KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Dva členové redakce KN se každý zvlášť (jeden osobní vzpomínkou, druhý publikací svého dosud neuveřejněného rozhovoru s písničkářem) loučí se svým dávným souputníkem, Wabim Daňkem (1947 – 2007)

Když před týdnem vycházely minulé Kulturní noviny, jejich první text byl o Jaroslavu Šabatovi a perex jejich posledního textu (fejetonu) zněl „Listopadové písně od dětství už slýchám“. Tři dny nato jedna z čtenářek našemu šéfredaktorovi na Facebooku napsala: „Jirko, nevím, kolikátý den jsme od pondělka 20. 11. 1989 stáli na Svoboďáku, když se tuším vedle Šabaty objevil na pódiu Wabi, první známá osobnost, která zavítala na demonstrace do Brna. Začal hrát, a když zazpíval: ‚…chvíli stát a poslouchat, jak vítr větve čistí / k zemi padá zlatý vodopád / pod nohama cinká to poztrácené listí /vím, že právě zpívá listopad…‘ tak se slova obyčejné trampské písně zhmotnila v čase a prostoru a někdo, kdo kdysi předtím Wabiho ruku vedl, jim dal smysl. Doufám, že ho tam nahoře přijme.“

Bude to možná znít podivně a vůči majestátu smrti skoro nepokorně, ale kdy jindy vlastně by měl odejít člověk jako Wabi Daněk – nežli v LISTOPADU?

Skoro najednou dva ze členů naší redakce přepadly vzpomínky na dvě milá osobní setkání se se zemřelým souputníkem. A o ně se s vámi nyní dělíme. Na rozloučenou.

Vzpomínka první, od Jiřího Plocka, ze začátku osmdesátých let:

„NEJDŘÍV ROZMÍCHAT CUKR A PAK PŘIDAT RUM!“

Jako mladá muzikantská ucha jsme s kapelou hráli na jedné akci v nějakých horách – nepamatuju si už ani v jakých, však je to nejmíň pětatřicet let. Bylo to venku, na závěr nějakého turistického pochodu. „Bude tam hrát i Wabi Daněk,“ říkali kluci. Pro mne to byla téměř mytická postava. Vidět naživo někoho, jehož písničku Rosa na kolejích jsem se naučil ze zpěvníku Trampská romance, bylo jako projít obrazovkou do televize a potkat se s Vladimírem Menšíkem. Tedy těžko k uvěření.

Přišel normální chlapík v džínách a v bundě. Stáli jsme, čekali, a on vyprávěl o dobrodružstvích v sanitce (nevím, jestli s ní ještě jezdil, nebo už ne). Byla zima jak na Klondajku, já jsem klepal kosu a přemýšlel, jestli těmi zkřehlými prsty vůbec něco zahraju, až dorazí účastníci pochodu. A v rukavicích se na mandolínu hraje dost špatně. Furt nešli.

Náhle někdo z pořadatelů přišel se spásou: várnicí s horkým čajem. Taky rum přišel (s někým). Nalívali jsme si, honem, honem, rum, cukr, rozmíchat… „Hele, nejdřív cukr, zamíchat, a rum až nakonec. Jinak ti z toho uteče to podstatný – alkohol!“ řekl mi Wabi. Tuhle obyčejnou radu si od něj nesu celý život.

Když jsme se pak potkávali na festivalech a různě, já už v Poutnících, byl pořád stejně normální, pohodový a – vyzařoval cosi zvláštně chlapáckého. Něco, co člověka uklidňovalo a nabíjelo dobrou náladou.

Možná je to jen malá blbost, ten rum, ale já si ho vybavuju dodnes pokaždý, když je (mi) zima. A když slyším Wabiho hlas a písně, držím zas v ruce ten horký pohárek s rumčajem a je mi dobře. Tak dík, Wabi!

Vzpomínka druhá, rozhovorová, od Tomáše Koloce, z listopadu 2003:

„SEJDEME SE NA SOARÉ U BIFÉ VE FOAJÉ“

Když jsem před lety přišel do Hradce Králové a zjistil, že tu žije kytarista a písničkář Miloš Dvořáček, který s Wabim hrál, při první příležitosti jsem se k němu přihlásil. Znal jsem to jméno ze školy velmi dobře. Miloš byl v Jaroměři na střední škole v první absolventské třídě paní profesorky Věry Markové (1941–2010), která v roce 1996 na gymnáziu v Čáslavi dovedla k jako poslední k maturitě moji třídu. Když mi paní profesorka Marková radila s prvními texty, vždycky u toho vzpomínala, jak Milošovi radila s jeho Písničkou pro Kristýnku. Brzy na to, co jsme se seznámili a spřátelili s Milošem, jsme se (když za ním Wabi přijel k nám do Hradce na návštěvu) seznámili i s Wabim. Bylo to v listopadu roku 2003, vzduchem už voněla adventní punčová nálada a já jsem musel chvíli házet šipky v baru Psí bouda, kde se parťáci scházeli proto, že to byl jeden z mála barů, kde byly hrací automaty zavedené na vzdělanostní otázky (co jsou vlastně takové počítačové forbesy na způsob Chcete být milionářem). Pro Wabiho to byl v té době koníček ze všech největší. Teprve když dohrál (a dopovídal s číšníkem odbornou debatu o druzích irské whisky), začali jsme si vyprávět:

Já jsem tě poprvé viděl na obalu desky, kterou přines domů náš táta, když mi bylo asi pět. Tenkrát mi řekl, že ten chlap na obálce je bejvalej saniťák a teď zpívá písničky. Pak pustil tu desku a já si z ní napoprvé zapamatoval: „…nohama stíráš rosu na kolejích…“

Táta ti to ale neřek všechno. On ten chlap je původně zámečník ze Zlína, kterej žil dost dlouho v Sokolově a jeho život se i pak klikatil.

…a navíc je ještě Stanislav. Proč tedy Wabi?

To je stará historie. Když mi bylo dvacet, hrál jsem Askalóny a Beatles. Pak jsem se nadrtil nazpaměť zpěvník Wabiho Ryvoly a od tý doby jsem nic jinýho nehrál a kamarádi říkali: „Zase bude hrát Wabi…“ Bral jsem to vždycky jako čest. V jedenasedmdesátým jsem na předkole Porty konečně potkal osobně Wabiho. A on řekl: „Co s tím nadělám; tak jsme dva…“

A tvoje další vzory?

Každej člověk, co něco tvoří, není tvůrce, ale v podstatě jen kolektor. Támhle vezme něco, támhle něco, přidá do toho sebe a pustí to jako svůj výrobek do světa, ačkoli z něho samotnýho je v tom asi tak dvacet procent. Já jsem čerpal v první řadě ze svého táty, kytaristy a skauta. Za ním pak stojí nedosažitelní Voskovec & Werich, Jiří Suchý, zapomenutý gigant Jarka Mottl, Simon & Garfunkel, Kris Kristofferson, Willie Nelson a Johnny Cash.

Tak začněme tím prvním. Čím byl tvůj tatínek?

Vedoucí dopravy v jednom podniku, pak byl z učinění moci pomocným dělníkem, skladníkem – ale hlavně tím skautem a kytaristou. On taky dělal písničky, ale nedostal se v tom tak daleko jako teď já. Největší radost mi udělalo, když mě za ty moje pochválil. Já jsem totiž byl tak trochu lempl a nějak jsem nevynikal v tom, co jsem dělal – do tý doby, než jsem začal dělat muziku.

A čím jsi ty?

Jmenoval jsem noviny, které tehdy byly mým zaměstnavatelem, a rozpovídal se o tom, že tato doba také není bez cenzury, zrovna nedávno mi šéfová, jistá doktorka… škrtla… V tu chvíli Miloš zpozorněl a vykřikl: „Tak tato žena mi dvakrát po sobě zařízla písničku Dezertér. Jeden rok to pro ni bylo „moc pacifistické“ a když jsem to poslal ke schválení podruhý, bylo to „moc staré“. Oba parťáci se shodli na tom, že cenzura byla, je a bude. Byla už za první republiky, za Wericha, vzpomněl Wabi. Na to si Miloš vybavil další vzpomínku: „Wericha jsem jednou potkal a bylo to neuvěřitelné. Byl jsem na vojně a poslali mě do nemocnice na přezkum a najednou tam vidím člověka jak hrom, před ním suitu maličkých vojenských doktůrků a říkám si: Co je to za obra? On byl hrozně velikej! Asi jako ty Stáňo!“

Ale hezčí, Miloši. A tys měl před ním pokleknout na kolena a vzdát hold, protože od tý doby jsme tady nic takovýho neměli. Jedině Suchýho. Suchý je renesanční osobnost českýho slova. Dodneška si vzpomínám, že jeden druh německýho tabáku se jmenuje Schlitter – a Suchý na tom založil reklamní slogan „Když hrnec, tak s uchy, když Schlitter, tak suchý!“ Tomu se na světě může rovnat jenom kanadskej Suchý Leonard Cohen. Ten je tak dobrej, že se v hloubce jeho myšlenek často utopím a mám pocit, že pod tím, co z nich cítím, je ještě nějaké dno, kterého nedohlédnu. Ale co mě textařsky vůbec nejvíc ovlivnilo, to byl Robinson Jeffers. Poprvé jsem ho čet, když mi bylo tak osmnáct, devatenáct a byl to takový vývojový skok, jako když se z Homo habilis stal Homo erectus.

Pánové, když už jsme u tématu kultivace druhu: Jaký je vás názor na manželství?

Teď jsi mi nahrál. Moje žena je totiž víla, která se mnou vydržela už úplně všechno a jen třikrát mě polila vodou a jednou jsem během diskuze upad a nemoh vstát. Ale to všechno bylo z lásky…

Miloš vstoupil do dialogu: Pokud se ptáš mě, dám ti jednu starou a osvědčenou radu: Do třiceti let se, vole, nežeň, a i poté musí manželka odpovídat předpokladu, že se budeš rád vracet domů…

Já k tomu přidám jen jednu starou lapidární: Jeden kolega z práce si druhému stěžuje, že je pod pantoflem a ten mu radí: „Je to jednoduchý, musíš přijít domů jako chlap!“ Tak ten druhej si dá panáka, jde domů a už jak otevře dveře, říká: „Tak. Až se převlíknu, půjdu s chlapama na kuželky. Až se vrátím, bude tu na mě čekat teplá večeře na vidličku, ty budeš vypadat jako ženská, budeš v negližé, nalíčená, a hádej, kdo mě potom umeje, učeše a obleče?“ A ženská povídá: „Pohřební služba.“

Slyšel jsem, že pro tenhle případ už máš hotový epitaf…

Jo, ten mi napsal Jarek Nohavica. Jarek je přírodní úkaz a já se nestačím divit, co všechno z toho člověka padá. Znám ho „leta“, vím, čím se probrodil a jenom před ním stojím v tichém úžasu a smekám. A tak tu budu stát až do deseti, než zavřou.

Pánové, díky za tohle soirée. Mně přijde Wabi jako motor a Miloš jako svíčka, která ho pravidelně nabíjí svými impulzy…

Proto spolu děláme koncerty. Doplňujeme se. Mně se tohle soaré taky líbí. Sejdeme se na soaré u bifé ve foajé.

Kdo to napsal?

To jsem si nejspíš teď vymyslel, ale taky je možný, že to už někdo vytvořil dávno přede mnou. Mám teorii, že to, co já tady teď z hlavy řeknu, už někde někdo dvakrát zapsal do not a zazpíval. Každopádně ti při dobrý vůli řeknu ten svůj epitaf:

"Ani kapka rosy

ani žádná kaňka –

Přezujte se, prosím:

Hrobka Standy Daňka."

Epilog

Tento rozhovor nebyl v periodiku, v němž jsem pracoval, nikdy zveřejněn, částečně i kvůli vedoucí redaktorce-cenzorce, o níž jsme v něm mluvili. Wabi s Milošem brzy po něm vystoupili na otevření našeho hradeckého amatérského divadla. Wabi po svém infarktu v roce 2010 (za velké pomoci své ženy-víly) přestal pít, kouřit a nasadil přísnou životosprávu, čímž si prodloužil život (a posluchačům radost z jeho písniček) o celou cennou desetinu svého života.

Dnes, o čtrnáct let starší, dokážu ještě víc ocenit texty jeho písniček, které se mnou šly životem a občas mě chlapácky podržely veršem: „To dávno znám, já zažil to sám…“