KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V době, kdy se občané naší země skrze svou volbu buď ztotožňují s – či vymezují proti stávajícímu modelu státního společenství, přinášíme zprávu o sociálně trojčlenném systému, který s námi (podobně jako praktický marxismus) spolužije už stovku let a jehož pohled na ekonomický (a zároveň i kulturní a právní) rozměr lidského života je silně odlišný od dnešního "středního proudu". Náš text se zabývá kořeny sociální trojčlennosti, otázkou, v čem se tento systém liší od praktického kapitalismu i marxismu, a shrnutím, jaké plody za století své existence přinesl.

Kořeny

Nikdy nebylo tak důležité zamýšlet se nad terapií sociálního soužití, jako je tomu v současné rozhárané době. Co narušuje soulad v mezilidských vztazích? Je to nesprávné uspořádání sociálních vztahů ve společnosti anebo nedostatek vůle lidí duchovně a morálně se rozvíjet? Příčinou zřejmě není jedno či druhé, ale jejich nespojitost ve středu, v uměřenosti. O propojení duchovní a sociální otázky se před sto lety pokusil PhDr. Rudolf Steiner, velký rakouský myslitel na zlomu 19. a 20. století, průkopník uceleného vidění člověka a světa, zakladatel celostního směru anthroposofie, který navazoval na výzkumy Johanna Wolfganga von Goetheho, jejichž expertním redaktorem v oblasti Goethova exaktního díla byl jmenován v pouhých jedenadvaceti letech. Veřejnost zná Steinera především jako autora konceptu waldorfské školy, která je praktickým naplněním Komenského hesla „škola hrou“, méně už jako autora konceptu biodynamického zemědělství (s nímž přišel v době, kdy pojem ekologie teprve čekal na své proniknutí do povědomý širokých vrstev lidstva). My bychom dnes chtěli pohovořit o jeho výzkumech a výstupech v socio-ekonomické oblasti, které se souhrnně nazývají konceptem sociální trojčlennosti.

Most mezi vnitřním a každodenním životem

Steiner přes studium přírodní vědy, goethovské metody poznání, schillerovský způsob myšlení a hluboký ponor do historie paměti lidstva dospěl k osobitému pojetí svobody trojčlenného člověka s tělem, duší a duchem, postupně pak také k harmonickému trojčlennému uspořádání společnosti. V tomto směru si Rudolf Steiner klade otázku, čím je způsobeno nedocenění vlivu duchovního života na fungování sociálního organismu (lidského společenství)? Odpověď zní, že je to tím, že převládl zvyk představovat si duchovno daleko od praktického života. Opomene-li se postavit most mezi vnitřním a každodenním životem, lidé v nábožensko-mravním životě a v sociálním myšlení propadnou do pouhého blouznění, vzdáleného pravé skutečnosti. „Mstou pak bude, že etický život se stane vnitřní životní lží, aniž si to člověk uvědomí,“ upozorňuje Steiner. Bez osvojení si sociálního myšlení, zájmu lidí o společné věci jako pole působnosti zdravé politiky, vyznívá naprázdno i ta nejušlechtilejší snaha jednotlivce pomáhat bližním a žít s nimi v souladu.

Sociální trojčlennost versus marxismus

Živnou půdou Steinerova zájmu o sociální otázku byla jeho dlouhodobá osvětová činnost mezi dělníky. Setkal se s Rosou Luxemburgovou a jako nemarxista přednášel na škole pro vzdělávání dělníků založené otcem sociálního demokrata Karla Liebknechta, Wilhelmem. Tato činnost byla v souladu se Steinerovým přesvědčením, že nezbytné sociální porozumění musí vycházet ze zdravého duchovního života. Cílem života člověka by nemělo být osobní uspokojení, pouhý individuální zájem, ale úsilí o osvobození všech lidských bytostí. Hnací silou k uplatnění individuálních schopností v různých formách práce nesmí být egoismus, jak tomu dosud je ve stávajícím uspořádání společnosti. Touha po zisku je největší brzdou vztahu člověka k druhému. Odpadne-li egoistický důvod pracovat, motivem bude sama práce.

Steinerovým úmyslem bylo podnítit člověka k převzetí osobní odpovědnosti ve společnosti jako základu sociálního porozumění a souladu v mezilidských vztazích. V roce 1905 k tomu říká: „Kdo usiluje o duchovní bádání, ten ví, že jeho nejušlechtilejším ovocem je poznání bratrství. Způsob, jak spolupracujeme, vytváří naší budoucnost.“ Idea bratrství a solidarity, vnesená do dějin křesťanským impulsem a ukotvená během Velké francouzské revoluce v Deklaraci práv člověka a občana, má být cílem veškerého lidského snažení, aby práce přestala být zbožím a postupně se stala službou, dobrovolným darem, obětí. Základní rozdíl mezi marxismem a sociální trojčlenností je, že revoluční marxismus, na rozdíl od evoluční sociální trojčlennosti, vůbec nepočítá s duchovním rozměrem člověka. Steiner k tomu říká: „A jako jeden z těchto tří článků musím nejdřív uznat duchovní život, který v tom podstatném spočívá na lidských schopnostech. Když mluvím o trojčlennosti sociálního organizmu, do duchovní oblasti nepočítám jen více či méně abstraktní duchovní nebo náboženský život, ale počítám do ní všechno to, co spočívá v lidských duchovních nebo fyzických schopnostech. To musím obzvlášť zdůraznit, protože jinak by mohlo být vymezení duchovní oblasti v sociálním organizmu absolutně nesprávně pochopené. I ten, kdo vykonává jen ruční práce, potřebuje pro tyto ruční práce jistou šikovnost, a potřebuje mnoho jiného, což v tomto vztahu neukazuje jednotlivce jako příslušníka čistě hospodářského, ale jako příslušníka duchovní oblasti.“

Kulturní volnost, politická rovnost, ekonomické bratrství

Triádu liberté-égalité-fraternité, v podstatě objektivní, na člověku nezávislou pramyšlenku, do vědomí lidstva Velká francouzská revoluce vynesla, aniž ji zatím dokázala uskutečnit. Steiner rozpoznal vztah těchto třech idejí ke třem složkám sociální struktury. Jeho sociologická nauka, vypozorovaná v historii lidstva a odečtená z duchovního světa, se měla stát nosnou alternativou zdravého uspořádání společnosti. Sociální trojčlenností je v podstatě myšleno prapůvodní členění struktury společnosti do tří samostatných, ale rovnocenných, vzájemně se ovlivňujících oblastí: to je k článku výrobně-ekonomickému, politicko-právnímu a kulturně- duchovnímu. Vztah těchto oblastí mohou znázornit tři dotýkající se kruhy, neboť každá z nich je stejně důležitá. Ve výrobně-ekonomické složce se má uplatnit bratrství, a nikoli bezbřehá svoboda, jak je tomu v nezdravě fungující společnosti. Svoboda náleží oprávněně pouze do sféry kulturně-duchovní. Ve třetí sféře, politicko-právní, se pak má uplatnit rovnost. Jako východisko k uplatnění sociální trojčlennosti Rudolf Steiner formuloval v r. 1906 takzvaný hlavní sociální zákon: „Blaho společenství spolupracujících lidí je o to větší, čím méně si jednotlivec nárokuje výsledky svého výkonu, čím více z něj odevzdá svým spolupracovníkům, a oč více jeho vlastní potřeby nejsou uspokojovány z jeho výkonu, nýbrž z výkonu druhých. Všechna zařízení uvnitř společnosti lidí, která tomuto zákonu odporují, musí při delším trvání někde vyvolat bídu a nouzi…“ Z hlediska impulzu sociální trojčlennosti je vážným nedostatkem našeho současného kapitalistické uspořádání – stejně jako toho minulého, který sám sebe nazýval „reálně socialistickým“, jde o nepřiměřené vychýlení a upřednostnění hospodářské sféry na úkor sféry duchovní a právní. Tato redukce nese vážné důsledky projevující se například v tom, že vzdělání je pokládáno za zboží. Příčinou a důsledkem tohoto stavu je absence duchovní tvořivosti jak v myšlení běžných lidí, tak zejména těch na špičce. Ani ve vědě již nepůsobí živý duch, nehledají se praktické cesty k odhalení tajemství duchovních prasil světa. Převládá ochablé myšlení postrádající živý zájem o dění, a tím také volní síly. Dnešní duchovní život už není nesen vědomím, že ve světě působí duch, který se zjevuje skrze skutečné osobnosti (nezaměňovat s virtuálními simulakry, vytvořenými médii většinou za účelem odvrácení pozornosti od skutečných problémů a skutečně nosných myšlenek), a že zde působí reálně jako nedogmatická síla. Celá kultura je nesena abstrakcemi, ideologiemi, dogmaty. Civilizaci nejvíce rozvrací výchova po staletí odtržená od života. Tento stav pokládal Rudolf Steiner za hlavní problém moderní civilizace.

Zdraví na všech frontách

Jako předpoklad k uzdravení společnosti Rudolf Steiner vytyčil dva úkoly: Oživit povědomí o síle ducha a probudit smysl pro skutečné potřeby člověka. Náš pozemský úkol je vytvořit správný vztah od člověka k člověku. Jelikož hospodářský život včetně výroby je v podstatě duchovní záležitost, jeho nositelé by si měli odmyslit svoje osobní a skupinové zájmy, aby dokázali vyvinout smysl pro druhé. Průkopníci impulzu sociální trojčlennosti si pak musí v duši vypěstovat skutečnou lásku k této věci, projevit ji ve slovech, gestech i činech a spojit ji s láskou plnou pochopení k lidským individualitám. Princip sociální trojčlennosti může ozdravit sociální soužití všude, kde lidé spolu žijí, pracují a tvoří, v rodině, škole, podniku i v celé společnosti. Toto je dle Steinera předpoklad, aby se nauka mohla postupně uplatnit.

Sociální trojčlennost v praxi

V principu v rozporu se svým přesvědčením, že postup prosazování sociální trojčlennosti ve společnosti má být přirozený a jít ruku v ruce s ontogenezí a duchovní genezí lidstva, se Steiner s pomocí svých žáků Otto Lerchenfelda a Ludwiga Polzer-Hoditze, jehož bratr Arthur byl osobním tajemníkem rakousko-uherského císaře, na konci první světové války obrátil na vedoucí státníky Rakouska-Uherska (císaře Karla I.) a Německa (hlavu bádenského velkovévodství a kancléře německého císařství Maxmiliána von Baden) s prosbou, aby v nastalé krizové době zvážili zavedení sociální trojčlennosti. To se ovšem nestalo.

Kromě úzký okruh několika set lidí, kteří byli za jeho života Steinerovými žáky, a aplikace některých prvků ve waldorfských školách, zaznamenala sociální trojčlennost širší praktické využití až po Steinerově smrti v roce 1925 především v camphillském hnutí. Bývalí Steinerovi žáci, pediatr Karl König a pedagog Carlo Pietzner, kteří uprchli z Hitlerem okupovaného Rakouska, založili v roce 1939 na skotském statku Camphill Estate vzájemně podpůrnou zemědělskou komunitu  pro emigranty, britské nezaměstnané a postižené, která fungovala na bázi propojení sociální trojčlennosti, waldorfského vzdělávání a sociální terapie, a biodynamického zemědělství. To v praxi pro zúčastněné znamenalo kruhovou plenární správu komunity (v níž neexistovali šéfové, pouze osoby pověřené jednotlivými činnostmi, danými jejich vzděláním a talentem) a rovný příjem, který se zvyšoval nikoli podle funkce v komunitě, ale podle počtu dětí a zdravotní a sociální potřebnosti. Ačkoli britská vláda dala doktora Königa jako emigranta, jehož sociální aktivita jí byla krajně podezřelá, nejprve zatknout, později vyzvala obyvatelstvo, aby po vzoru camphillských začali na všech vhodných místech vysazovat ovocné stromy a na záhoncích před svými domy pěstovat místo květin zeleninu. Tento fenomén se tedy v Británii, a později i ve Spojených státech amerických nezávisle na camphillském hnutí rozšířil jako první, a ačkoli v poválečné konjunktuře usnul, opět se probudil při prvních zprávách o krizi v letech 2007–2008. Camphilly (komunity pojmenované podle prvního statku) se však už od druhé světové války šířily po celé Zeměkouli do dnešního počtu tisíců komunit, z nichž některé mají velikost menších měst s celou potřebnou infrastrukturou (v českém prostředí jich v menších rozměrech funguje několik). Dnes žije v camphillech i řada rodin, jejichž rodiče mají svou práci a děti svou školu i mimo komunitu, chtějí se však účastnit společného sociálního života komunity, který je jim vlastní.

Během duchovního pohybu 60. a 70. let 20. století se sociální trojčlennost rozšířila i do sektoru průmyslu, bankovnictví a médií. Nejznámějšími firmami, které byly založeny na principech sociální trojčlennosti, jsou švýcarská kosmetická firma Weleda a německá Alnatura, německá banka GLS Bank Bochum, či egyptská síť biofarem, výroben potravin a léčiv, podnikající též ve školství a zdravotnictví, SEKEM. Mezi subjekty, které byly založeny na impulzu sociální trojčlennosti, byl i německý družstevní deník Die Tageszeitung, založený v roce 1978 v Západním Berlíně, jehož družstvo má v současné době okolo 14 tisíc družstevníků. Družstvo TAZ stojí v čele hnutí světových družstevních médií, mezi něž patří i Kulturní noviny. Pro českou společnost, v níž byl přirozený rozvoj sociální trojčlennosti zmrazen na čtyřicet let vlády marxismu sovětského typu, se přelomovým datem stal rok 2013, kdy tým spoluzakladatelky našeho družstva (a to dobou i kandidátky na prezidentku) Táni Fischerové v jarní Praze uspořádal Mezinárodní konferenci k trojčlennosti pro široké publikum, zatímco na podzim se k témuž tématu uskutečnila podnikatelská konference Svobodná firma, jíž se účastnilo tři sta majitelů a zaměstnanců firem od mamutích koncernů po rodinné podniky. Prvky sociální trojčlennosti z impulsu výrobního ředitele Ing. Jiřího Jabůrka vnesl do své produkce i náš největší výrobce pneumatik pro osobní auta, firma Barum Otrokovice. Mezi zahraniční podnikatele, kteří v minulosti převedli své firmy do režimu sociální trojčlennosti patřili například Němci Ulrich Rösch (který se mimochodem k sociální trojčlennosti dostal "oklikou" přes své nadšení pro ideály liberálního marxismu v podobě československého Jara 1968) či zakladatel evropského drogistického řetězce DM Drogerie Markt Götz Werner, který firmu vedl v letech 1973–2008. Ten je iniciátorem nejnovějšího praktického konceptu, který ze sociální trojčlennosti vychází: nepodmíněného základního příjmu, jež pokrývá bazální potřeby (potravu, bydlení, vzdělání a zdravotní péči) každého obyvatele daného území bez rozdílu a poprvé tak uvádí do praxe články 28 a 31 Listiny základních práv a svobod. Mezi příznivce tohoto plodu sociální trojčlennosti patří například řecký exministr financí Janis Varufakis či zakladatel sociální sítě Facebook Mark Zuckerberg. Nepodmíněný základní příjem byl v celostátním měřítku již v roce 1982 uveden do praxe v americkém státě Aljaška, a dnes se mimo jiné pilotně zavádí v kanadské provincii Ontario, ve Finsku, a také v některých evropských městech, jako jsou nizozemský Utrecht, švýcarské Lausanne, italské Livorno a katalánská Barcelona. Takto je po dvou stech letech postupně uváděna do praxe jedna ze základních idejí Velké francouzské revoluce. 

Po stu letech: Základní praktické rozdíly mezi marxismem a trojčlenností

Po stu letech se v praxi obou směrů ukazuje rozdíl mezi marxistickým a sociálně-trojčlenným pohledem, který může uchopit úplně každý, včetně největších skeptiků: Zatímco marxistická teorie je v drtivé většině vázána na vynuceně materiálně rovné státní zřízení, sociálně trojčlenné rovnosti je dosahováno na úrovni paralelních polis (podniků a komunit) bez mocenské podpory v podobě změny státního zřízení. (Řada sociálně trojčlenných komunit se dokonce drží nepsaného zákona úplné nezávislosti na státních rozpočtech a grantech.) Je tomu tak proto, že základní podmínkou fungování všech sociálně-trojčlenných subjektů je naprostá dobrovolnost vstupu, účasti a výstupu každého zúčastněného z daného projektu v čase dle jeho vlastního rozhodnutí.