Učebnice exekuce
Současná učebnice společenských věd pro střední školy v kontroverzních souvislostech.
Díky svému kamarádovi, který mě včlenil do svého školského projektu (spočívá v tom, že mi jednou za tři týdny poskytne jednu ze svých hodin občanské výchovy ve druhém ročníku průmyslové školy, během níž jeho žákům vyprávím o vzniku a vývoji národů) jsem se po letech dostal do středoškolského prostředí. Když jsem poprvé osiřel v jeho prázdném kabinetě, upoutala mě učebnice, dle níž se má ve výuce řídit: Společenské vědy pro (v tomto případě) 3. ročník středních škol. Otevřel jsem ji, zalistoval – a nevyšel už z údivu, a to jak ve smyslu pozitivním, tak i negativním…
Vědecký rámec
Vypůjčil a prošel jsem si všechny čtyři díly učebnice, kterou v letech 2009–11 vydalo nakladatelství Didaktis a musím konstatovat, že série má všechny rámcové náležitosti učebnice, tak jak si je my starší pamatujeme ze školních let. Tedy: autory i redaktory série jsou titulovaní vědci a je z větší části ročníkově členěna dle do rámce předmětu spadajících oborů. První ročník (nazval bych ho „Antropologie“) je členěn na podkapitoly Poznání skutečnosti, Člověk a jeho vývoj, Člověk jako individualita a Život mezi druhými. Učebnice pro druhý ročník (zastřešitelná jako „Státověda“) má podkapitoly Složitá společnost, Měnící se společnost, Stát a demokracie, Politika a my a Společnost a stát v dějinách myšlení. Třetí díl („Právo a ekonomie“?) se dělí na Základy práva, Soukromé právo, Veřejné právo, Ekonomický život společnosti a poněkud bismarckovsky nazvanou dvojici závěrečných oddílů: Stát a ekonomika a Ekonomika a my. Potud tedy klasický vědecký rámec. „Moderna“ začíná pro didaktického konzervativce až čtvrtým dílem, u kterého jsem při nejlepší vůli nenašel jednotící motiv, i když názvy podkapitol (Mezinárodní vztahy a jejich aktéři, Evropská integrace a Evropská unie, Současná mezinárodní situace, Náboženství a náš život, Ontologie, Epistemologie, Etika), které jsou za sebou řazeny v tomto pořadí, by samozřejmě bylo možné shrnout slovy „Jak nás drtí vnější rámce světa, a čím vším z filosofie se pak můžeme utěšit“...
Výuka formou informací webového charakteru
Vnitřní struktura série učebnic (ve snaze přiblížit se psychologii dnešního studenta?) kopíruje surfování po internetu, jehož jazykem jsou psány i krátké texty, tvořící obsah učebnice, které jsou rozděleny do obdélníkových políček, odlišených svou grafickou podobou. Kromě informativních bílých políček ohraničených černou čarou a doplněných zpravidla obrázkem, jejichž informativní obsah mi připomíná konzervativních učebnic starých časů (zpracovaných ale mnohdy s větší invencí: jeden z nich vysvětluje kupříkladu rozdíl mezi přirozeným státem založeným na historické tradici – jako bylo prvorepublikové Československo se svým zemským uspořádáním – a mezi umělým státem, jako je Gambie, který vznikl po exkoloniální dohodě Francie a Velké Británie jako dvacetikilometrový pás na březích stejnojmenné africké řeky), jsou velice slibné šedivé obdélníčky, o nichž se dá říct, že zdravě kontroverzním způsobem demaskují ustálené pohledy na mnohé věci. Jeden z nich se kupříkladu zabývá historií symbolu plodnosti, svastiky, která byla kvůli nacismu starým kulturám vlastně ukradena, protože ji dnes nemohou používat, jiný na příkladu konkrétního předvolebního billboardu s Jiřím Paroubkem vysvětluje, jak se dělá negativní reklama, založená na negativních konotacích, spojovaných s konkurentem. Další se zabývá kauzou, během níž časopis Respekt po šedesáti letech obvinil významnou postavu českého exilu Milana Kunderu z kolaborace s tajnou službou, jiný rozebírá archetypy mediálních oligarchů a popisuje technologii jejich vstupu do politiky (v učebnici vydané roku 2009 padla jména Silvio Berlusconi, Vladimír Železný a Jana Bobošíková). Komentář s názvem „Dobrý den, radare, prostě welcome“ dokonce ironizuje přístup české státní administrativy, která se ke kauze radaru v Brdech postavila jako kýčovitá reklamní agentura, získávající voliče pouze postoji „pro“. Slibné jsou též růžové obdélníčky, v nichž jsou kladeny relativizující otázky, které se týkají dříve vysvětlených pojmů. Ty mají studenty očividně vtáhnout do tématu a hlubšího zamyšlení nad pojmy. Jeden z nich se ptá, zda podle studenta dává větší smysl platónská koncepce objektivní pravdy, anebo pohled skeptiků, který říká, že pravda je něco, čeho se v našem světě dobrat nelze. Jiný vnáší do diskuze konflikt kulturního relativismu versus etického universalismu, vztažený na otázku, zda povolit, či nepovolit ženskou obřízku. Další se zaměřují na otázky Volit, či nevolit?, Multikulturalita, či asimilace?, Pomalá Komárkova transformace, či blesková Klausova kupónová privatizace?, ale padají i fundamentální otázky jako Zvyšování domácí porodnosti či Imigrace?, či Lze k dosažení demokracie použít všechny prostředky včetně války? a dokonce i Paternalistický versus liberalistický stát? respektive Je demokracie vhodná pro všechny druhy lidské společnosti?
Černohnědá „popularizace“
Mezi těmito v zásadě velice progresivními formami ovšem vyhlížejí dost rozpačitě útvary, které jsou vhodně charakterizovány svou temnou barvou. Jde o černé obdélníčky s psanými anekdotami na daná témata, jejichž „nejvtipnější slova“ jsou vytištěna červeným písmem obtaženým žlutě, či vyjádření populárních osobností k danému tématu bílým písmem na černém poli (k tématům antropologickým se tu například vyjadřují: Michal Horáček, fotograf Lukáš Dvořák, hudebník Vítek Pokorný, Jan Saudek, Natálie Kocábová, textařka Gabriela Osvaldová, zpěvačka Iva Frühlingová, a celkem dvakrát zpěvák Dan Bárta a moderátor Libor Bouček). Dalším popularizačním faktorem jsou hnědá políčka, která studentům nabízejí k zhlédnutí filmy, jež na motivy diskutovaných témat vytvořila světová kinematografie. Ač výběr tvoří z větší části hodnotné klasické filmy, nedá se přehlédnout, že z celkem 56 nabízených filmů 40 anglicky mluvící produkce – respektive se celkový počet 56 rovná 33 filmům americkým, dvěma jihoafrickým, jednomu novozélandskému a 20 evropským (z toho 4 britské a 4 československé provenience). To je sice úplně běžné schéma dnešní kulturní anglosasko-americkou globalizací kolonizovaného Česka – ale v učebnici, která stojí tak vysoko nad průměrem dnešní "kulturně-vzdělávací politiky", že předkládá ke kritice i pojem globalizace, člověka překvapí.
K doktrínám kriticky i nekriticky
Stejně nedůsledně (taková je moje teorie vzniku oněch nejslabších míst) se autorský tým ke škodě svého vzácně otevřeného textu (který se na jiných místech staví přímo proti dnešní oficiální doktríně – což je ostatně slovo, které je v sérii mnohokrát explicitně použito – když například věnuje téměř celou jednu stranu pozitivům Visegrádské čtyřky, která dle autora hesla skýtá záštitu našemu regionu v době, kdy se „s východním rozšiřováním NATO a EU střední Evropa znovu rozpouští ve větším celku“) nechal na několika místech jednostranně strhnout kanonickou doktrínou, podporovanou mainstreamovým mediálním diskurzem. Autoři jsou s ní konformní například v tom, že přejímají (ač ji mezi řádky umírněně relativizují) americkou doktrínu „darebáckých států“ (v učebnici pro 4. ročník se na straně 37 píše doslova „Na základě této doktríny byl podniknut zásah proti Iráku /2003/ podezřelému ze snah o vývoj zbraní hromadného ničení“. Podivné zformulování faktu, že v Powellově zprávě nešlo o podezření, nýbrž o důkaz, na základě něhož byl útok na Irák proveden USA proti vůli rady bezpečnosti OSN, a o němž se už v roce 2011, kdy byla učebnice vydána, už pozitivně vědělo, že byl lživý...). Text učebnice pak dvakrát explicitně zhmotňuje „darebácký stát“ do podoby Běloruska, o němž pojednává, aniž by (v duchu své nestrannosti, jíž se drží v jiných otázkách) na druhou stranu zmínil, že tento stát se snaží o udržení hodnot, jako jsou potravinová soběstačnost či plná zaměstnanost.
Neochvějná podpora současnému exekučnímu systému
Šokující ukázkou vrcholně tendenčního textu je pak učebnice pro třetí ročník, strana 23 (kapitola „Základy práva“, téma „Orgány právní ochrany“). Ačkoli téma pokračuje poměrně nestranným tematizováním zaměstnaneckého, rodinného a dalšího práva, dnes už chronicky známá nejslabší stránka našeho současného právního systému je v učebnici popsána takto:
Informativní bílý rámeček:
„Další orgány právní ochrany
Vedle státních orgánů právní ochrany existují i osoby a instituce, na které stát přenesl poskytování právní ochrany, protože byl přesvědčen, že zaručí rychlejší a efektivnější poskytování právní ochrany, než kdyby ji sám realizoval prostřednictvím svých orgánů. Takovými osobami jsou exekutoři a notáři, jejichž činnost V ZÁSADĚ NAVAZUJE NA ČINNOST SOUDŮ.
Exekutor je soukromá osoba, která je pověřena státem vymáhat za úplatu povinnosti stanovené v rozhodnutí soudu.
EXEKUTOR JE ZÁRUKOU TOHO, ABY ROZHODNUTÍ SOUDU NEZŮSTALO JENOM KUSEM PAPÍRU, v případě, kdy osoba, které byla soudem uložena povinnost (povinný), není ochotna ji dobrovolně plnit.“
Glosující šedý rámeček:
„Kolik stojí exekuce?
Mnoho lidí už bylo překvapeno, že exekutorem vymáhaná částka je mnohokrát vyšší než původní dluh. Mediálně známými jsou případy černých pasažérů, které přistihl revizor. Vedle jízdenky v ceně několika korun měli zaplatit i pokutu v řádech stokorun. TO VŠAK NEUDĚLALI A NĚKOLIK LET ŽILI V DOMNĚNÍ, ŽE NA NĚ DOPRAVNÍ PODNIK ZAPOMNĚL. Tak tomu ale nebylo. Dopravní podnik se obrátil na soud, který rozhodl, že mají povinnost dluh zaplatit. Částka však tímto vzrostla také o náklady soudního řízení. JELIKOŽ ANI TOTO S ČERNÝMI PASAŽÉRY NEHNULO, OBRÁTIL SE DOPRAVNÍ PODNIK NA EXEKUTORA, KTERÝ DLUŽENÉ PENÍZE VYMOHL. K DLUHU SI SAMOZŘEJMĚ PŘIPOČETL I NÁKLADY NA EXEKUCI. KONEČNÁ ČÁSTKA SE TAK VYŠPLHALA Z 20 KORUN TŘEBA NA DESET TISÍC.“
Jak je tomu jinde?
Ačkoli u jiných témat nabízí učebnice i text „Jak je tomu jinde“, který porovnává ustálenou praxi v ČR s jinými státy, v tomto případě není po alternativním pohledu na dnes už legendární zákon 120/2001 sbírky ani náznak. Odhlédnu-li od zásadního faktu, že autorům hesla přijde jako normální, že u nás existuje právní stav, kdy se rozhodnutí soudu může stát "kusem papíru", je šokující, že (ač v jiných případech její text nastavuje dnešním pravidlům zrcadlo historických či náboženských systémů, která se na daný problém dívala/dívají jinak), podle učebnice:
- Je normou, že exekutoři, přestože mají pravomoci státních orgánů, jsou soukromníci, kteří navíc mohou zabavovat majetek bez policejní asistence...
(Jak je tomu jinde: To je v současné době kromě ČR normou v jen Chile, Gabunu a Thajsku).
- Je pro ni normou, že náklady na exekutora platí dlužník...
(Jak je tomu jinde: Ve „starých zemích“ EU, jako je Německo, je neplatí téměř nikdy, ale třeba i v sousedním Polsku málokdy. Kromě toho se v západní Evropě diskutuje fenomén dluhové amnestie).
- A je také normou (aniž se připomene slovo "lichva"), že z „20 korun vyroste dluh až na 10 tisíc“.
(Jak je tomu jinde: Tak toto už nefunguje nikde jinde na světě, ani v těch nejkonzervativnějších státech USA.)
V textu „Kolik stojí exekuce?“ též jaksi autoři jaksi pominuli, co je podstatou technologie dnešních soukromých exekucí, kterých v České republice probíhá několik milionů ročně a jsou ničím neohraničené (týkají se nejen věkové kategorie studentů, učících se z recenzované učebnice, ale díky velmi volnému pojmu dědictví exekuce i vzdálených a dávno rozvedených příbuzných, nepříbuzných, kteří s dlužníky v dávné minulosti bydleli ve společné domácnosti – a dnes už i kojenců). Skutečnost českých exekucí je taková, že u drtivé většiny dlužníků nejde o to, že by (jak se píše v učebnici) „žili v domnění, že na ně věřitel zapomněl“ a ani další „s nimi nehnulo“ – ale že exekuovanému se celý proces léta zatají, aby se do procesu mohli zapojit ti, jejichž výnosný průmysl na této inkviziční technologii stojí – soukromí exekutoři (exemplární příklad procesu české exekuce najdete zde).
Dva důvody dvou didaktických políček
(které berou hodnotu celé hodnotné práci)
V případě tohoto tématu se moje vnitřní vysvětlení tak fatální dezinterpretace ve smyslu jeho převažující mediální prezentace v recenzované učebnici (tedy v textu, který silně ovlivňuje vidění světa budoucích občanů) klonilo k domněnce autorského podlehnutí logice mainstreamových médií. Logická mezera tohoto zdůvodnění, kterou jsem záhy objevil, je ovšem v tom, že u dílu, v němž se tyto pasáže konkrétně nachází, je uváděno celkem deset autorů a šest redaktorů. V dnešní době, kdy se o kontroverznosti českých exekucí začíná mluvit už i v mainstreamových médiích (ať už v souvislosti s nárůstem sebevražd, které s nimi souvisí, či s protiexekučními peticemi a demonstracemi, a nově i se speciálním webem, který tento fenomén statisticky mapuje) mi přijde jako pravděpodobnostně vyloučené, aby se ani jediný (ať už ve skutečném životě či v médiích) nesetkal s případy, které by mu jeho neochvějně přitakávající pohled na danou problematiku nabouraly. V tom případě ovšem připadají v úvahu jen dvě vysvětlení: nátlak a korupce. V obou popsaných případech (stejně jako v případě současné české státní správy, která tento neudržitelný právní stav už téměř druhé desetiletí udržuje v chodu) figuruje stejný potenciální spiritus agens: lobby, vystupující ve prospěch exekučního průmyslu.
Ač však za tímto fatálním lapsem stojí cokoli, jedno je jisté: Obsah inkriminovaných dvou rámečků („Další orgány právní ochrany“ a „Kolik stojí exekuce?“) v mých očích smazaly veškerý pozitivní dojem ze stovek dalších, z nichž se skládá série učebnic, která se jinak vyznačuje nadprůměrnou dávkou otevřenosti a didaktické invence.
Kolektiv: Společenské vědy pro 1., 2., 3. a 4. ročník středních škol. Didaktis, Brno, 2009–2011.