Obživlosti: Víkend s mrtvolou
Minulý týden mi zemřel počítač. Než monitor potemněl a přestal se se mnou bavit, ještě se na něm objevila skrumáž barevných čtverečků, která nedávala smysl. Zatímco jsem pak minimalizoval škody, řešil, jak svým editorům doručit práci a současně objednával nový počítač, cítil jsem, jak mi té mrtvoly překážející na pracovním stole kupodivu není líto. Ještě jsem nevěděl, zda přežil disk s veškerými daty, ale napadlo mne, že pokud by mu nebylo pomoci, přišel bych pouze o jedničky a nuly, které si stejně s sebou nevezmu do hrobu.
Počítače se tváří, že jsou naše alter ego. Pamatují si za nás, co jsme viděli, slyšeli, co jsme si mysleli, vědí s kým a o čem jsme si dopisovali. K tomu mají přehled o našem programu. A znají naši finanční situaci. Proto si nárokují status nenahraditelných společníků, partnerů a troufale považují za samozřejmé, že si vše, oč se s nimi podělíme a co jim svěříme, budeme zálohovat. Třeba těch 700 telefonních čísel na důležité lidi, se kterými jsem si už 10 let nevolal…
Rozmlouval jsem s tím počítačem, který technicky vzato nebyl mrtvý, ale spíše ochrnutý. V každém případě nemohl odmlouvat. „Byl jsem tu před tebou a budu i po tobě“, zkonstatoval jsem u vědomí, že mám ve sklepě psací stroj a také to umím s perem a papírem. „Pamatuji dobu, kdy se psaly tak dobré texty, že stálo za to je přepisovat na stroji s několika kopiemi. A protože to bylo pracné, psal pouze ten, kdo měl co říct. Dnešní trestuhodně snadná komunikace způsobuje, že jsme obtěžováni tím, co komu slina přinese na jazyk.“
Může slovo přežít totální devalvaci, kterou mají na svědomí moderní technologie? Paul Valéry napsal, že v každé temné době lidstva sedí někde člověk, básník, který na tenkou nit navléká korálky slov. Přemýšlím, zda temnota dneška není způsobena tím, že místo intimního navlékání korálků slov lidé obsedantně sdílejí sama sebe na sociálních sítích…
Můj starý počítač „vstane z mrtvých“. Už mi to zatelefonoval IT kolega. Zatížen daty, která počítač smrtelně zpomalují místo toho, aby jej učinila chytřejším, ovšem stejně skončí ve sklepě vedle psacího stroje, protože na pracovním stole už ho vystřídal výkonnější konkurent.
Podstatné je, že nepřijdu o data, která jsem měl za ztracená a budoucnost už jsem plánoval bez nich. Čeká mne tedy krok zpět. Kdyby šlo o vzpomínky, bral bych to to tak, že na co si člověk nevzpomene, to nebylo důležité, protože to důležité člověk nezapomene. Pamětí počítače je ovšem třeba se prodrat a k tomu podstatnému se pracně promazat.