Krajina mého srdce
Mému srdci blízkých je mnoho koutů v této zemi, nejbližší však krajina kolem Zlína, Vizovic, Lukova, Fryštáku, Kašavy a Jasenné. Krajina zvlněná Hostýnskými vrchy, Vizovickou a Zlínskou vrchovinou, zbrázděná údolími, jimiž protéká množství potoků, jejichž vody svádí řeka Dřevnice do matky moravských vod Moravy, tiše a majestátně plynoucí k Dunaji. Krajina, v níž se dotýká, mísí a splývá nížinná kultura Hané a Slovácka s horskou kulturou Valašska a vytváří tu jevy osobité a svébytné. Krajina, kterou podle pověsti chrání tři panenky Marie z věhlasných poutních míst: Hostýnská, Provodovská a Štípská.
Neohromuje bizarními přírodními sceneriemi. Hladí lidskou dimenzí zalesněných kopců, neodrazujících výškou a strmostí od cesty na vrchol, vlídností dolin a údolí s potoky a říčkami, vůní mýtin, pastvisk a pasínků. Té dimenzi odpovídají i názvy, které tu dali lidé kopcům a údolím a které jako by vystoupily z příběhů vyprávěných při draní peří, vaření trnek nebo ze starověrských zaříkavadel: Kuželek, Vartovňa, Humenec, Troják, Tesák, Ostrý a Spletený vrch, Sirákov, Kopřivná, Tlustá, Barabáš, Kyčera, Rosošné, Ožiňák, Kopná, Papradná, Klášťov, Svěradov, Vlčí, Oslné, Srnčí dolinka, Na Lechách, Na Bařinkách, Na Potůčkách, Na Chrámečném, Na Mezných…
Ta krajina je mi blízká především svou tváří, jejíž charakteristická podoba vznikla především tím, jak se jí dotýkal člověk, když tu dobýval svůj chléb vezdejší. Jak se jí v průběhu staletí dotýkali lidé, kteří žili v přírodě a s přírodou, když čerpali a těžili ze zdrojů její síly, když usilovali o to ji ovládnout bez toho, že by ji znásilňovali. Nečinili tak, ani když se octli v situaci, že orná půda, která patřila usedlým v dědinách, byla dědictvím rozdělena už tak, že nové generace neměly co dědit a musely hledat půdu novou. Tak se tu zrodila pasekářská kolonizace.
Drali se za ornou půdou do hor. Vyklučili les, postavili dvorce obklopené polnostmi a pastvinami, k nimž patřily i kusy lesa. Pěstovali plodiny, které daly i v horské půdě potřebnou úrodu. Chovali dobytek, který dával bohatý osoh. V humnech a na mezích sadili ovocné stromoví, kterému se tu dařilo, a ovoce v čerstvém i sušeném stavu bylo rozváženo po celé zemi i za její hranice. Jeho prodej byl vítaným zdrojem hotových peněz, v období naturálního hospodářství v zemědělské usedlosti vždy vzácných. Sušírňa stávala téměř v každém humně. Jabloně rodily voňavé a lahodné jadrničky, na sušené „krájanky“ vhodné očístky, hedvábné, kardynálky, lipůvky, lyčňáky i pruháče. Na hrušních dozrávaly k sušení zvlášť dobré pečítky, medovičky, sedlářky, visáky, zimní dule a císařky. V hrázích rostly hrušky planuše, ze kterých se také „táhl burčák“. Na všech mezích rostla „valašská oliva“ – trnka, jejíž plody v čerstvém, sušeném i tekutém stavu hrály veledůležitou roli v lidovém jídelníčku. Však se i tady darmo neříkalo „zemáky, trnky, zelé – živobytí celé“, a také „kdo slivovicu pije, toho ani pantokem nezabije“.
V pasekářských usedlostech kvetlo nejen hospodářství, ale i sebevědomí a svobodomyslnost. Přístup k nim nebyl snadný. A díky tomu byla vždy bible, která nechyběla v žádné rodině, v bezpečném úkrytu dřív, než zabušil na vrata nevítaný host. Mnohé z nich tu přečkaly staletí. Ještě počátkem osmdesátých let minulého století jsem v dřevěnici na držkovských kotárech v jedné z těch zachráněných se zatajeným dechem listoval.
O tomto kraji se říkalo, že je tu konec chleba a začátek kamení. Půda, ani ta pasekářskou kolonizací nově získaná, nestačila uživit všechny, kdo se na ní narodili. Žilo tu mnoho chalupníků bez půdy nebo jen s kouskem pronajatého pole a hoferů, kteří nevlastnili ani střechu nad hlavou. Ty živily hory – lesy – bučiny, dubiny, jedliny, smrčí a boří s kdysi nepřebernými zásobami stromů, z jejichž kmenů, větví a kořenů lidé dokázali vyrobit s obrovským důvtipem značnou část nářadí a náčiní potřebného při zemědělství, řemesle i v domácnosti: kadlby, stoupy, necky, necúlky, okříny, dénka, súsky, lopáře, ohřebla, hrabě, vidle, kosiska, hrabice, užičníky, putny, škopky nebo opálky, tragače, žebřiny či táčky… Výrobky to byly jednoduché, trvanlivé a vysoce funkční: „Mosely pasovat do ruky, ale mosely aj pěkně hledět.“ (Tenkrát se tomu ještě neříkalo design.)
Výrobci i podomní obchodníci s dvoukolými kárami – taligami naloženými tímto „dřevěným porculánem“ jezdili do světa, aby svůj tovar prodali za hotový peníz nebo směnili za naturálie. Obdivuhodný technický důvtip, zručnost a neuvěřitelně podrobná znalost všech vlastností materiálů, s nimiž se pracovalo, se dědila z generace na generaci, aby se v plné míře uplatnila i ve chvíli, kdy se jejich nositelé postavili k moderním strojům v Baťových závodech.
Řeč v tomto kraji zněla chutně a libozvučně. Když se vazká půda při orbě lepila na radlici, tak se zem pod pluhem kvísila, bylo-li něco z úhlu, pak to bylo úviré, nepovedený koláč – vdolek byl frgál a pestrý pták byl ptáček jeřabatý. Ještě dnes, když na podzim padá drobný studený déšť, tak siholí, a když kopec Kopná vymne, bude jistě pršet.
Ta mluva je ale také stručná a výstižná. Je-li někdo nešika, je „šikovný jak kapesní hrabě“, nemá-li někdo peníze, pak „má peněz jak žaba chlupů“. Životní zkušenosti a zásady nejsou podávány jednostranně. Tu jsou tři z mnoha pohledů na schopnost člověka dorozumívat se slovem: lakonický – „neprav nic, nebude nic“, rozvážný – „néni haňba zavřít hubu, dyž nemáš co řéct“, i trpce sarkastický – „po biči modřina, po jazyku rana“.
Zněly a znějí tu písně. A já se tu cítím dobře proto, že tu žije mnoho lidí, kteří nosí ty písně ve svých srdcích i ve své paměti, protože si je potřebují občas zazpívat. A mezi takovými je mně dobře stejně jako při chůzi lesní cestou nebo vyhřátým pasínkem. Právě mi napadá jedna z nich, která se tady zrodila, tady žije a svou člověčí filozofií ukončí mé klopotné vyznání lépe než desítky dalších slov:
Živ su, živ su, nevím dlho-i
Umřu, umřu, nevím skoro-i
A dyž umřu, tož tam budu,
Takto sobě zpívat budu:
Uťali bučka u potůčka,
Proč si ty, cérečko, tak slaďúčká
Zdroj: Veronica, č. 1/2008, s. 23.