Počteníčko: Odloučený svět
Ustanoveno, že se nevěstince zavrou. Je jich v Praze jedenadvacet. Zlomí se tím pouze jedna větev prostituce, jistě ne nejškodlivější, ale nejsnáze odstranitelná, ona potměšilá, ponurá živnost. Třída mužů, navštěvujících místa, osvětlená večer rudými svítilnami, ovšem se nepolepší, ani ženy toho obchodu; ty si utvoří své stánky jinde a jinak, je zboží, které nezmizí se světového trhu.
Tyto odloučené světy tedy zmizejí. Když jsem poprvé vstupovala v jejich ovzduší, bylo mi, jako kdysi na začátku v jiných odloučených domech: v ústavu pro duševně choré za psychiatrických přednášek prof. Heverocha.
Podobný ostych mne skličoval, bála jsem se tehda zasmáti jejich veselosti, jejich vtipům, zrůdnosti nápadů a gest. Ženy v nevěstincích mi připadají též čímsi duševně nezdravým, k odloučenosti odsouzeným.
A je to snad hříšné porovnání, druží se mi k těmto domům vzpomínka na klášter Karmelitek na Hradčanech. Vcházejí tam ženy ovšem k opačnému cíli, ale nepřirozenému též a výsledek je podobný: vzrušování a otupění. A nikdy nevyjdou již, leč oněmi vraty, kudy vynáší se rakve.
A zde vyjde tu tam některá s milencem na kratší neb delší dobu, aby se opět vrátila do jiného domu, do jiného prostředí — o stupeň níž a níže, až přijde cosi horšího nežli rakev: největší ponížení ulic.
Dívám se příliš chmurně?
Jsou výjimky, snad. Splní-li se některé sen, nám všem ženám společný, sen o veliké, trvalé lásce a spojení v ní?
Jsou v nevěstincích spokojeny, nenaříkají, naopak pochvalují si, myslím, že není příčiny, aby lhaly. V poslední době projevovaly obavy, že se nevěstince zavrou, ale hned se utěšovaly, že dovedou si svůj obchod uhájiti jinak.
Slýchali jsme, že jsou ženy otrokyněmi svých principálů vyssavačů. Dnes prý je jinak. Platí za byt a stravu v lepších domech bez večeře 50 K denně, někde odvádějí svůj výdělek i a týdně se účtuje. Kdesi zmiňovaly se žalobně, že musejí dávati polovičku majiteli, bylo to v případech nejzapadlejších domů.
Pravými vydřiduchy jsou prý bytné, kde dívky se zdržují, nežli se dostanou na určité místo, tam se pravidelně zadluží, takže došlo již k nařízení, že bytné nesměji násilím dluhů vymáhati.
V nevěstincích žijí líný, pohodlný život, přijímají hosty, spí, oblékají se, tu tam vycházejí, a především málo myslí, nejvíce ještě na svůj zevnějšek a své drobné denní a noční příhody.
Je hrozné slovo obchod, je v něm obsaženo tělo a jeho svatost. Osm, deset mužů za den a noc není jim již trýzní, je obchodem, a slovo: otupujeme opakuje se souhlasně všude.
Hojná zrcadla v pokojíkách jsou zmlžena tisíci vlnivými čarami, vyrytými démanty prstenů hostů, odrážejí místo obrazů těl přízraky svými osleplými plochami.
Po stolkách ložnic jsou nahromaděny pudry, líčidla, falešné vlasy, po stěnách fotografie mužů a pohlednice, tu a tam na podušce květina, panenka, šilháček, na stole vyšívání, kniha.
Všude sousedská nálada, někde zpočátku mlčení, nežli se dostaví důvěra, někde se obědvá v jídelnách, jinde v kuchyních, sladká, tupá lenost se odráží ode všeho, jejímž výsledkem jest ono okřídlené slovo, které mi zní už jako heslo — nevěstek: otupujeme.
Hosté večer sedí v saloně nebo v lokále, zdá se mi vše tak nudně sladěno i při písni klavíru, nebo snad je tak jen ve chvíli, kdy vetře se cizorodá návštěva?
Připadá mi vše jako passage, kde se vhodí peníz a vyjde ze schránky sklenice nápoje nebo talíř s jídlem.
Stoly jsou prázdné, nepokryté, úbory dívek většinou maškaráda. Ještě nejpůvabněji vypadají ve dne v košilích a bez účesů, líčidel.
Jsou dva, tři nevěstince jaksi elegantní, zvláště i hygienické, v jednom večerní obleky přepychové, plesové, s příslušnou nahotou, což prý je ostatně i na plesích teď módou. Ale jsou nevěstince, kde jsou dívky oblečeny vší nemožnou pestrostí a křiklavostí, a všude plno falešných vlasů, líčidel a nápadnosti, jen těla jsou pravdivě viditelná.
Jest i několik starosvětských nevěstinců v křivolakých uličkách, s okénky obrácenými do tmy zdí a se zrůdnými tvářemi v rámech a s pokojíky tmavými v pozadí ponurých dvorků.
Jako odrůdy nevěstinců jsou t. zv. Absteigy. Není českého názvu. Jsou to byty kuplířek, kam chodí muži s dívkami z ulice, byty v podivných, starých domech, nečisté, ohavné, byť i zdobené barevnými Madonami a papírovými růžemi. Ovšem jsou i podobné byty elegantní, kde tajná prostituce hýří a kde se scházejí někdy lidé, kteří nepatří do odloučených světů.
A konec konců vše je ubohé a bolestné.
Chtěla bych všem tem dívkám prostitutkám ukázati konce, hrůzu konců. Třebas jen několik špinavých, neuklizených bytů starých nevěstek, které po ulicích shánějí svou živnost. Jaký krutý smutek života?
Vlasy nepěstované, pleť zaschlá, oblek trapně vetchý — již bez cárů a cetek, lákají do svých neútulných pokojů noční chodce. Koho asi? Policie přistihla v onom brlohu i malého gymnasistu!
Vím, že tyto kapitoly nejsou pro děti, ale odhrnují záclonu s oněch odloučených světů bez obavy, že by způsobily opak mého úmyslu. Žel, i děti bývají dotčeny — obojího pohlaví, a je nevýslovná škoda, když mladí si otráví svoji ilusi lásky, když místo rozmachu křídel po veliké vidině lásky silné a živelně svaté, zapadne do odloučených světů, ve stíny ulic, v nechutné prostředí pouště života, nebo konečně i ve vyšperkovaný salon polosvěta, který třebas neostyšně nese na svém štítě odznak mravní neporušenosti.
Národní listy, 4. ledna 1920 (o Růženě Jesenské a jejím příbuzenstvu jsme psali zde)