Počteníčko: Nahoru po schodišti dolů
Román Bel Kaufmanové je sarkastickým pohledem za fasádu amerického školství padesátých let. Začínající učitelka Sylvie Barrettová přichází z univerzity nabitá poznatky o moderních pedagogických metodách a naráží na realitu, v níž je většina studentů prakticky pologramotných, nejmocnější osobou ve škole je hospodářský správce a nejdůležitější povinností učitelů je hlídat na chodbách, zda někdo nechodí po schodišti zakázaným směrem. Nezbývá jí než si alespoň občas postesknout v dopise kamarádce, která zvolila dráhu ženy v domácnosti.
Milá Elleno,
začala jsem Ti dnes ráno psát dopis, ale byla jsem vyrušena a teď ho nemohu v té záplavě papírů, ve které se topím, najít.
Snad je to dobře; je stejně úplně vyloučeno, aby se mi podařilo vylíčit Ti tuhle školu: svou třídu, slavnostní nástup, zmatek s papírováním, děti - které jsem přišla vést a "poučiti".
Nejsem tady ještě ani den a už mám průšvih. Jeden chlapec si ve třídě "přivodil pád" a já jsem to opomněla hlásit na příslušném formuláři. Jiný opustil bez propustky třídu a teď je podezřelý z krádeže náprsní tašky ze skříňky na zámek, která nebyla zamčená, protože jsem ji opomněla překontrolovat. Byl to Joe Ferone, nejproblematičtější případ školy Calvina Coolidge, který ke mně byl ráno při třídnické hodině nestoudně hrubý, drzý a sprostý.
Když jsem ti psala ten první dopis (Kde by tak mohl být? mezi oběžníky? nařízeními? cyklostylovanými směrnicemi pro učitele? připomínkami vedení? v pravé zásuvce stolku? v levé? nebo snad v koši na papír?) v době, která měla být vlastně mou polední pauzou na oběd, objevil se v mé třídě Hospodin spravedlivý (jakýsi pan McHabe, který se podepisuje hosp. spr.) a přivedl mi Joe Ferona.
"Tento žák je podmínečně vyloučen," řekl McHabe. "Byl dnes ráno přítomen Vaší třídnické hodině?"
"Ano," odpověděla jsem.
"Měla jste s ním nějaké nepříjemnosti?" zeptal se Hospodin.
Stáli jsme tam všichni tři a měřili se navzájem pohledy; Ferone mě pozoroval zúženýma očima.
"Ne, neměla," odpověděla jsem.
Tohle píšu ve své volné… pardon! "neobsazené" hodině na konci svého prvního vyučovacího dne. Zatím jsem je nenaučila nic - zato jsem se hodně naučila sama. Například:
Ráno musíme píchat příchod a ze školy nesmíme odcházet dřív, než to dovoluje školní řád.
Musíme dbát, aby ani naši žáci neodcházeli dřív a aby podepsali kartu příchodu a odchodu, kdykoliv odcházejí nebo se vracejí do třídy.
Máme klíče, ale nemáme k nim zámky (zámky jsou jedině u záchodů), máme tabule, ale nemáme křídu, máme žáky, ale nemáme lavice a máme učitele, ale nemáme čas učit.
Knihovna je žákům nepřístupná.
A to prý není škola Calvina Coolidge žádná výjimka; je to úplně normální střední škola, jako je každá jiná škola v New Yorku. Mnoho škol je horších (oficiální termín pro ně zní "školy v nestabilizovaných čtvrtích se sociálně a ekonomicky slabším obyvatelstvem") a pár lepších. Děti, které mají nadání k nějakému řemeslu, mohou jít do učňovských středních škol; děti s mimořádným nadáním na matematiku, přírodní vědy, divadlo, tanec, hudbu nebo výtvarné umění mohou navštěvovat speciální střední školy, které vyžadují talentovou zkoušku nebo pohovor; děti, které mají citové problémy nebo potíže při učení, mají k dispozici 66 zvláštních škol. Ale velká většina, normální děti, se dostane do školy Calvina Coolidge nebo do něčeho přibližně stejného. A stejně tak učitelé.
Pamatuješ na Rhodu, která nedostudovala? Píše reklamní texty pro jednu kosmetickou firmu za třikrát větší plat, než je můj. Často na ni myslím. A na Mattie, která studovala se mnou a teď učí na Akademii ve Willowdale a vede pod sokratovskými javory semináře o Jamesi Joyceovi? A myslím na Tebe, která jsi v nějakém dalekém městě a od pondělka do pátku se spokojeně procházíš na sluníčku, a říkám si, jaký jsem blázen, že tady zůstávám. Ale přesto - máme tady jednu takovou frázi, jakýsi domácí vtip: "Nelekejte se překážek!"
Zvoní. Nebo je to jenom poplachové cvičení? Zvonky se tady doslova pomátly. Jdu zjistit odpolední prezenci ve své třídě - Hospodin spravedlivý říká, že se tím zabrání útěkům.
Zdraví tě
Syl
P. S. Věřila bys, že podle odhadu školského odboru by město New York muselo vynaložit o 8 miliónů dolarů ročně víc, kdyby se měl zmenšit počet žáků ve třídě o "jediné dítě"?
Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi
Bel Kaufmanová: Nahoru po schodišti dolů. Ivo Železný, Praha 1997.
Bel Kaufmanová (1911-2014) pocházela z rodiny oděských Židů, kteří emigrovali do USA po říjnové revoluci. Vystudovala literaturu na Kolumbijské univerzitě a většinu života učila na newyorských středních školách. Své zkušenosti popsala v knize Nahoru po schodišti dolů (1964), která se držela 64 týdnů v čele žebříčku amerických bestsellerů a v roce 1967 natočil Robert Mulligan její filmovou adaptaci se Sandy Dennisovou v hlavní roli (a ještě v osmdesátých letech se podle ní pojmenovala pražská rocková skupina Nahoru po schodišti dolů band).