KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Ze vzpomínek Vojtěcha Jestřába na Brno před druhou světovou válkou, které nabízelo zvídavým gymnazistům nejen bohatství kulturních a společenských institucí, ale také vykřičenou čtvrť za Ponávkou, nazývanou tehdy starorakouským výrazem "Translajtánie".

Zvolna jsem dospíval a vrůstal do čehosi nového a netušeného. A jak tomu bylo s mým rodným městem? I ono dospívalo, i když zpomaleně a v traumatech; i ono vrůstalo do neznáma. Optimistický jas a úspěšnost let 1923 až 1930 se už nevrátily. Nemohly se vrátit, protože Československá republika žila jakoby ve trojnásobném stínu: následky sotva překonané hospodářské krize, v sousedním Německu stále troufalejší a masovější hitlerismus a do třetice - drtivé volební vítězství Sudetoněmecké Henleinovy strany. Tlak Hitlerův i tlak místního němectví (a ovšem stále existující fakt velkých sociálních diskrepancí) nás, čtrnáctileté, patnáctileté kluky hnal do vášnivých debat. Ale taky do májových průvodů a stále častějších půtek s těmi, kdo provokovali svými tralaláky a bílými punčochami.

Nebyl jsem ale žádný jednostranný "homo politicus", bylo ve mně dost dalších zájmů a energií. Život města byl vysoce kulturní a mne jeho kultura - díky několika výtečným profesorům na klasáku - do sebe stále více vtahovala. Mojí hlavní četbou se stával po období vojáka Švejka, Karla Poláčka a románů o Villonovi Romain Rolland a knihy z Družstevní práce (nakladatelství vskutku všenárodního a tak znamenitého, že mu má náš dnešek hluboce co závidět). Strhávaly mne - pod vlivem mladého profesora češtiny Artura Závodského - levicové a avantgardní proudy. V kvintě jsem se začal pokládat za surrealistu, snášeje statečně posměch spolužáka Jiřího Sedláčka, který byl tvrdý pekárkovský socialistický realista. Jinak to byl dobrý a nadaný podivín a škoda jeho tragického konce.

Mé nedělní exkurze do Translajtánie pokračovaly ovšem dál. Teď už jsem nechodil sám, měl jsem věrného průvodce cest, nového kamaráda z rožáku Živnostenské banky na rohu Veveří, Mirka Janouška, přezdívaného Bazilišek nebo něžněji Bazilka. Spojovaly nás umělecké a sexuální zájmy. Bazilka hrál výborně na klavír a já jsem s údivem naslouchal, jak volně a vláčně plyne zpod jeho prstů Chopin a Rachmaninov. Vzrušoval mne vyprávěním o své učitelce klavíru, paní Taťáně, dceři z ruské nóbl rodiny, líčil mi všechny možné její půvaby a liboval si, jak je krásné, když se v průběhu výuky k němu paní Taťána bezděčně přitiskne pevným hrotitým ňadrem. Pak mně ji ukázal na ulici. Byla to vskutku půvabná žena s medovými vlasy a tělem všude zaobleným přesně tak, jak to má být podle Goyovy Maji, toho pravzoru všech pravzorů.

S Bazilkou Janouškem jsme vstupovali do jakýchkoli intimit a vyprávěli si o čemkoliv bez nejmenších zábran. Společně jsme šmejdili nuznými ulicemi kolem Svratky a Ponávky, vcházeli zvědavě do brlohů a pajzlů a ohlíželi se s úpěnlivou touhou za dvojičkami mladých učnic, které se nám vyšklebovaly z nedostupné výšky svých klapajících kramfleků. V očích těchto dámiček, nepochybně už do mnohého zasvěcených mladíky z brněnské plotny, jsme nepředstavovali nic než rozklepané "cánky" z vrstvy, která jim byla bytostně cizí. Jejich sny se točily kolem mladých ražáků a ne kolem greenhornů, byť měli elegantní kvádra zhotovená za 250 Kč krejčím panem Šarapatkou z Kobližné a semišky s pěnovou gumou od firmy Polický - Popper z Masarykovy ulice.

Bazilka měl staršího bratra, který byl velmi ostrých mravů a měl ražácké kamarády. Jeho přičiněním jsme se dostali mezi chasníky, kteří se scházeli den co den u hracích forbesů v hale restaurace a kavárny Zemský dům, již vlastnil tlustý pan Brychta a které se zkráceně říkalo "Zemák". Tak jsme se dostali do těsné blízkosti facírů a plotňáků neboli, řečeno po brněnsku, "ranařů" či "ráchlařů" všech generací, počínaje tou naší a konče čtyřicetiletými otci rodin.

Z těchto lidí málokdo pracoval, a jestli ano, tak jenom příležitostně. Jejich páteř představovali takzvaní frcaři. Hned za rohem byla zemská zastavárna čili "frc". Na chodníku před "frcem", přesně proti Starému divadlu, se rozprostírala jejich těžařská lícha. Frcařské řemeslo spočívalo v čekání na klienta vycházejícího právě s čerstvým zástavním lístkem. Zastavárna, ač byla veřejnou institucí, silně podhodnocovala, takže se frcařům bohatě vyplatilo zaplatit za zástavní lístek plnou výši zástavy a jít jej příští den vybrat. Prsten, náramek, briliantový náhrdelník nebo i zánovní kabát či oblek se potom zpeněžoval po kavárnách nebo v pokoutních obchodech. Králem frcařů byl pan zetka. Jeden z Bazilkových kamarádů jménem Blanař byl jeho asistentem. Přesto byl Blanař příjemný hoch a dobrý kamarád. K Bazilkovi Janouškovi měl zvláštní sympatii, rád za něj a potažmo i za mne zaplatil občas "krígl" piva nebo dvě deci vína. Jeho osud byl osudem typického Brňáka z "Oltecu". Česky mluvil naprosto dokonale a dokonce skládal v češtině jakési komické básničky. Přesto se ale po příchodu okupantů najednou ocitl v německém katastru. Běh věcí ho posléze zahnal ke krígsmaríně. Sloužil na ponorce a hrobem se mu, klukovi z "Oltecu", stal Atlantský oceán. Takových případů bylo po Brně sta a sta.

Jednoho krásného dne se mně Bazilka svěřil, že už není panic. Kolik mu mohlo být let, tak nějak patnáct a půl. Blanař udělal před frcem mimořádný "kauf", vysvětloval Bazilka, a "zacólčil" mu "štroncnu". Dychtivě jsem naslouchal podrobnostem líčení první Bazilkovy soulože. Mluvil o ní s radostnou suverenitou, ta záležitost mu zřejmě notně zvedla sebevědomí.

Musel mi dopodrobna líčit všechny detaily "štroncnina" těla. Žádná kráska, přiznal bez mučení, taková tovární popeluška, ale když se svlíkne, je docela pěkná. Hlavně má pěkný stehna a tam to všechno ostatní. To ostatní mně musel zvlášť podrobně popsat a udělal to s dokonalým potěšením, právě "v tom ostatním" spatřoval totiž největší půvab té prodejné ženičky, používaje přirovnání s máslem. "Půjdeš za ní zas?" "Půjdu," odpověděl se vší rozhodností. "Až dám dohromady dvacku." "Půjdu s tebou."

Pořád jsem měl schované ty čtyři pětikoruny, s nimiž jsem minulého jara obcházel jak ratlík kolem Nového Světa. Byl to jakýsi můj tajný sexuální fond. Byl jsem pevně rozhodnut, že jej konečně použiju. Hned příští týden jsme na sklonku šedivého listopadového odpoledne pochodovali s Bazilkou, který měl zrovna štěstí, že vyhrál 30 korun v kulečníku na synech generála Ingra, po Bratislavské a po Cejlu a dál kolem textilek přes řeku Svitavu do zábrdovických uliček k bydlišti bytosti, jejíž klín byl Bazilkou přirovnán k máslu. Byl jsem nekonečně napjatý a zvědavý. Čekání u kolejí, než přejel dlouhý nákladní vlak, mně připadalo bezmezně dlouhé (delší a pomalejší vlak jsem snad v životě nepoznal). Stáli jsme na konci Tkalcovské a pozorovali párky, loudající se kolem tratě, kolem továrních zdí a plotů obrostlých křovím. Bylo nad slunce jasnější, kam směřují a co tam budou dělat, proletářská mládež Brna vskutku jinou zábavu neměla.

Křoviska tohoto nábřeží chudých by mohla vyprávět nekonečné ságy o tom, co se počátkem každého večera v jejich skrytu odehrávalo "In Venera et bakcho". (Ostatně tato situace trvá, neboť se od těch časů v oněch místech Brna téměř nic nezměnilo.)

Prošli jsme Kuldovou ulicí, která rovněž vypadala tehdy docela stejně, jako vypadá dnes, a zahnuli do ulice starších patrových dělnických stavení. Po pár desítkách kroků jsme byli u cíle.

Za nevelkými domovními dveřmi byla špatně osvětlená chodba, na jejím konci ostrohranné schody páchnoucí louhem. Bazilka zaklepal na první dveře proti schodům.

Otevřely se téměř ihned a objevila se mezi nimi zvláštní tvář. Potkat tu ženu na ulici, v životě by mne nenapadlo, že se živí prostitucí. Byl to typ tiché berušky, jaký bylo možno potkávat v předměstských kostelích, pokorný ztrápený dělnický obličej lemovaný řídkými, jen nepatrně vlnitými vlasy, rovně zastřiženými kousek pod ušními boltci. Na sobě měla bílou blůzičku a tmavou sukni, v místech, kde má být žena vypouklá, byly jen mírné náznaky oblin.

Pozvala nás skromným hlasem dál. V jediné, chudě zařízené a čistě uklizené cimřičce hořel modrými plaménky lihový vařič. Celá místnost byla plná nepříjemných výparů spáleného denaturovaného lihu.

Bazilka se na ženičku v bílé blůzce široce zašklebil (skutečně jako malý Filip na jelito). Ona se sotva znatelně pousmála nevýraznými našedlými rty. "Tak už jdu zase za tebou," řekl Bazilka. "To su ráda," odpověděla skromně a pološeptem.

"Mirku, já na tebe počkám venku" vyrazil jsem ze sebe a bleskově jsem se odporoučel. Nezdálo se, že by šedivá popeluška byla mým ne právě zdvořilým chováním nějak dotčena nebo překvapená. Byla to bytost skutečně mnohem a mnohem bližší Dostojevského Soničce Marmeladovové než vyšklebeným polonahým děvkám na silnici E55.

Dlouho jsem přecházel dole okolo domu, zbaven najednou jakékoliv sexuální touhy. Ještě donedávna se psalo v novinách o tom, že je v Brně 20 000 nezaměstnaných. Připadalo mně téměř jisté, že tato ženička se musí rekrutovat z jejich řad. Rozhodně to byla svou podstatou bytost jemná a slušná. Pro mne ovšem zcela nevábná. (Mé libido bylo neodvolatelně spjaté s jistým stupněm podobnosti Goyově Maje).

Že je to poctivá dělnice v každém směru, dokazovala délka Bazilkova pobytu v jejím pokojíku. Už mne zábly nohy a Bazilka pořád nešel. Konečně se objevil. Na tváři zase vítězný úsměv široký jako krajáč. Bylo na něm vidět, že je dokonale spokojen. Znovu mne zasypal podrobnostmi o Mariiných stehnech a klíně, o její pracovitosti a dovednosti. Nakonec mně vyčetl, že jsem vůl a "filcmajór". Nevěděl jsem, co je "filcmajór", Bazilka mi to musel z hantecu přeložit - je to něco jako sexuální kibic.

Takováto slova ze slovníku brněnské hantýrky jsme používali jen zcela sporadicky a pro své pobavení. Tak tomu bylo u velké části brněnských studentů: byli "nad hantýrkou", ale dovedli z ní vytěžit náležitý plezír. Mám za to, že si to ten zvláštní fenomén brněnské plotňáčtiny doopravdy zasluhoval. Brno by snad bez něj nebylo Brnem.

Jsem přesvědčen, že v českých zemích neexistuje jiné město s podobně barvitou, internacionálně fundovanou a originální hantýrkou, jakou mělo a má Brno. Vděčí za ni především své zeměpisné podobě - vlivy vídeňské štrycácké němčiny, vlivy jidiš, vlivy bratislavské přístavní cikánsko-maďarsko-židovské hatmatilky a ještě sem tam nějaké připepření ze slovníku pražských pepíků - to všechno dalo dohromady podivný metajazyk - hantec. Díky dvěma nezměrně zajímavým mužům, dr. Otakarovi Nováčkovi a Františkovi Kocourkovi, byl tento jazyk zachycen i v knižní a slovníkové podobě. Nováčkova knížka Brněnská plotna vyšla v roce 1929 a my jsme ji objevili osm roků poté v městské knihovně naproti Jakubskému kostelu.

To místo je pro mne zvlášť památné, protože podivuhodně spojovalo dva protipóly mého dospívání: kostel a knihovnu, školního katechetu a exanarchistu Jiřího Mahena. Na rohu u knihovny bylo železné zábradlí, za kterým jsme s Hoškem a dalšími spolužáky nesčíslněkrát stáli v neděli o půl jedenácté, vyhlížejíce, až z kostela budou vycházet spolužačky, do nichž jsme byli porůznu tajně zamilovaní. Rok dva předtím jsme i my chodili na mše do tohoto dómu s nejvyšší gotickou klenbou na Moravě. Od kvinty jsme s těmi roztomilými slečinkami z patricijských rodin chodívali k Tomanovi na zmrzlinu nebo na proslulý dort "pohádku". Kdeže je dnes Toman, ač i on patřil k neodmyslitelným symbolům Brna. Kdo o ně dbá?

Ale zpět ke knihovně. Jak ztrácel pro mnohé z nás na významu kostel, narůstal význam knihovny. S nadšením jsme vstupovali do brány světové literatury v celé její šíři, od Victora Huga až po Louise Ferdinanda Célina, jehož Cestu do hlubin noci mi zabavil pod lavicí řečtinář, jeden z postrachů klasáku.

Do městské knihovny jsme si chodívali pro nové knihy i dvakrát týdně. Dlouho jsme tam vysedávali, prohlíželi seznamy a pídili se po různých literárních novinkách a senzacích. Za zvláštní, přímo sváteční čest jsme pokládali, když kolem nás prošel spěšným krokem vysoký štíhlý pán s bradkou mušketýra a výrazným orlím nosem. Byl to ředitel knihovny a jmenoval se Jiří Mahen. Musel jsem kvůli průšvihu s Célinem za ním na koberec. Ale koberec to byl měkoučký a vlídný. Ach Bože, Céline! Patron mých čistě knižních sexuálních extází. Bazilka měl pravdu, byl jsem skutečně "filcmajór".

Vojtěch Jestřáb (1922-2003) byl novinář, překladatel a pedagog brněnské JAMU. Ukázka pochází z jeho autobiografie Brno - můj Amarcord (Doplněk, Brno, 1997)