Obživlosti: Seznamy
Každý režim má své oponenty. Zajímavější ale je, že když je nemá, vymýšlí si je. Nepřátelé jsou vždy dvojího druhu: ti, co jsou proti režimu a ti, co nejsou s ním. Dokud je nějaký režim u moci, opozice vůči němu nebývá početná a režim o ní mívá dobrý přehled. Těžko se tomu věří po pádu režimu, kdy se dodatečně vyrojí milióny partyzánů či antikomunistů. Ti převyprávějí minulost ke svému prospěchu, čili k nepoznání. Vítaným pomocníkem při korekci historie jsou jim dokumenty padlého režimu, pojednávající o dozoru nad jeho oponenty.
Když mí kamarádi po listopadu 1989 vstupovali do politiky a já se stal novinářem, měl jsem u politiků otevřené dveře. Tak tomu bylo i u federálního ministra vnitra, se kterým jsme za minulého režimu jednu dobu chodili do stejného kostela, a který byl na křtu mé mladší dcery. Když se připravoval lustrační zákon, seděl jsem u Jána Langoše v obýváku a zeptal se ho: „Je to dobrá věc?“ A Jano řekl: „Ano.“
Napsal jsem tedy komentář, že lustrace jsou dobrá věc. Co ovšem z pohledu politika, řešícího jak ochránit křehkou demokracii před starými strukturami vypadalo jako praktické řešení, to z hlediska lidí, které si státní bezpečnost vedla ve svých seznamech, v řadě případů znamenalo lidskou tragédii. Oběti fízlování se octly ve stejném pytli s jejich pronásledovateli. Kdekdo dostal nálepku donašeče, na kterého si s gustem ukazovali prstem jeho sousedé, kolegové a známí. A o zákon, který měl ochránit státní správu před vydíratelnými spolupracovníky totalitního režimu, se posléze opíraly ideologické pokusy o „vyrovnání se s minulostí“.
Ján Langoš mi kdysi svěřil, že miluje westerny. Kvůli přehledné zápletce, ve které proti sobě stojí dobro a zlo, přičemž zlo je poraženo a dobro zvítězí. Ve skutečnosti ovšem nežijeme ve westernu. To, čím se proplétáme ve společnosti, ale i ve vlastním životě, je mix dobra a zla, statečnosti a zbabělosti, obětavosti a egoismu. Ježíš má pro tuto situaci příměr o koukolu v pšenici, neboť předvídá lidské pokušení zúčtovat s nehodnými už v tomto světě.
Myslím, že tomuto pokušení podlehl i můj přítel Ján Langoš. Z člověka pronásledovaného totalitním režimem se zvláštním vedením osudu stal správce archívů svých pronásledovatelů. Založil slovenský Ústav paměti národa a byl až do své tragické smrti při automobilové havárii jeho šéfem. Neměl jsem příležitost se ho zeptat, zda ho studium zla v něčem duchovně obohatilo. Ale protože jsem ho znal jako člověka poctivého, věřím, že mu bylo odpuštěno, že neuměl odpouštět, neboť to prostě bylo nad jeho síly.
Pro pořádek je asi správné poznamenat, že minulost byla lepší, než jak ji dnes líčí ti, kvůli kterým byla špatná. Tedy ti, o které se nikdy nezajímali tajní, neboť k tomu nebyl důvod, jestliže poslušně respektovali systém a nedělali neplechu.