Obživlosti: Jindřich Štreit
Je pár takových textů, které jsem dávno odevzdal, ale notoricky se k nim vracím, abych zkontroloval, zda nešly napsat lépe. Je to i případ textu, o který mne kdysi požádal Jindra Štreit do fotografické publikace „Hledat anděla“. Smět se textem připojit k Štreitovi, čili mít tu výsadu kráčet spolu s ním na kousku cesty, je něco mimořádného. Vím to od chvíle, kdy jsem si před třiceti lety přečetl, co o jeho fotografiích napsal Sergej Machonin. Kladu si vždy otázku, zda jsem tu výjimečnou šanci psát pro Štreita beze zbytku využil, protože nemám jisté, že ještě zavolá a řekne, že má pro mne další domácí úkol.
Jindřicha Štreita jsem poznal v době, kdy se ještě nad jeho fotografiemi obyčejných lidí, venkovanů, diskutovalo, zda není ponižující na ně fotografií prozradit, jak příšerně jim sláma čouhá z bot. Štreitovi obyčejní lidé připadali salónnímu estétovi stylizováni do nedůstojných situací, jakkoli jde o ryzí fotografický dokument. Myslím si, že vysvětlení originality Štreitových fotografií spočívá v jeho schopnosti stát se jedním z těch, které fotografuje, a dokonce stát se tím, koho fotografuje.
Ze stylizace za účelem hanobení republiky a jejího představitele byl Jindra Štreit podezírán Státní bezpečností a v roce 1982 byl zatčen, vězněn a posléze odsouzen. Ve skutečnosti se Štreitovy fotografie staly pro do sebe zahleděný režim nesnesitelným zrcadlem…
Jindra Štreit je autorem tří desítek publikací, připravil přes tisíc autorských výstav, jeho práce jsou zastoupeny v nejprestižnějších sbírkách, fotografii přednáší, natočilo se o něm několik filmů. V podstatných věcech se přitom nemění. Stále fotografuje na černobílý film, vyvolává negativy, zvětšuje pozitivy a stejně jako kdysi se na vás hezky podívá.
O text do knížky fotografií „Hledat anděla“ mne Jindra Štreit požádal v roce 2009. Jde o snímky z psychiatrické léčebny v Kroměříži, kam se s fotoaparátem vrací desítky let. Nad těmi fotografiemi jsem si uvědomil a posléze napsal, že „vedle daru zmáčknout spoušť v pravou chvíli má Jindra ještě jednu vzácnou vlastnost: umí zobrazit obyčejné lidské situace jako mezní. Hádám, že si kdysi v nějaké jasnozřivé chvíli uvědomil, že mezní situace dokumentuje každý a že zastavit čas, když se děje něco výjimečného, je banální. Cennější je, jak vidno, vyhmátnout výjimečnost z banality, respektive banalitu popřít jejím zvěčněním…“
Dlouho jsem měl za to, že Jindřich Štreit je zcela výjimečný svým respektem k obyčejnosti. Teď bych to ale napsal jinak: Štreitův respekt k obyčejnosti činí obyčejné neobyčejným, pomíjivé trvalým. Žádné triky, pouze věcná evidence obyčejných zázraků lidskosti.
Já vím, je to trochu patetické, ještě to zkusím formulovat lépe…