Slova a kameny
Tak jako ryby vodou, ptáci vzduchem, člověk je obklopen slovy. Sotva se ráno vzbudíš, narazíš na první z nich – přiletí s ranním pozdravem, zapnutím rozhlasového přijímače, televize, počítače, pohledem na úvodní stránku novin, spuštěním vlastního toku myšlenek. A neopustí tě až do okamžiku usnutí. Někdy ani potom.
Slova jsou jako kameny. Můžeš je brát, jak ti přicházejí pod ruku, nebo vybírat vhodná. Můžeš je jen tak přihazovat na hromadu, nebo rozvážně pokládat. Můžeš z nich stavět zeď společného domu, nebo zeď dělící nebo dokonce vězeňskou. I svou vlastní samotku.
Slovem však můžeš také hodit. Někoho kamenovat nebo se bránit. Každý může slovem kamenovat každého. Každý každého. Bratr bratra. Otec syna, syn otce. Matka dceru, dcera matku. I ten poslední poddaný svého panovníka v poslední krčmě, i ten poslední novinář ministra v nejobskurnějším plátku. Kdy je kamenování obranou a kdy obrana kamenováním? Slovo nabité energií posměchu, ironie, ponížení je vždy kopancem vyslaným do vesmíru, i když zdánlivě neudeří svou oběť přímo. Jen zdánlivě.
Říká se, že ne podle slov, ale podle činů poznáš člověka. To je pravda, ale neúplná. Podle vyslaných slov poznáš, v jakém stavu se jejich vysilatel zrovna nachází. Jestli ve stavu válečném – se světem nebo se sebou samým – nebo v mírovém. Jestli bojuje, nebo buduje. A je úplně jedno, jakou barvu má jeho pleť či politická příslušnost.
Není lehké zacházet se slovy. Ale přesto si myslím, že nejlepší je učit se slova pokládat jako ty kameny: dle jejich váhy a tvaru. A ne s nimi házet. Bez výjimky.