Počteníčko: Funus za všechny drobné
Pohřeb je záležitost smutná a důstojná. Zemře-li císař, měla by být ještě smutnější a důstojnější. Jenomže funus Maxmiliána II. v Praze se jaksi nepovedl. Už počasí bylo mizerné, a aby průvod vůbec mohl dorazit k Svatému Vítu, museli organizátoři naházet na rozblácenou cestu veliké množství prken. Potom kdosi dostal ten nešťastný nápad naklonit si smuteční obecenstvo rozhazováním drobných mincí jako při korunovaci. Za průvodem vyrazil jezdec s úkolem odměnit truchlící obyvatelstvo za účast na pohřbu. Dojel však pouze na Staroměstské náměstí. Zde byl obklopen davem, který už v té chvíli nevěděl, že někdo zesnul. Nebažil po tom vzdát poslední poctu milovanému císaři, ale snažil se zmocnit peněz, které měl jezdec v pytlíku. Chudák s mincemi se rozeřval, neboť se obával, že ho lidé strhnou z koně a ušlapou. Žoldnéři hulákali a přesvědčovali dav o nevhodném, nevkusném a nespolečenském chování. Marně. Ječící a vřeštící chamtivci se sápali po penězích bez ohledu na svou pověst. Mezitím propukla panika přímo v pohřebním průvodu. Smuteční hosté, kteří se již blížili ke Karlovu mostu, neznali pravou příčinu vřavy a tak záhy uvěřili, že došlo k spiknutí. Hovořilo se o zranění Rudolfa a o útoku na trůn. Část hostů se dala na útěk, vojáci obstoupili císaře a jediný, kdo zachoval klid a setrval bez pohnutí na svém místě, byl mrtvý Maxmilián v rakvi. Vilém z Rožmberka ukryl pod smutečním hávem královskou korunu a prchal s ní do bezpečí. Protestanti skákali do Vltavy a kněží se zbavovali komží, aby při mordování nebyli první na řadě. Několik vzácných hostí si zlomilo nohu a dva opati berlu. Teprve po nějaké době, kdy se vše vysvětlilo, si všichni oddychli a pokračovali ve smutečních obřadech. Císař byl se zpožděním, ale přece jen pohřben, takže nakonec všechno dobře dopadlo. Jestli ovšem tu vřavu přežil jezdec s penězi, historikové už nezaznamenali.
Miloslav Švandrlík: Jak to, že jsme tady. Nakladatelství Epocha, Praha, 2005. S. 178–179