Obživlosti: Poražení
Z každých voleb vzejde kromě vítězů také další garnitura poražených, kteří veřejně trpí. Jak poražených na pokračování stále přibývá, sílí i atmosféra poraženectví, ve které si vítězů nikdo nevšímá. Ten obraz demokracie postupující od porážky k porážce je samozřejmě pouhou mediální fikcí. Novinářům vždy chvíli trvá, než si na vítěze seženou telefony. Než se tak stane, nechávají si od poražených, na které mají kontakt, věštit temnou budoucnost.
Letos je na povolebním poraženectví zajímavé, že hodně obětí „voličské zvůle“ zůstalo v parlamentu. Jako by se zlomyslný občan chtěl bavit jejich bezmocností. Za trest jsou uvržení do pasti, kdy nebudou mít vliv na to, u čeho budou asistovat a současně bude plynout čas, který mohli věnovat něčemu jinému, než je politika.
Když přemýšlím, jak vypadá ideální porážka, vždy mi přijdou na mysl komunisté, kteří se za sametovou revoluci pomstili nastolením kapitalismu. Přijít o privilegia tolik nebolí, když je člověk nepotřebuje k tomu, aby zbohatl. Pád minulého režimu ukázal, že tady kvůli normalizaci vlastně moc komunistů nezbylo. Většina byla zištně u komunistů a nečinilo jim problém se přes noc rekvalifikovat na odborníky a z odborníků pak postupně na podnikatele, manažery a vlastníky. Tito nenápadní vítězové převratu nedají na demokracii dopustit. Sňala z nich ideologické břímě, osvobodila je od staré kolektivistické identity, aby jako ten Fénix vstali z popela a přivlastnili si to, na čem před tím jen participovali, anebo nanejvýš parazitovali.
Na rozdíl od komunistů se poražení demokraté neprobudí do jiného režimu. Svá privilegia ztrácejí bez náhrady, vše pokračuje jako obvykle, jenom už bez nich. Naštěstí existuje i ve společnosti cosi na způsob fyzikálního zákona o zachování hmoty a energie. Poražení demokraté, čili politici, ke kterým se občané ve volbách otočili zády, nekončí na tvrdé dlažbě, nýbrž v milosrdné záchytné síti občanské společnosti.
Před minulými volbami se na nás, přátele a známé, obrátil Ivan Gabal s otázkou, co říkáme na jeho rozhodnutí kandidovat do parlamentu. Napsal jsem mu, že to nemá zapotřebí, že je ho na politiku škoda, že je užitečný tam kde je, tím co dělá. Neposlechl. Nyní, když ho už voliči v parlamentu nechtějí, se vrátí tam, odkud do politiky přišel, tedy do občanské společnosti. Opět už ho vídám jako nezávislého experta, který varuje před bezpečnostními riziky, na která je expertem.
Jak to u poražených demokratů bývá, vezme i Ivan Gabal zavděk původním mandátem občanské společnosti, která není závislá na lidovém hlasování, neboť sama sebe chápe jako to nejlepší z lidu. Nevím, jestli je občanská společnost autentickou alternativou k volené vrchnosti. Někdy si kacířsky říkám: Co když je jenom poraženeckou kavárnou, kde se čeká na další šanci dostat se do politiky? Budu se na to muset Ivana zeptat.