Tento způsob léta – na Brno dobrý?
Malé ohlédnutí za prázdninovým časem v brněnském centru.
Léto bylo letos horké. Když jsem občas procházel centrem, míjel jsem obří konstrukci - obrovské lešení - v parku na Moravském náměstí. Éterem znělo hlučné tuc-tuc-tuc-tsts tuc-tuc-tuc-tsts a na rozlehlém trávníku posedávalo několik lidí na provizorních sedačkách s nápisem Na Brno dobrý (doteď nevím, jestli to bylo míněno ironicky, či vážně). Popíjeli kávu či pivo z nedalekých stánků stejného názvu, které se krčily pod obří konstrukcí - pod virtuálním Německým domem, který v těchto místech stával do konce druhé světové války. V jeho útrobách se ztrácelo pódium, dějiště občasných představení. Několik panelů věnovaných historii města Brna mělo zduchovnit lešenářskými trubkami zaplněný prostor především připomínkou dřívější etnické diverzity města a důležité role německého živlu.
Nezúčastněný a neinformovaný návštěvník si těch pár rozptýlených panelů do nějaké hlubší souvislosti nedal, pokud cíleně nepřišel od centra a nezastavil se u úvodního panelu na cestě. Rozpačitost ze zamýšleného osvětového počinu narostla zvláště poté, co došlo k "polidštění" prostoru prodejní výstavou aut sponzora obřího lešení, společnosti Mototechna. Duchovní otec panelové osvěty vyjevil na Facebooku své rozhořčení z této prazvláštní kombinace a po dalších reakcích začalo vedení města od celé věci dávat ruce pryč. My nic, to byla chyba v komunikaci při přípravě. Auta - která se mezitím naklonovala i na náměstí Svobody - zas zmizela a s nimi i pěkné obchodní asistentky, jež nabízely vystavené ojeté exponáty kolemjdoucím. Co si tak koupit na vycházce jedno auto, že, mamčo?
V této letní instalaci se projevil skutečný duch městské kulturní intervence: Polovičaté osvětově-kulturní poselství namixované s mainstreamovou konzumní kulturou, a za tím vším skutečný hybatel politiky, která formuje veřejný prostor: kšeft. Ve světle toho, jak pozitivně vnímám oproti minulosti jiné rysy současného vedení města - větší otevřenost, zájem o sociální problémy, větší snahu o strategicky promyšlené řízení města a obecně menší vzdálenost "panstva od lidu" - tak dění na Moravském náměstí, podobně jako ideologicko-umělecký kýč, růžový tank před Červeným kostelem, chroptící zamřížované díry u frekventované zastávky tramvaje pod Petrovem (nechutná aluze na astmatickou skladatelku Vítězslavu Kaprálovou), "alternativní" průvodce Brnem a okolím mne (a nejen mne) bolí. Ukazují na omezenou sociálně-kulturní citlivost lidí zodpovědných za tuto oblast a na povrchnost, která deformuje i dobře míněné záměry.
Kdyby se prostředky, vložené do těchto instalací, nasměrovaly do pořádné a důkladně připravené expozice o německé kultuře v městě Brně, bylo by to asi přínosnější. A na Moraváku by místo všelikých instalací s ochrankou a ploty, vyvolávající k životu nejrůznější démony minulosti i současnosti, na trávě mohly pobíhat děti, dospělí by se v klidu bavili, možná by byla slyšet i cimbálová muzika, kdyby se tam na chvíli postavila. Místo pro stánek s kafem a limonádou a možná i pro malé brněnské infocentrum by se taky našlo, a malá fontánka s vodou uprostřed by ke štěstí stačila všem. Taková malá náves uprostřed největší dědiny ve střední Evropě, jíž Brno je a proto se nám tu také tak dobře žije. Lidé, co přijíždí odjinud, tuto specifickou vlídnou atmosféru Brna oceňují taktéž.
Vždycky se mi při pohledu na nejrůznější veřejné instalace, jež prozrazují spíše než uměleckou výši přerostlé tvůrcovo ego a necitlivost správců veřejného prostoru, vybaví věta slavného ruského režiséra Andreje Tarkovského: Krása je symbolem pravdy. - A myslím, že je jasné, že Tarkovskému nešlo o krásu lacinou.