Počteníčko: Vejce a já
Maddockův dobytek byl hlaďoučký a dobře ošetřovaný. Chlévy byly jako reklama na kondenzované mléko – vydrhnuté a vybavené nejposlednějším zařízením osvětlovacím, dojicím, napájecím i krmicím, čeledníky čisté, pohodlné a vzdušné, chlívky pro prasata vycementované a neposkvrněné, kurníky s mnoha okny elektricky osvětlované, vybílené a čisté, chlívky pro kachny, úly, stáje pro býky, teletníky, výběhy pro krůty, králíkárny i chladírna mléka – to všechno bylo nové, čisté a moderní. Pak jsme šli k domu. Dům měl cihlové průčelí a to bylo všechno. Pokoje tmavé – okna malá a nebylo jich dost. V malé, stísněné kuchyni byla výlevka velikosti umývadla v železničním vagónu. V rohu stály na obyčejných kozách dřevěné necky. Nijak nepřekvapovalo, že paní Maddocková byla stejně chmurná a truchlivá jako její dům. Řekla mi, že neopustila ranč dvacet sedm let a že nikdy nebyla ani ve Městě, ani u Docktownského zálivu. Když jsme se loučili, potřásal nám pan Maddock mocně rukama. „No,“ zeptal se pyšně, „tak copa říkáte mýmu ranči?“ Konečně jsem pochopila paní Kettleovou. Na otázku pana Maddocka byla jediná odpověď, ale já byla přílišná dáma.
Mary MacGregorová měla ohnivě rudé, nabarvené vlasy, velkou mlékařskou farmu a zálibu v alkoholu. Na žací stroj lezla opilá jako sůva a hulákala na svého čeledína: „Koukej mě přivázat pevně, Bille!“ A Bill ji přivazoval šňůrou na prádlo, vázacím drátem a popruhy, podal jí otěže a Mary vyjela, prozpěvujíc si z plna hrdla, a sekla oves ve vlnovkách, šťastná jako škeble. Orala, válela, vláčila, sila, obdělávala i žala přivázána k sekačce stroje a bujaře opilá. Mezi farmáři v okolí se o tom krutě žertovalo: „Měl bys seběhnout do údolí. Mary jela dovádět do žita.“
Birdie Hicksová stáhla koutky a roztáhla chřípí, kdykoli se o Mary zmínila. „Je to špatná ženská,“ pravila paní Hicksová, „a my ji nikdy nezveme na naše štrykovací schůzky.“ Zeptala jsem se na Mary paní Kettleové. „Teda tvrdá jako je, ale zase má vopravdu dobrý srdce. Tady v kraji nejní muskej, co by si vod ní nebyl pučil peníze, a většinou jí to nikdá nevrátili. Ženský ji ale rády nemaj, a to že dyš jednou načapala svýho starýho s děvečkou, tak mu zapíchla vidle do zadku tak hluboko, že až museli volat doktora, aby mu je vyndal. Mary řekla, že to aspoň jejího starýho naučí, a vono taky jo, protože von dostal strnutí a tak vod toho píchnutí umřel. To teda Mary vopravdu dojalo, ale prohlásila, že by to za stejnejch vokolností udělala zas.“
Mary prodávala smetanu sýrárně. Jednou ráno našla v padesátilitrové bandasce smetany utopeného skunka. Vytáhla ho za ocas a druhou rukou mu pečlivě vyždímala smetanu z kožichu. „Mezi náma skunkama smetana je smetana,“ pronesla, když vyhazovala zdechlinu na hnůj. Smetanu prodala a slíbila si, že to nikomu neřekne, ale její čeledín Bill to pověděl kdekomu, zvláště lidem, které viděl vycházet ze sýrárny s pětikilovými bochníky sýra.
Během prvního jara nás nikdo nenavštívil, protože o nás nikdo nevěděl, a stejně jsme v té době nepotřebovali nic půjčit, tím méně jsme mohli půjčovat jiným, a aby k nám někdo přišel o radu, na to jsme neměli dost zkušeností. To jsou totiž důvody k návštěvám, přičemž návštěvní doba je od čtyř ráno do sedmi večer po celé jaro. V létě je příliš horko a moc práce, na podzim se sklízí a v zimě je příliš mokro a prší. Na jaře se staví, sází, orá, plodí, a proto zcela logicky i navštěvuje a půjčuje. Tohle mi nikdo neřekl, musela jsem to draze zaplatit zkušenostmi.
Přeložil Leopold Havlík.
Betty MacDonaldová: Vejce a já. Odeon, Praha, 1970.