I v televizní Marii Terezii lze najít perličky na dně
Když měla na knižním veletrhu u nás v Hradci Králové autogramiádu autorka dvojdílného historického velkofilmu Marie Terezie Mirka Zlatníková, nešel jsem tam. Dnes vidím, že jsem udělal chybu. Až na výjimky nemám dobrou zkušenost s autory porevolučních televizních seriálů a četl jsem několik komentářů lidí, jichž si vážím, a jimž se autorčino dílo, které (jak už naznačovala koprodukce audiovizuálních subjektů Rakouska, Maďarska, České republiky a Slovenska) mělo být jakýmsi symbolem našich společných středoevropských kořenů, opravdu velice nelíbilo. Po zhlédnutí dvojdílného filmu, jehož režisérem je muž svými kořeny také spjatý s někdejší Dunajskou monarchií Robert Dornhelm (narodil se podobně jako literární nobelistka Herta Müllerová v Rumunsku jako příslušník tamní menšiny sedmihradských Němců), ale musím říct, že můj pohled na filmovou Marii Terezii je složitější a dal by se shrnout stejnou charakteristikou, jakou jsem použil v případě (rovněž historického) seriálu České století: Chyb jako máku, celkově záslužné dílo.
Začněme hříchy dramaturgickými: Na to, že režisér filmu toho času působí v Hollywoodu, jde o dílo neobyčejně táhlé, jehož dva díly by se daly odvyprávět v dílu jediném. Režisérův „hlavní tvůrčí stan“ se tak namísto hollywoodské ctnosti; rychlých jasných scénářů pro netrpělivé Američany, projevuje hollywoodskými nectnostmi: do richelieuovské role muže v pozadí, prince Evžena Savojského, je obsazen Karl Markovics, který v Renčově Lídě Baarové hrál Josepha Goebbelse – proč ho tedy pro velký úspěch neobsadit a neudělat ze slavného elegána slizouna, který je Goebbelsem přes kopírák..? (Do role milenky Františka Štěpána hraběnky Fritzové byla zřejmě ze stejného důvodu a ve stejném kopírákovém stylu obsazena „Lída Baarová“ Táňa Pauhofová). Stejná plochost je dána Vladimíru Javorskému v roli Mariina jezuitského učitele Ignatia Kampmüllera, který se (rozhodně ne svojí vinou – známe jeho kreace typu titulního Kašpara Debureau v Největším z Pierotů) za celé dva díly nesmí hnout z režisérovy představy zkostnatělého mnicha. (To mě bolelo zvláště v době, kdy jsem paralelně četl Šotolův román Tovaryšstvo Ježíšovo, ukazující barevnost jezuitského života.) Nejhůř (podobně jako v Rašínovi) to ale odnesla Zuzana Stivínová, mnohvrstevná herečka, divadelní Markétka z Krejčovy inscenace Fausta, která v roli Hany v seriálu Pustina ukázala, co vše se při dobrém scénáři a režii dá uhrát i v televizi. Její Alžběta Kristýna, matka Marie Terezie, která má po celou dobu úkol potácet se po obrazovce s lahví, byla spíš trestem, než rolí. Z tohoto žentouru kupodivu nejlépe vyšli hlavní představitelé, rakouská herečka Marie-Luise Stockinger (dcera hornorakouského spolkového radního a oceňovaná absolventka divadelní školy Maxe Reinhardta) a Vojtěch Kotek (dnes mj. herec Divadla Járy Cimrmana a syn jeho dlouholetého ředitele) v rolích Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. Růst jejich mladistvé “telecí“ lásky v konfrontaci s úmrtími dětí a chronickou zaměstnaností Marie Terezie vyzníval tak autenticky, že kvůli němu (a jistě i kvůli neprvoplánové přitažlivosti hlavní aktérky) se na film hodlám podívat znovu.
Prožiji si tak chvályhodný formanovsko-amadeovský pokus (včetně obsazení galerie vedlejších rolí plně zářícímí hvězdami jako je Martin Myšička, Pavel Kříž, Jan Budař nebo Václav Chalupa, spolu s herci jako je Marián Roden, který je v jiných produkcích zastíněn svým slavnějším bratrem, ale i hvězdami které svou konjunkci už prožily a jejich svit je ještě radno vidět - jako jsou Alois Švehlík a Antonín Hardt), ale budu muset znovu snést i nastavovanou kaši dramaturgicky redundantních opakovaných hádek o témže, jak v případě první generace (Mariina otce Karla VI. s manželkou Alžbětou Kristýnou), tak v případě generace hlavních hrdinů, zbytečného převypravování příběhů, které se ve scénáři už staly lidem, kteří u toho předtím byli (např. příběh o tom, jak hrabě Esterházy prozradil, že Marie Terezie se soukromě vzdělává v politice). Z dalšího budu muset přežít zbytečné aktualizace, které si asi žádá naše doba (František Štěpán Lotrinský je podán především jako úspěšný kapitalistický podnikatel, který o sobě říká, že „tvrdě pracuje“, hrabě Esterházy v podání maďarského herce Bálinta Adorjániho odpovídá císařovně na otázku „Jo!“ a chová se před ní jako klacek generace X, dvořané říkají „Sakra“, což je slovo, které by ve skutečnosti u dvora nikdy nezaznělo) a řadu historických přešlapů typu že o okupovaném Slezsku se v jednom případě mluví jako o „Sasku“, o brněnském Špilberku jako o hlavním městě Uher, Marii Terezii se po nástupu na trůn říká tu „arcivévodkyně“, tu „královno“, ač její korunovací za uherskou královnu děj teprve končí, a jejímu manželu kolísavě „arcivévodo“, „vévodo“a „kníže“ (císařským párem se stali až po dovršení děje, v roce 1745), vládnoucím osobám se říká jednotně "výsosti", což je ve skutečnosti titul jejich dětí či sourozenců, zatímco oni sami mají být titulováni "veličenstvo", kníže Esterházy je tu „z Galanty“, tu „z Bratislavy“ – což je ovšem název, který v té době ještě vůbec neexistoval (maďarsky se město jmenovalo Pozsony, slovensky Prešporok). Do toho všeho zřejmě tvůrcům velkofilmu nejspíš během filmování došly peníze, a tak je Florencie, v níž manželé v mládí krátce pobývali a vládli, ztvárněna amatérskými kulisami na obzoru, které jsou pro dosažení neostrosti obaleny filmovým čoudem, podobným, jaký provází úvodní titulky. Zatoť je film přeplněn záběry z dronu, který (zřejmě se slevou) v každém druhém obrazu pilně nalétává na památky z doby pozdního baroka.
Přes to všechno ale, jak už jsem naznačil, stojí za to film zhlédnout, a to nejen pro příběh císařských manželů, kteří překonají nesnáze i vzájemnou mimomanželskou koketerii a nevěru (jen ten konec, během něhož se radují, jak to za pomoci svého sexappealu všechno skouleli připomíná spíš něco od Bukowského), ale především pro „osvětu“, z níž se dozvíme mnoho o tom, jak ještě před necelými třemi sty lety žili šlechtici (kopulace jako státní akt za přítomnosti služebnictva, rození v křesle jako povinnost, bolestivá smrt na banální nákazy i pro císařské děti), ale i naši předkové, kteří po vládě Karla VI. umírali hlady a nemocemi v blátě a houfně se vzdávali Prusům, kteří jim na rozdíl od vlastního císaře přinášeli chleba. Ti, kdo si zapamatovali něco z povinné školní výuky, si ujasní, jak se Habsburci změnili v Habsbursko-Lotrinské, dopochopí neustálé narážky na Evžena Savojského v Haškově Švejkovi, i to, proč Marie Terezie, mučená v mládí kurzy vyšívání a tance, které ji nebavily, zavedla jako první na světě povinnou školní docházku i pro dívky, a proč a v jaké době pro svého syna Josefa připravila půdu, aby mohl zrušit nevolnictví. Protože především pro to se o dvě generace později se habsbursko-lotrinská Střední Evropa stala střediskem světové vědy a umění, která v době, kdy v Rusku ještě panovalo samoděržaví a ve Spojenských státech amerických otroctví, už z vnuků Marií Terezií osvobozených nevolníků rodila budoucí otce alternativní pedagogicky, genetiky, mikrobiologie, psychoanalýzy, fenomenologie, moderní fyziky, umělecké avantgardy…
Marie Terezie. Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rakousko 2017, scénář: Mirka Zlatníková, režie: Robert Dornhelm, 2 x 100 minut.