Počteníčko: Mobilizace a Mesiáš
Léto bylo neklidné a všude se mluvilo o válce. V Mukačevě jsem měl dobré přátele: Rusy, Rusíny, Čechy i Maďary. Rusové a Češi byli liberálové, Rusíni a Maďaři komunisté. Rusové, Rusíni a Češi se věčně hádali, ale jakmile byla vyhlášena první mobilizace, hádky ustaly a všichni byli najednou jako jedna rodina. To byl první zázrak. Měli jsme v Československu dvaadvacet politických stran, které se mezi sebou rvaly jako psi. A teď byly rázem jednotné, celý národ byl jednotný. Podruhé se to stalo za okupace. To byl druhý zázrak.
V nejhorší pozici za první mobilizace byli samozřejmě maďarští komunisté, ze dvou stran je ohrožovaly dva nacionalismy – československý a maďarsko-socialistický. Mnozí z nich tehdy zmizeli.
Hlásil jsem se do československé armády, ale odmítli mě ze dvou důvodů: měl jsem stále ještě Nansenův uprchlický pas a poškozené plíce.
Ostatně za několik dní byla mobilizace odvolaná a československý národ se zase rozpadl na dvaadvacet politických stran.
(…)
K mým mukačevským přátelům patřili také Židé, nejlepší z nich byli chasidé. Měli úžasný smysl pro jistou uměleckou skutečnost ležící na hranici mezi reálným životem a náboženstvím. Žili jako v předsíni ráje a žili v té předsíni opravdově a dobře, s pochopením pro všechno pozemské, a život vychutnávali s rozkoší. Na ráj za dveřmi předsíně však nikdy nezapomínali. Byl pro ně důležitější než předsíň, i když předsíň byla také dobrá, Bůh ji stvořil a byl s ní spokojen. Tak to stálo v bibli černé na bílém. Chasidé se vyznačovali zcela osobitým smyslem pro humor a osobitými zkušenostmi s Bohem. Bylo to úžasné. Předčítali mi ze svých starých prorockých knih, v nichž se mluvilo o „nepříteli Židů“, který si podrobí skoro celý svět a milióny Židů zahubí. Považovali to za správné, poněvadž po „nepříteli Židů“ měl přijít Mesiáš a všechny, kdo přežijí, odvést do Izraele.
Nevěřil jsem proroctvím ani v Mesiáše, ale věřil jsem, že „nepřítel Židů“ už existuje. Hitler ani netajil, co chce se všemi Židy udělat.
Koncem března 1939 v rádiu hlásili, že druhého dne obsadí Podkarpatskou Rus Maďaři. Ruští, rusínští, čeští i maďarští komunisté prchli v noci přes hranice na Slovensko, které se osamostatnilo. Židé zůstali, míním samozřejmě chasidy. Příštího rána vyšli všichni chasidi do ulic, svátečně oblečeni a s rozzářenými tvářemi. Byl jsem otřesen. Oslavovali vlastní smrt a potupu a brzký příchod Mesiáše. Nezáleželo jim na tom, půjdou-li s Mesiášem do Izraele živí, nebo mrtví, půjdou-li sami nebo jejich děti nebo děti jejich dětí.
Nikolaj Terlecký: Curriculum vitae. Torst, Praha, 1997