Zelenání
Fejeton zelený (ale žádnou stranu v tom nehledejte)
Opustil jsem svou zamilovanou Labskou a začal jsem ve chvílích potřeby socializace (kdy mi nestačí pít doma o polovinu levnější pivo z obchodu) chodit do hospody na rohu. Jmenuje se Zanzibar, stejně jako pražský bar, do kterého, jak známo z filmu Díky za každé nové ráno, chodíval ukrajinský básník Vasil Kločurek, tatínek Haliny Pawlowské. Důvod mám prostý: doktoři mi poradili pít plzeňské (A to ČESKÉ plzeňské, kvůli vodě, ze které se vyrábí. Prazdroj má prý totiž ještě jednu továrnu v Polsku, a z té se pít nedoporučuje, protože tam se plzeň dělá z obyčejné vody.) A v Labské plzeň nečepují.
Do Zanzibaru jsem šel po několika letech s určitou obezřetností. Dřív tam totiž chodili „lepší lidi“, a mezi těmi jsem se nikdy moc dobře necítil. Zjistil jsem ale, že moje obavy byly liché. Zanzibar se zachránil tím, že se stal hospodou kuřáckou, a do knajpy, po jejíž návštěvě si musíte všechno vyprat, vám lepší lidi nepůjdou. Tedy kromě lepších kuřáků.
Zaparkoval jsem u baru, tam, kde jsem kdysi čekával na plzeň do džbánku. V době, kdy jsem tu byl naposled, musel stávající výčepní ještě očividně vykonávat povinnou školní docházku.
(Ach jo, pomyslel jsem si, s touhle zelenou generací si mám co říct ještě míň než s lepšími lidmi. Půl věty řekne anglicky, tu druhou česky, dá si snek, který mu říká Neděl se!, a jde přemluvit bábu, jak by měla volit, aby byl dostatečně svobodný svět…)
Pivo jsem zaplatil předem, abych mohl po dopití rovnou odejít. Při tom druhém mi ale výčepní odtrhl ze strojku na EET účtenku, pak strojek zvednul a s účtenkou mi podal ještě jeden lístek:
„Nechcete jít na fotbal?“
Tak jsme se dali do řeči. Zjistil jsem, že náš městský fotbalový klub „má problém, protože má ty lístky mrtě drahý, a nenaplní se ani třetina stadionu. Tak nám z fanklubu ty lístky dávaj, abysme je potichu dávali lidem zadarmo“. Přiznal jsem se, že na fotbale jsem byl naposled v roce 1992, kdy on patrně ještě nebyl na světě, ale tak jako je každý Polák katolík, každý chlap z naší rodiny je dědičný sparťan. A (co honem?!) – že v našem městě občas chodím kolem ohrady zarostlé metrovou trávou, na které je napsáno: „NA TOMTO HŘIŠTI HRÁL ČESKOSLOVENSKÝ MISTR LIGY ZA ROK 1960.“
Výčepní šel roznést pár panáků, a když se vrátil, vysypal mi celou sestavu klubu z vítězného roku 1960, a řekl mi, že to s tou rodinnou vírou chápe. On je dědičný slávista, ale jinak samozřejmě fandí našemu městskému fotbalovému klubu. A že pro účel každého zápasu je třeba mít sestavený VLASTNÍ žebříček, jinak se člověk připraví o radost z fandění.
Nepochopil jsem hned.
„To máte tak: Když třeba hrajou Poláci s Němcema, fandim Polákům, protože je to blíž, dá se jim rozumět a levně tam nakoupíte vlajky, šály a tak. Některý český a polský kluby maj tak silnej frendšip, že i hranice přestanou fungovat: My táhneme s Wroclawí, Baník s Krakovem, a Sparta s Varšavou. A když třeba hrajeme v Krakově, tak nám pro sichr přijedou z Wroclawi na hlídku.“
„Jak na hlídku?“
„No že kdyby nám krakovský chtěli dát na držku, dostanou na ní od vlastních. Akorát, že teď s nima už asi hrát nebudeme, protože možná spadneme.“
„Spadneme určitě, vole. A s těma Polákama bych se bejt tebou nebratříčkoval, kdo ví, jestli ty utrejchy co tu leješ, nejsou z jejich vody do vostřikovače. A pivo maj hnusný!“ ozval se zkušený štamgast, o polovinu starší nežli výčepní.
„Pivo maj hnusný, to je fakt, ale jinak mi na ně nešahej!“ srovnal ho výčepní – a mě ujistil: „Ale to plzeňský co pijete je fakt originál z Plzně, našel jsem si na netu, jak to zjistit, a kontroluju to podle výrobního čísla.“
Vydoloval jsem z paměti sestavu Sparty z roku 1987, která se mi tehdy celá podepsala (a z níž většinu hráčů jsem znal jako můj frend trenéry klubů Ligy Evropy) a mírně jsem se s ním pohádal o svůj starý spor se světem, zda je lepší, co už kdysi bylo, anebo to, co právě je (tedy zda nejlepší hráč světa je Pelé nebo Ronaldo). S několika dalšími pivy do mě vstoupila odvěká chuť stáří přesvědčit mládí, že svět spěje k zániku. Položil jsem mladíkovi záludnou otázku:
„A co ten náš slavnej městskej fotbalovej klub, kolikpak nakoupil hráčů ze zahraničí?“
To zmobilizovalo i štamgasta: „Jen mu to pověz, jaký sme lazaři! A dej mi šampón.“
Mladík otevřel malý kelímek ke kávě, vlil do pepermintového likéru smetanu, a klidně a rozvážně odpověděl: „Žádnýho, milej pane. Ale já myslím, že kvůli tomu se to nehraje. Pokud ten klub nese jméno našeho města, tak by za něj lidi z toho města a z toho kraje měli i hrát. Jinak je to totiž všechno velká reklamní šaškárna na hovno.“
Štamgast do sebe vlil svoji pochutinu a oba jsme seděli s vytřeštěnýma očima. Pravděpodobně ale oba z jiného důvodu. On protože nedokázal přijít na nadávku, která by se na něco podobného dala říct, a já protože jsem poprvé od někoho – navíc z generace, kterou jsem do té chvíle pokládal za ztracenou – slyšel, že svět , který by si přál, je jako ten můj…
Byl Den svatého Patrika a většina značek na nápojovém lístku byla zelená.
Věnováno Alexi Koenigsmarkovi.