Chvála uklízeček
Při pohledu na průzkum, jehož tématem je vážnost k jednotlivým povoláním, se nestačím divit. Takto to oznamuje jeden nepravděpodobný průzkum: třetí od konce jsou novináři, následují politici a poslední jsou uklízečky. Pro dvě předposlední místa mám jisté pochybné pochopení. Ale uklízečky? Nemají tiskového mluvčího, nejsou slyšet jako taxikáři, dělají svoji práci bez valného zájmu veřejnosti, neukazují se v pochybných mediích. Nespolčují se. Protože dle lidového mudrosloví spolky stvořil ďábel.
V časech dávno minulých, jsem působil coby učitelský elév ve Vlčnově. Ve škole uklízela p. Vozárová. Starala se a navíc dovedla dobře glosovat politickou situaci: „Ten „Brežňov“ to je pěkná podagra,“ pravila a to tu ještě Rusáci nebyli.
Na privátě mně uklízela tetina Moštková. „Pane učitelu, taková prča tu nebyla od dob Joži Úprky,“ jásala při různých taškařicích. Měla pravdu, byla přece dcerou poštmistra Zemka a Úprka u nich bydlel. Nejen, že byla pracovitá, ale už dlouho jsem nejedl tak vynikající pečenou husu.
V Otrokovicích byla přepečlivá, milá p. Vičánková. Dobře se s ní povídalo, školu opečovávala skoro s mateřskou láskou.
Na gymnasiu byla paní uklízečka, která si při práci zpívala. Byla to prvorepubliková dáma, přivydělávala si k malému důchodu. Tak jí ho tenkráte vyměřili. Byla totiž z buržoasního prostředí, skoro nepřítel lidu. Krásným hlasem šířila optimismus i v době nemilé. Repertoár měla rozličný. Když vytírala dlouhou chodbu smetákem ráznými pohyby raz, dva, zpívala staré sokolské pochody. To by ještě šlo. I když text jak „sokolíci vyorávají stará česká práva,“ bylo na hraně. Ale když začala Náš tatíčku Masaryčku, nastal problém. Naštěstí už bylo po vyučování, ale i tak někteří soudruzi profesoři trnuli hrůzou a málem zalézali v kabinetech pod prvorepublikové stoly. Taková suterénní pokroucená doba.
Pak jsem působil šest let v ZUŠ Štefánikova ve Zlíně. Součástí ZUŠ byla i Malá scéna. Paní školnice a uklízečky pracovaly nenápadně, byly plnohodnotnou součástí velkého kolektivu a jejich práci jsem obdivoval. Dole na Malé scéně „vládl“ Laďa Komora a ten nebyl zaměstnancem, ale dobrým duchem tohoto zařízení. O pořádek bylo i jeho zásluhou postaráno.
I dnes v ZUŠ Morava jsme měli štěstí na výjimečné pracovnice, uklízečky. Paní Miklová byla duší školy. A nynější paní uklízečka pracuje s takovým fortelem, že při mých vysokoškolských diplomech bych to nikdy nedokázal. Hledím na ten kmitot s obdivem. A co vy doma? Kdo uklízí a umíte to, pánové? Já jen s velikým úsilím a častými karamboly.
Bez uklízeček bychom nemohli pracovat v pohodě. Svojí nenápadnou činností vytváří pěkné prostředí, atmosféru daného místa a mnohdy je to také důvod proč do práce přicházíme rádi. Bez uklízeček by náš život byl nepořádný, šedý, neupravený, nepěkný.
Dívaje se však občas na jednání poslanecké sněmovny, vzpomněl jsem si na Miroslava Horníčka: „Lidé jsou dvojí. Noblesní a ti ostatní. Ti první jsou ohrožený druh.“
Určitě i mezi politiky jsou lidé na svém místě a předposlední místo jim nesvědčí. Ale bez některých bychom se jistě obešli. Bez dobrých uklízeček nikdy.