Tváře generace jednorožců
Zdánlivá bezcitnost scén z dětského světa je obrazem světa dospělých. Ale děti nejsou bezcitné, jen čekají na gesto podpory a lásky. Tvorba M. M. Pavelkové nás k němu nabádá.
V pojednání Laokoon čili O hranicích malířství a poesie charakterizuje německý filozof Gotthold Ephraim Lessing literaturu jako umění rozvíjející se v čase, tedy v příbězích, zatímco výtvarné umění coby prostorové tematizuje statické vztahy mezi předměty. Návštěva aktuální obrazové kolekce Generace jednorožců (2017) Martiny Minařík Pavelkové v Galerii Středočeského kraje může diváka přesvědčit, že i pravdy autorit nutno stále revidovat. I obrazy dokáží vyprávět.
Pro své vystavené malby volí umělkyně názvy, které jako epický svitek představují samu esenci příběhu, například A v noci spadne duha, Poslouchám slzy, Nikdy potichu nebrečet do polštáře, když se setmí, Chci přemýšlet nad tím, jestli pořád spím. I se zavřenýma očima si za takovými tituly můžeme představovat děje s pestrým kontextem a postavami s bohatou anamnézou. Samotná vnitřní vizualizace takových názvů postačí, aby se divákovi sevřel žaludek: údivem, úzkostí, žalem, studem. To, co na svých malbách zobrazuje Martina Minařík Pavelková, jsou záznamy citlivého seismografu psychosociální podoby soudobého dětského světa. Příběhy na obrazech však zároveň vypovídají o světě dospělých, který zrcadlí, o narušených vztazích s ním a v něm: Máma mele Emu, Dětství, které nebylo, a to mnohem více o dospělých než o dětech.
Z pozadí vyobrazených situací, které M. M. Pavelková bez jakéhokoli moralizování v katarzních momentkách zachycuje, zní naléhavá zpráva, že někde se stala chyba. Sevře-li se nám, dospělým divákům, úzkostí žaludek, zachvěje-li se nám duše studem, klopýtne-li nám údivem srdce, přistihne nás tak naše vlastní nedostačivost, lhostejnost či neochota sdílet úzkosti, bezradnosti a strachy s maličkými v jejich křehkém světě. – M. M. Pavelková není první, kdo takto zrcadlí „narušený dětský svět“. Bezcitnost či agresivita dětských protagonistů ovšem není cílem jejích maleb. Ty spíše vypovídají o nemocném, pokaženém, porouchaném fungování světa dospělých. Činy dětí jsou obžalobou tohoto stavu, za který my odmítáme často převzít zodpovědnost. Sklízíme ale všichni.
Dva světy v jednom
Na první pohled spatří návštěvník výstavy portréty krásných, zdravých dětí. Vypadají, že jim nic nechybí, jsou dobře živené, čistě oblečené, všechny jistě umějí číst a psát, možná i anglicky, pokud zrovna nedrží hračku v ruce, někde poblíž na ně určitě čeká. Mají bystré oči, vnímavý pohled, mísící dětský úžas se siláckou grimasou dospělých. Ano, občas se zdá, že gesty či postoji jako by napodobovaly dospělé. Čím déle v jejich společnosti divák pobývá, tím více je mu zřejmé, že toto zrcadlení ale není jen náhodný optický klam. Přestřelky, žhářství, domácí násilí či šikana jsou vyobrazeny jako neuvědomělý následek dětských her a interakcí, za jejichž původem vytušíme střety se světy dospělých, ať z autopsie nebo z médií. Děti ponechané nyní samy sobě jako by kopírovaly děje těchto střetů, ba zdálo by se, že nevzrušeně, zvědavě pozorují, co z toho vzejde: dívenka strnule stojí vedle plápolajícího domečku (Domeček pro panenky). Ema píše krasopisně svůj první deníkový záznam „Máma mele Emu“ křídou uprostřed silnice. Chlapec v králičí masce přimaloval králíčkům na stěnu duhu – a pak je zmasakroval z přikreslené helikoptéry (Ty a králíček). A chlapec v modrém pokoji rozpaženě drží pod křídly své sestřičky jako zkušený macho (Děti z blankytu). Žádné slzy, žádný křik. To všechno zde bylo, ale nyní už to nikdo nesmí přiznat. Podobně jako ve filmu nebo videohře – utrpení nebolí, na žal není místo, soucit prohrává a strach se stydí. Takové stavy umí M. M. Pavelková přesně namalovat. Její momentky zachycují hnutí rozpolcené mysli. Deprivovaní protagonisté těchto scén stojí na hranici, kde se učí zamlčovat své city. Dospělí jim pořizují škrabošky či kostýmy, když však postavičkám malířka pohlédne do očí, nezahlédá jásot, radost, rozvernost či něžnou hravost, ale hluboký, zjizvený děs, nejistotu, beznaděj a tápavý strach z budoucnosti.
Ačkoli bezprizorné, nejsou dětské figury M. M. Pavelkové v uměleckém světě osamoceny. V současné české poezii je jejich příbuznou jistě Bendulka z Truchlova; na divadelní scéně třeba tanečnice divadla Farma v jeskyni z projektu Odtržení, inspirovaného fenoménem hikikomori. V českém výtvarném kontextu posledních let mají blízko k dětským postavám apokalyptických a thrillerových vizí Josefa Bolfa – autorka však nevystavuje diváka krvavým scénám a hořícím kulisám. Obdobná ztracenost by se zračila v očích figurám z obrazů Aleše Brázdila – kdyby ovšem jeho opuštěné postavy měly vykreslenu tvář. Patologické rozvržení vztahů mezi lidmi, event. zvířaty je nápadné na obrazech Miroslava Polácha; tajemné, temné bytosti se zvířecími hlavami kreslí např. Dana Sahánková, Jiří Surůvka či Pavel Forman; ďábelské síly se manifestují v kanibalských motivech Veroniky Landy či v obrazech dětské autodestrukce (Jakub Janovský, Laďa Gažiová). Nálada některých obrazů M. M. Pavelkové z nejnovější kolekce 2017 může evokovat krásu funerálních portrétů Marlene Dumasové. – Ti všichni na obrazech, ať živí, či mrtví, patří do rodiny Jednorožců.
Pobídka k pomoci
Ale důležitější než další hledání těsnějších či volnějších podobností na tematické rovině je aktuální autorčino tvůrčí gesto. Jako v soustředných vlnách rozlévá M. M. Pavelková divákovu pozornost od ústředního motivu (nejčastěji dětská tvář protagonisty) přes postoj a atributy postavy (rekvizity, masky, oděv) k doplňujícím motivům, jako jsou vedlejší postavy, misa-en scene, detaily v druhém plánu. Tato postupně se rozšiřující motivická vlna se jako od skalnatého břehu odrazí od názvu obrazu a propojí vše do významotvorné sítě.
A právě ono autorsky uvědomělé a vnímatelsky podvědomé či bezděčné sémantické spojování motivů na společném tematickém jmenovateli je nejdůležitějším momentem četby obrazu. V té chvíli možná divák prožije katarzní epizodu, aha-efekt nebo úlek, v žádném případě však prázdnotu či lhostejnost. Krasopisné aktualizace slabikářových frází si děvčátka píší nikoli na hřišti, ale uprostřed nové vozovky (Máma mele Emu). Andělská dívenka snící na posteli třímá v rukou hračku samopalu (Nikdy potichu nebrečet do polštáře, když se setmí). Ve šmouhách na stěně kolem uplakané holčičky záhy rozpoznáme čumáky psí smečky (Chci přemýšlet nad tím, jestli pořád spím). Hoch s maskou králíka na čele má ruce červené od pastelky, kterou přečmáral zasažené králíčky na tapetě (Ty a králíček). Teprve když si pozorně prohlédneme zobrazené scény, dochází nám, že nejsou výrazem náhodné emoce, ale dlouhodobé frustrace, citové vyprahlosti a sociální devastace (klíčový obraz nese název Z mizerné generace). Esoterická symbolika duhy a duhových dětí, jež se někdy stává alibistickou výmluvou vlastní edukační insuficience, je tu demaskována jako módní nálepka. Stojíme tváří v tvář nefalšované, odidealizované podobě dětských her. Kdo zvolá, že naše ideály jsou nahé? Umělec?
Zdá se mi, že tito vybraní zástupci „generace jednorožců“ ještě na něco čekají – na vlídné gesto, na laskavé pobídnutí, na podpůrné slovo? Jsouce sociálně neukotvení, deprivovaní a úzkostně vystresovaní, doufají, že jim někdo pomůže zorientovat se v dnešním světě. Mlčky se ptají, kdo je vyvede z říše mýtů a pohádek do sousvětí zralosti a samostatnosti. Jestliže my víme, že na tomto místě přechodu je rozcestí, kde hrozí nebezpečí ukročit do tmy, do zásvětí zmaru, choroby a destrukce, je na nás, zda podáme ruku včas – nebo toto němé tázání oslyšíme. Autorka výstavy Generace jednorožců má sílu naslouchající diváky vyburcovat.
Martina Minařík Pavelková: Generace jednorožců. Kurátorka: Radka Zahradníková. Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora. 25. 6. – 1. 10. 2017. Otevřeno úterý–neděle 10–18 hod.