První školní den mého syna
Asi sto dětí a sto rodičů sedělo v jídelně. Vepředu stál pan ředitel oblečený v takovém tom obleku, co nosí politici v televizi anebo prodejci různých pojištění. Mluvil do mikrofonu, přál dětem cosi pěkného, ale bylo špatně rozumět (není divu v tom počtu) a děti to stejně nezajímalo. Naštěstí to netrvalo dlouho. Také představil paní učitelky, které jsme znali už od zápisu. Asi kdyby náhodou někdo zapomněl. Napadlo mě, proč se paní učitelky nepředstavily samy, nějak přirozeně, jako třeba: „Ahoj děti, já jsem Petra a budeme si spolu hrát a přitom se budeme učit psát a počítat…“ On o tom psaní a počítání sice pan ředitel mluvil, ale znělo to jako projev na stranickém sjezdu. A co hraní? To nezmínil, na Komenského se zapomnělo.
Pak dostal slovo pan starosta. Tomu už nebylo rozumět vůbec. Jen jsem zaslechl, že přeje dětem samé jedničky. To mi přišlo zvláštní, protože i když náš Přemysl čísla zná, tak ještě neví, že smyslem školy je ty jedničky sbírat. A taky jsem si říkal, že přece každé dítě umí něco jiného, takže někdo bude mít jedničky z češtiny, někdo z matematiky a někdo třeba z tělocviku. Takže to od pana starosty asi byla jen otřepaná fráze, které stejně ty děti nerozuměly.
Po té ceremonii rozřadili děti do tříd podobně jako železniční vagony, nebo spíš jako roty vojáků a šlo se do třídy. Na lavici měl každý dárek, balíček školních potřeb, který ale nesměli rozbalit. Zvítězila praktičnost nad přirozenou zvědavostí. To není dobrý začátek.
Před školou jsem se od známé maminky druháka dozvěděl, že loni žádný balíček nedostali. Tak to bude asi tím, že budou volby, pomyslel jsem si.
Přemýšlím k čemu celé to divadlo. Asi aby děti dostaly jasný signál, že teď už si nebudou hrát, ale budou poslouchat, starosty, ředitele, učitele. Pak ale nechápu, k čemu dostaly uvítací list s přáním, aby se jim ve škole líbilo. Komenský přece říkal „Škola hrou“. Tak třeba bude líp.