Foglaring a křesťanství
Navzdory všem politickým tlakům a zákazům publikování byly od třicátých let minulého století všechny generace českých chlapců i dívek zasaženy magickým světem spisovatele a skautského vedoucího Jaroslava Foglara (6. 7. 1907‒23. 1. 1999), jehož 110. výročí narození jsme si tento měsíc připomínali. Mnozí z nich přecházeli od četby také k praktikování foglaringu jako kompletního životního stylu, životní filozofie i domova pro duši.
Uvedeným způsobem popisuje foglaring docent Evangelické teologické fakulty Pavel Hošek ve své knize Evangelium podle Jaroslava Foglara (CDK, Brno, 2017), která se letos stala mimořádně významným příspěvkem ke zkoumání foglarovského fenoménu. Představuje totiž první monografii, v níž je svět Jaroslava Foglara rozebírán z pohledu vědy o náboženství, religionistiky.
Čeština je ve vztahu k náboženství poněkud hendikepována tím, že v ní toto slovo (na rozdíl od latinského "religio", které znamená "znovu-spojení") odkazuje k Bohu. Religiozita, nějakým způsobem přítomná v každém člověku, se přitom ve svých rozmanitých podobách k Bohu vztahovat nemusí. Právě česká společnost se vyznačuje nápadně nízkým počtem lidí spojených s vírou v Boha a jejím praktikováním v křesťanských církvích a o to větším podílem těch, jejichž náboženskost se projevuje jinými způsoby. Foglaring, který se ne náhodou zrodil právě v českém prostředí, může být z religionistického pohledu nahlížen jako vůči církevní religiozitě alternativní náboženství bez Boha.
Od křesťanství k foglaringu
Jak konstatuje Pavel Hošek, "zážitek společenství, vyprávění posvátných příběhů, předávání etického kodexu a další charakteristické prvky náboženství jsou v české kultuře obvykle zprostředkovány jinak než v explicitně náboženském kontextu". Skauting, ve světovém měřítku spojený s křesťanskými kořeny, v českých zemích nabýval alternativních podob, z nichž tou nejvýraznější se stal právě foglaring.
Ten možnost náboženských prožitků nabídl i dětem, které by ji jinak neměly. Ve středu foglarovského světa stojí prožitek "konverze", po kterém chlapec opouští dosavadní obyčejný (profánní) způsob existence a začíná žít novým životem v souladu s posvátným řádem zvláštních míst, časů, činností a předmětů nadaných symbolickým významem. Členové oddílu či klubu, jehož součástí se proměněný hoch stává, nosí na znamení své duchovní sounáležitosti zvláštní talismany, sdílejí prožitky dostupné jen jim a nikoliv nezasvěceným, mají své mýtické příběhy, svaté nauky a posvátné prostory, společně prožívají extatické stavy vyvolané krásou přírody apod.
Každému čtenáři foglarovek jsou důvěrně známé také různé obřady, počínaje explicitně náboženským vzýváním slunečního božstva chlapcem Ludvou v románu Chata v jezerní kotlině (vyobrazení tohoto rituálu je na obálce Hoškovy knihy) a konče vontskými rituály v odsvěceném kostele svatého Jakuba v trilogii Záhada hlavolamu ‒ Stínadla se bouří ‒ Tajemství Velkého Vonta.
Obraz chrámu, v němž na místo křesťanské bohoslužby nastoupil jiný druh obřadů, je svým způsobem symbolický. Po roce 1918 se mnoho Čechů rozešlo s katolickou církví (také Jaroslav Foglar z ní tehdy z rozhodnutí své matky vystoupil) a začalo nábožensky hledat jinde. I děti z rodin, které zůstaly křesťansky věřícími, se dostaly pod nemalý tlak, což platí také o skautském oddílu vedeném Jaroslavem Foglarem.
Pavel Hošek cituje dopis napsaný roku 1930 jednomu z věřících otců, ve kterém se Foglar netají svým přesvědčením, že prožitek spojený s nedělním oddílovým výletem do přírody je pro chlapce z katolické rodiny lepší než účast na mši. Také z Foglarovy literární tvorby je zřejmé, že nejen ve vztahu k nedělím, ale dokonce i ve vztahu k Velikonocům upřednostňoval účast hochů na velikonočních výpravách do přírody před křesťanským prožíváním těchto největších církevních svátků.
Slabiny náboženství bez Boha
V uvedeném dopise z roku 1930 se Jaroslav Foglar prakticky staví na místo Krista, když s odvoláním se na Ježíšův výrok "nechte maličkých přijít ke mně" prohlašuje: "I já nechávám hochy přijít ke mně." Podle svých slov tak činí proto, aby z nich mohl dělat lepší lidi.
Foglaring bývá často obdivován právě za své zaměření na etickou proměnu chlapců, kterým velmi úspěšně vštěpoval mravní ideály. Jak je však zřejmé i z výše citovaných slov, ve srovnání s křesťanskou morálkou vycházející z pokory před Bohem i bližními může u etiky foglarovského světa představovat problém právě chybějící postoj pokory. Na jednom místě Tajemství Velkého Vonta například Rychlé šípy z rozhodnutí Mirka Dušína sice poskytují pomoc svým nepřátelům v jejich tísni, avšak jen proto, aby mohli vůči nim ukázat vlastní morální nadřazenost.
To je z křesťanského pohledu eticky problematické, podobně jako je problematická i foglarovská představa, že jsem vlastními silami a na základě vlastního myšlenkového systému schopen přetvářet druhé lidi k jejich i obecnému dobru. Americká křesťanská spisovatelka Flannery O'Connorová například v jedné z povídek své knihy Všechno, co se povznáší, se musí setkat zaníceného vychovatele tohoto druhu zobrazuje jako tragickou postavu, která je za své mesiášské sklony a nedostatek pokory nakonec strašlivě potrestána sebevraždou vlastního dítěte.
Jaroslav Foglar se ve své autobiografii Život v poklusu zmiňuje o tom, že čtyři z chlapců, kteří prošli jeho oddílem, spáchali v dospělosti sebevraždu. V dané souvislosti jen bez komentáře zmiňuje životní zkoušky, které nedokázali unést. V mezních situacích jim zřejmě nemohlo pomoci nic z toho, co jim v oddíle vštěpoval. Foglaring nezná Boha jako absolutní protějšek člověka, absolutní Ty, se kterým je možné mít osobní vztah a nalézat u něj oporu i v nejtěžších životních chvílích.
Nezná ani naději přesahující tento svět. Foglar byl celý život fascinován umíráním a smrtí a toto téma se v jeho románech objevuje velice často. Téma věčnosti či naděje na věčný život v nich však přítomné není. Foglarovky znají jen jediný obraz věčného života, a to v podobě věčného chlapectví. Hoši od Bobří řeky či Rychlé šípy nikdy nezestárnou a věčně zůstanou v domněle nejkrásnějším chlapeckém věku. Foglar byl v tomto ohledu natolik důsledný, že podle Hoškovy knihy například "legendárního Láďu Velebila", někdejšího vzorného člena svého oddílu, stavěl jeho pozdějším členům před oči výhradně jako chlapce a odmítl jej pustit dál, když jednou na dveře klubovny zaklepal už jako dospělý muž. Zatímco náboženství spojená s vírou hovoří o celoživotním zrání člověka směřujícím k věčnosti, ve foglaringu fakticky nemá místo ani zrání ve smyslu přechodu z chlapectví do dospělosti.
Od foglaringu ke křesťanství
Foglaring v těch, kteří se s ním v pravou chvíli setkávají, nejenom probouzí smysl pro romantiku a dobrodružství, ale často také otřásá jejich duší a inspiruje je k hledání toho, co člověka přesahuje. Pokud toto hledání zůstává v jeho hranicích, nevede příliš daleko a naopak brzy naráží na neřešitelné rozpory. Mnohé však nakonec dovedlo za hranice foglarovského světa ‒ k víře v Boha, ve kterém lze nalézt odpověď na nejhlubší potřeby lidského srdce a nevyčerpatelný zdroj naděje.
Foglarovky probouzejí ve svých čtenářích touhu být jako Mirek Dušín, která je odsuzuje k stálému zklamání ze sebe samých, i ještě beznadějnější touhu nikdy nezestárnout a věčně zůstat třináctiletými chlapci. Právě rozčarování z nenaplnitelnosti jimi probuzené touhy se však podle slov Pavla Hoška může stát začátkem křesťanské duchovní cesty, na níž člověk "nemusí nad sebou lámat hůl, ani si nadosmrti nalhávat, že to nakonec dokáže, protože Ten, který je podle Bible zdrojem věčné Pravdy, Krásy a Dobra, přijímá a miluje všechny své děti, i ty obyčejné, průměrné a dokonalé, i ty, které mají k ušlechtilosti Mirka Dušína stále ještě daleko". Samotný autor Evangelia podle Jaroslava Foglara prošel cestou od "úžasných foglarovských dobrodružství" svých chlapeckých let přes "období tragikomického kolísání mezi urputnou samolibostí a žalostným sebepohrdáním" až k nalezení "smíření mezi foglarovskou touhou po kráse a ušlechtilosti a vědomím vlastní nedokonalosti… v zaklonění hlavy a pozdvižení očí směrem k nebi".
Hoškova kniha končí tímto přechodem od akademické religionistiky k osobnímu svědectví. Po něm následuje ještě doslov Jiřího Poláka, jenž vzdává hold Foglarově touze po vítězství dobra a ušlechtilosti a současně konstatuje, že odpověď na otázku, kdy dobro definitivně zvítězí, může člověk nalézt jen ve víře. Závěry autorů jiného osobního přesvědčení by byly jistě odlišné, každopádně však lze konstatovat, že foglaring může být nejen alternativou ke křesťanství, ale i jeho předstupněm.