Obživlosti: Alergie na šminky
Další díl seriálu úvah známého autora, který stál mimo jiné u zrodu našeho družstevního média. Vzpomínky na to, co bylo a současně stále je. Dnešní téma: O kriticích a hledačích pravdy.
Kritici režimu jsou (nejméně) dvojího druhu. Ti, kterým na režimu něco principiálně vadí a ti, kterým vadí, že s nimi režim nepočítá. Zatímco ty druhé změna režimu může vynést anebo vrátit k moci, ti první jsou odsouzeni k rebelii věčné. Změna, co se tváří jako revoluční, bývá totiž ve skutečnosti pouze změnou kosmetickou, přičemž nový režim vždy nelibě nese, když se o jeho make-up, šminky a rtěnky někdo otírá. Principiální kritici režimů to samozřejmě vědí, ale nemohou si pomoci. Jsou na líčidla prostě alergičtí. Často v této souvislosti vzpomínám na Karla Kryla.
Když jsem v roce 1972 z vojenského přijímače dorazil k útvaru v Pardubicích, bylo jasné, že nám bažantům připraví mazáci celonoční uvítací program spočívající v důkladném mytí chodeb a záchodů. Na jedné posteli ležela kytara a osmělil jsem se zeptat, jestli si ji mohu půjčit. Pak se stala zvláštní věc. Vzpomněl jsem si snad na všechna slova Krylových písní z desek Bratříčku, zavírej vrátka, Rakovina a Maškary. Ten večer se na rotě neuklízelo. Staří psi a bažanti bez rozdílu polehávali zadumaní na postelích a poslouchali Kryla. Mazácká vojna začala až druhý den.
Vyprávěl jsem o tom Karlovi, když jsme se koncem roku 1989 poprvé setkali v šatně před společným koncertem, a myslel jsem na to, když mne v říjnu 1991 povolal do pražské Lucerny coby hrajícího kmotra reedice desky Maškary. Tehdy už byl Karel Kryl kritikem nového režimu a myslím si, že mu to vyprodaná Lucerna spíše odpustila, než že by chápala a sdílela jeho výhrady. Poselství, které Kryl jako básník zanechal, je hluboké a trvalé navzdory tomu, že společenská realita dala hned dvakrát zapravdu jeho prorocké skepsi. Karel Kryl byl netypickým poslem špatných zpráv: takovým, kterého sotva můžeme exkomunikovat či zavrhnout, jestliže si s ním zpíváme.
Pamatuji si, jak byl Karel Kryl kvůli kritičnosti k porevolučním poměrům osamocen a viděl jsem v něm věčného rebela, který se zákonitě vrátil do izolace, ze které po převratu jen na krátko vystoupil. Jako člověk, který tvrdošíjně a naivně chce po světě, aby byl spravedlivý, a jako básník hledající pravdu, ať je jakákoli, čili také nechtěná, vlastně nemohl dopadnout jinak.
Básníků, se kterými si lidé pozpěvují, nikdy není moc. Po Krylovi je jím Jarek Nohavica. Má Krylovu poetiku a patos, netlačí ale tolik na pilu, není na nás tak přísný a nechává nám prostor domýšlet pointy. Považuji Jarka za Karlovu aktuální reinkarnaci. Napadlo mne to už někdy před patnácti lety, kdy jsem za ním jel do Těšína kvůli rozhovoru pro rádio, ze kterého nakonec nic nebylo, protože jsme se tři hodiny bavili o Krylovi.