Příprava na konec civilizace
Vyjel jsem autem do města. Zemská knihovna, vernisáž, malý oběd, odvézt obtížně se pohybujícího tátu s nákupem z Tesca za hlavním nádražím domů a nakonec ještě sám nakoupit v Globusu za Řečkovicemi, odkud to mám domů 3 minuty. Racionální plán s maximální efektivitou, že jo. Prvním malým varováním mi mělo být, že jsem půl kilometru ulice Husovy jel 15 minut. No co už. To se dá ještě vydržet. Zbytek cesty s tátou jsem zvládl elegantně, mohl bych se živit jako taxikář: zkratky a fígle v centru Brna vcelku ovládám.
Do Globusu však mířila kolona aut, která na příjezdové cestě více stála, než jela. Jakoby tam před víkendem mířili všichni lidé z města. No, co už. Nakonec jsem šťastně zaparkoval v krytém prostoru na boku super-, pardon, hypermarketu. Nakoupil jsem a jdu k autu. Všude stála auta. Nejenom na parkovacích místech. Všude. Nevím, co se stalo, ale široko daleko žádný pohyb. Ucpáno. Padalo šero, prostor byl protkán sítí červených světlušek. Propletl jsem se k autu a koukám: Ve vedlejším voze seděly dvě dámy středního věku v bundách. Usmáli jsme se na sebe.
Uložil jsem nákup do kufru, vzal si knížku. No co už, počkáme tedy. Pak jsem usnul. Pak jsem meditoval. Pak jsem zas usnul. Pod střechou občas zaznělo nervózní zatroubení, ale jinak byl v zásadě klid. Občas jsem se probral: Dámy ve vedlejším voze stále seděly, bavily se, psaly esemesky. Občas jsme se na sebe usmáli.
Tak jsme tam bez pohybu stáli asi hodinu. Kupodivu mi v duši vládl mír. Rozvažoval jsem beze spěchu, že příště bych měl být asi lépe vybaven: Spacák, jídlo, čaj v termosce, bažanta pro úlevu.
Nastala tma. To už jsme tam stáli asi hodinu a půl. A najednou mi přišlo: Co když takto bude vypadat konec lidské civilizace? Žádná katastrofa. Prostě se všechno zastaví. Ucpe. A bude klid.