Společnost a politika Zahraničí,Politika

Náš sen: Aby se na střeše světa přestala dělat politika osmnáctého století

Petr Ďásek. Foto archiv autora

Co pro tebe bylo prvotním impulsem, po němž ses začal zabývat Tibetem?

V polovině září 2001 jsem měl naplánovanou cestu do Nepálu, takový měsíční osamělý trek okolo Annapurny. Vlivem teroristického útoku 11. 9. v New Yorku byl Nepál "poloprázdný", hodně turistů - nejen amerických - zrušilo přílet. Takže místní prodavači vítali každého potenciálního zákazníka a rádi s ním u čaje dlouze klábosili. Zatímco Nepálci nenápadně mířili ke zdárnému uzavření obchodu, tibetští prodejci rádi odpovídali na mé zvídavé otázky. Byl jsem překvapený, kolik tibetských uprchlíků jsem potkal. A zjistil jsem, že mé znalosti o Tibetu jsou z 3-4 knížek a úchvatného filmu "Sedm let v Tibetu" velmi povrchní.

Po návratu z mé první asijské cesty jsem v březnu 2002 uspořádal první ročník festivalu ProTibet. A zde započala cesta od klubu přátel Tibetu po obecně prospěšnou společnost MOST ProTibet.

Václav Havel byl jedním z prvních vrcholných politiků, který se oficiálně setkal s Dalajlámou, duchovním a světským vůdcem Tibetu. Byla to pro tibetský exil výrazná vzpruha v jejich boji za nezávislost? A jak Tibeťané vnímají podporu od jiných Čechů, ať už z radnic, které vyvěšují vlajky, nebo těch adoptujících Tibeťany v exilu a podobně? Cítí to jako podporu?

Václav Havel byl první prezident, který pozval Jeho Svátost Dalajlámu na oficiální úrovni. Byl to pro tibetský exil významný okamžik. Musím však podotknout, že tibetští představitelé nebojují za nezávislost Tibetu, Dalajláma pragmaticky souhlasí s autonomií v rámci Číny - ovšem s faktickou, ne pouze deklarovanou na papíře. Tibeťan je stále druhořadým člověkem ve své vlastní zemi…

Naše země patří k těm nejaktivnějším, které pravidelně v březnu vyvěšováním tibetských vlajek upozorňují na nedořešený tibetský problém. O české podpoře tibetský exil moc dobře ví - a nemám na mysli pouze pár politiků. Můžu ilustrovat dojímavým zážitkem:

Před lety jsem po příletu do rozžhaveného Dillí bloudil zapadlými uličkami malé tibetské enklávy asi hodinu jízdy od letiště. Pár hotýlků, obchodů, dílniček. V zastrčeném krámku jsem vedle hromádky pohlednic a knížek zahlédnul štos starých novin Tibetan Freedom. Mezi tibetskými znaky se na mě usmívala tvář prvního polistopadového prezidenta. "O čem se tam píše?" zeptal jsem se starého Tibeťana. "Velký přítel našeho Dalajlámy" roztáhla se do úsměvu tvář plná hlubokých vrásek. A lámavou angličtinou stařec pokračoval "Vaclav Chavel - prezident ček repablik".

Setkal ses ty osobně nebo někdo z vaší organizace s Dalajlámou? Jaké to bylo?

S Jeho Svátostí Dalajlámou jsme se já i další členové neziskovky MOST ProTibet setkali opakovaně. V Česku to byly uloupené minuty v jeho nabitém programu, předávali jsme drobné dárky či každoročně tištěné kalendáře s tibetskou tématikou, zmínili jsme se o našich projektech pomoci dětem či starým Tibeťanům. V Indii jsme měli možnost mu pogratulovat v Dharamsale k jeho 80. narozeninám a setkání bylo delší. Mimo jiné dostal i hrneček, kde je vyobrazen společně se svým přítelem Václavem Havlem.

Když začala čínská okupace Tibetu, přestěhovalo se velké množství Tibeťanů do exilu v severovýchodní Indii, do Ladakhu. Jak velkou šanci vidíš, že se podaří uchovat zajímavou tibetskou kulturu v kvalitní podobě v exilu v Ladakhu?

V Ladakhu žije odhadem 10 % Tibeťanů ze stotisícového indického exilu, většinou nomádi v horách nebo staří uprchlíci v kempech. K zachování kultury přispívají způsobem svého žití, sdílením svých zkušeností. Mladé lidi - tj. největší exilové školy - lze najít spíše jižněji. Zde se učí vedle běžných předmětů i tradiční řemesla. Jsou zde spolky a různé asociace, které zaznamenávají a předávají všechny znalosti, zvyky a dovednosti, které byly z Tibetu přineseny.

Ladakh má však velkou přednost - historii a turistiku. Nadarmo se mu po staletí neříká Malý Tibet. Takže pokud chce cestovatel vidět a zažít, jak by to zřejmě v Tibetu fungovalo, pokud by nebyl násilně obsazený, zde má nejlepší příležitost. Sleduje však Ladačany, etnikum tibetské skupiny. MOST ProTibet pomáhá v ladackých klášterech, kde se udržuje po staletí praktikovaný tibetský způsob vzdělávání s moderními prvky. Ale větší podporu směřuje k tibetskému exilu.

Jsou Tibeťané výrazně odlišní nějakým kulturním zvykem, který tobě jako středoevropanovi přijde zajímavý?

Těch zvyků - nejen kulturních - je mnoho a přetrvávají navzdory šedesátileté čínské převýchově. Jako každý horský národ jsou Tibeťané velmi houževnatí a skromní, umí přežít z minima, což obdivuji. Velká úcta ke stáří, respekt mužů k ženám, které jsou přirozeně sebevědomé. Dospělí se hodně věnují dětem, téměř nikdy s nimi nejednají s despektem. Spiritualita národa, umění klidného odchodu "z kolotoče samsáry". Trpělivost, optimistický pohled na svět (jak říká Dalajláma - proč se soužit nad problémem - pokud lze vyřešit, vyřeš ho, pokud ne, netrap se).

Zabýváte se podporou i buddhistických klášterů. Jsi jednatelem jedné firmy, nemáš občas chuť se vykašlat na západní civilizaci a zakotvit na delší dobu v takovém klášteře?

Jak já říkám - "buddhažel" nemám. Rodinné vazby, firemní záležitosti a hlavně vědomí, jak efektivně můžu tady z Ostravy pomáhat lidem 6 000 km daleko, to vše mě drží v této "zemikrásnénapohled". Nemluvě o jazykové bariéře - nebyl bych schopen vstřebat učení v patřičné kvalitě. A utéct na pár týdnů či měsíců si do kláštera pouze odpočinout, to bych nerad (i když nikdy neříkej nikdy…)

Na svých webovkách máte uvedeno, že se staráte i o školu přímo v Tibetu. Jak se vám přes čínské zábrany podařilo dostat se do kontaktu s místními přímo v Tibetu?

Tip jsme dostali od neziskové organizace Tibet Foundation z Londýna. Po krátké komunikaci školu navštívili dva naši dobrovolníci. Situace je zde skutečně složitější - například český dárce nemůže sponzorovat při studiu konkrétní dítě, tak jak to máme nastavené v indickém exilu. Může poskytnout dar škole jako takové, přímý kontakt s dítětem není možný. A to nemluvím o různých obstrukcích - např. občas Číňany stanovený limit financí, které můžou tibetské iniciativy přijmout.

Máte hodně různých projektů, adopci dětí i seniorů, podporu mníšků, kozu pro Tibet a další. Většina se dobře ujala. Máte ještě hodně dalších nápadů, co byste chtěli zrealizovat?

Nápady by se našly, ale nemá cenu tříštit síly. Většina finanční pomoci směřuje k dětem - v těch je budoucnost tibetského exilu. Pokud by se uvolnila situace v Tibetu, byla by možnost vrátit se a smysluplně v zemi žít, pomáhat, budou to právě vzdělaní mladí lidé, kteří tuto činnost budou vykonávat.

Vaši kritici říkají, že Tibet byl před čínskou okupací tuhým teokratickým režimem. Podobně Číňané argumentují tím, že Tibet už v historii byl součástí Číny. Co si myslíš o těchto argumentech?

Na to se hodí přiléhavé české přísloví "Kdo chce psa bíti, hůl si najde". A Číňané hledají, někdy až směšně křečovitě, upravují události, k zrnku pravdy přidají měřici plev. V dnešní informačně zmatené době, epoše "relativních" pravd a fake news se v (nejen této) problematice běžný člověk hůře vyzná. Argumenty českých "znalců" pocházejí dost často ze stránek čínské ambasády v Praze. Na našem blogu jsme shrnuli nejčastější nesmysly s komentářem.

Krátce k tvým dvěma bodům - Tibet byl skutečně teokratickou zemí - tak jako mají dnes teokratické rysy státy jako Vatikán či mnohé islámské země. Myšlenka násilím obsazovat jiné země a měnit jejich odlišné zřízení, však není čínské specifikum, spíše komunistické. A argument Tibetu jakou součásti Číny se odvíjí od více než dvousetleté přítomnosti několika desítek mandžuských úředníků (ambanů) ve Lhase. Ti skončili s pádem Mandžuské dynastie počátkem 20. století - dříve, než u nás padlo Rakousko-Uhersko. My svůj samostatný stát máme, Tibeťané ne.

Se svými kamarády jsi vytvořil výraznou a velmi úspěšnou obecně prospěšnou společnost. Máš ještě nějaký sen, čeho bys chtěl dosáhnout ty osobně nebo nějaký sen pro tvoji organizaci?

Sen je jediný. Aby došlo k realizaci plné autonomie Tibetu, protože o samostatnosti zřejmě nelze do budoucna hovořit. Aby došlo k takovému uvolnění poměrů v Tibetu, za jakých by se případná pomoc mohla bezproblémově přesunout do "Země sněhu". Aby se na střeše světa přestala dělat politika osmnáctého století, politika "bílého muže na divokém západě", aby Tibeťané neskončili jako Aboridžinci v Austrálii (ber jako velmi drsné přirovnání). Lidé totiž stojí na prahu třetího milénia.

 

 

Doplňující informace:

Více informací o projektu najdete na www.protibet.cz. Pomoci můžete jednorázově posláním 30 Kč formou dárcovské SMS ve tvaru DMS PROTIBET nebo se nechat inspirovat na https://www.protibet.cz/zapojte-se/prispejte/

 

Medailon: Ing. Petr Ďásek

Vystudoval VŠDS v Žilině, v letech 1986-1991 zaměstnán na několika pozicích v OKD - Dopravě Ostrava. Nyní jednatel firmy Portaflex s.r.o.

Po svých nepálských toulkách na podzim 2001 uspořádal první ročník Festivalu ProTibet v Ostravě. V následujících letech - nejdříve se skupinkou přátel Tibetu a následně pod hlavičkou občanského sdružení - spoluorganizoval další ročníky rozrůstajícího se festivalu. Účastnil se čtyř výprav do cílové oblasti projektů - do Ladakhu, tibetských exilových vesnic či exilových škol. Při transformaci občanského sdružení M.O.S.T. na obecně prospěšnou společnost MOST byl nejdříve ustanoven místopředsedou správní rady MOST, o. p. s., od roku 2016 je předsedou správní rady MOST ProTibet, o. p. s.