Obživlosti: Něco o politicích
Další díl seriálu úvah známého autora, který stál mimo jiné u zrodu našeho družstevního média. Vzpomínky na to, co bylo a současně stále je. Dnešní téma: Co je potřeba k tomu, aby se stal člověk politickým lídrem.
Člověk si nevybírá, kdy se narodí. Kdyby to ale šlo, určitě bych se nerozhodl zrovna pro den, kdy popel obětí politických procesů skončil v Praze v kalném listopadovém ránu vysypaný na silnici. Když jsem na tuto shodu narazil při četbě svědectví obětí politických čistek z padesátých let, byl jsem příliš mladý, abych v tom hledal znamení osudu, že se nemám zaplést s politikou. Nezapletl jsem se s ní nakonec, ale jako novinář jsem se zapletl se spoustou politiků.
Ještě před tím jsem ale v dětství na půl ucha slýchal debaty o politicích. V paměti mi utkvělo třeba jak strýc, velvyslanec, poslal po srpnu 68 ze své poslední mise v Libyi velice sprostý vzkaz Gustávu Husákovi. Znal se s ním osobně, protože když Husáka v šedesátých letech pustili z vězení, chodil hrát mariáš k mému dědečkovi. Když jsem pak v mládí vídal Husáka řečnit v televizi, neviděl jsem jen normalizačního prezidenta, kolaboranta s okupační mocí, ale také člověka, který zklamal své staré přátele. Nemohlo mne nenapadnout, že tohle s člověkem udělá politika.
Co ale člověka udělá politikem? Z jaké části je to příležitost a z jaké jde o osobní ambice? Nejzajímavějším a nejnepravděpodobnějším politikem, kterého jsem potkal po roce 89, je myslím Fedor Gál. Říká-li se (s Cicerem), že osudem člověka je jeho povaha, pak u Fedora Gála se na jeho povaze podepsal osud. To, že se narodil v Terezíně a jeho otec nepřežil pochod smrti, myslím Fedora ovlivnilo jako intelektuála, politika, spisovatele, vydavatele…: je absolutně citlivý na projevy rasismu, lidské nesnášenlivosti, ale z druhé strany je stejně tak vnímavý k projevům solidarity s pronásledovanými a poníženými. Břemeno, které si Fedor Gál nese životem, je úzkostné lidství. Vypovídají o něm jeho knihy Krátká dlouhá cesta, Lidský úděl, O jinakosti…
Jako novinář jsem s Fedorem Gálem vedl několik rozhovorů, ale vzpomínám vlastně jen na jeden, který byl o politice jako profesi. Ptal jsem se, zda od politika máme chtít perfektní chrup, pevný stisk ruky a schopnost profesionálně prodat zboží, které má na pultě, anebo zda má politik být nositelem idejí, tvůrcem politiky, vůdcem, za kterým kráčejí zástupy. Představu politika jako prodavače Gál odmítl. Povídali jsme si v Londýně, na Československé ambasádě, kde jsem ho vyhledal v jeho přechodném exilu, když mu na Slovensku šlo o život, protože se postavil Vladimíru Mečiarovi. Vůdci, který pobláznil zástupy…
Fedor Gál byl určitě lepším lídrem než Mečiar a už kvůli étosu nenásilí by si zasloužil politický comeback, plná náměstí sympatizantů a spoustu voličů. Už by o to ale asi nestál. A v době, kdy jsme svědky plíživé privatizace politiky, už lídři jako on nemají šanci. Kvalifikací vůdce už nejsou ani vize, ani dokonalé zuby, ale stále častěji jeho miliardy.