. Hrál (a zpíval) jsem Faustova Wagnera, který je v Suchého podání číšník. Jejich typ divadla je půvabný, miluju Suchého i Molavcovou a časem mezi námi vzniklo hluboké přátelství.

Sledujete mladší české herce? Kdo z nich se vám líbí? Koho považujete za nejlepšího českého herce vůbec?

Mojí ženě se moc líbí Alois Švehlík a mně taky. A co se týká toho největšího: Nesmíte zapomenout, že už jsem hodně starý, a i když teď točím s režisérem Ondřejem Trojanem, který se narodil v době, kdy jsem hrál v Komorním Higginse, tak moji první režiséři se narodili v 19. století – stejně jako moji učitelé z konzervatoře Zdeněk Štěpánek, Rudolf Deyl starší a Jiří Plachý. Ti ještě zažili staré deklamační divadlo a učili nás, že jestli byl někdo zakladatelem civilního divadla, tak to byl jejich učitel Eduard Vojan. Ten se bohužel už nepotkal s filmem, a tak si o jeho herectví můžeme jen vyprávět. Ten na přelomu století vnesl do českého divadla nový fenomén: zlidštění.

Já ho sice nepamatuju, ale ta pověst, která ho přežila, byla tak velkolepá, že ačkoli Vojan zemřel roku 1920, ještě v šedesátých, sedmdesátých letech se jeho pověst šířila hereckými šatnami a každý charakterní herec se s ním porovnával. On totiž do divadla přinesl to, o čem jsem mluvil na začátku: srdce.

Takže tak jako doufám, že splníte své předsevzetí a budete jednou psát o tomhle našem domě, ve skrytu duše si přeju, aby dnešní herecký dorost stále mluvil o Vojanovi. Některé hodnoty by zkrátka neměly zaniknout…

 

Zde najdete dokumentární film Plachý milovník ze série Příběhy slavných, jehož spoluautorem je autor tohoto rozhovoru a který pojednává o Svatopluku Benešovi – a jejich společném domě.