Kultura a umění Domov

Děti a jejich světy: průhledy do minulosti moravské metropole

Jeden z autorů knihy Peter Demetz. Foto Ota Nepilý (2012)

Historie z pohledu dětí (či ze vzpomínek na dětství) je velmi důležitou součástí celkového dějinného obrazu. Monografie Děti v Brně sestavená z textů několika autorů je inspirativním pohledem na jednu rovinu života moravské metropole v průběhu 20. století.

Dlouho jsem si myslela, že dějiny se týkají hlavně králů, letopočtů, politiky a bitev. Pak jsem pochopila, že všechno a všichni máme své dějiny. Nejen „velká“ politika, ale i „malé“, docela obyčejné životy, způsoby života… i ty se proměňují a vyvíjejí. Jen pozornost historiků se k nim tak často neobrací.

Jednou z výjimek je knížka Děti v Brně, vydaná nakladatelstvím Doplněk ve spolupráci s Etnologickým ústavem v Brně. Nebyli to tedy historikové, ale etnologové, kteří se ponořili do nespočtu příběhů a vyprávění pamětníků i do dobových dokumentů, aby pro běžného čtenáře vykouzlili ucelený obraz dětského a rodinného života v moravské metropoli od posledních dekád devatenáctého století do půlky století dvacátého.

Vyvstává tu před námi zmizelý svět dělnických rodin namačkaných v pavlačových domech, z nichž často oba rodiče pracují mimo domov a děti se pohybují v uličkách, dvorech či v zónách „městské divočiny“, ale i velmi odlišný život středostavovských a bohatých dětí. Ty na rozdíl od těch chudších netrpěly nouzí, ale mnohdy byly sešněrovány jak metaforicky (přísnými rodinnými konvencemi), tak doslova: Dočítáme se o holčičkách, které už v osmi letech musely nosit šněrovačky.

Dětský život v ne tak dávné minulosti nelze oddělit od fyzického prostředí tehdejšího Brna a okolních obcí, budoucích městských částí. Podstatně méně aut, řidší zástavba a větší podíl nezkrocené přírody, ale i přežívající lidové tradice a zemědělská produkce ve městě tvořily podnětný kontext dětských (hlavně klukovských) her a aktivit, který dnešní děti městské děti mohou svým předchůdcům nejspíš jen závidět.

Život brněnských dětí byl provázán i se sociálními a národnostními konflikty, kterými žily jejich rodiny. Ve městě s početnou německou menšinou probíhal za Rakouska-Uherska na stránkách tisku i v realitě tzv. boj o dítě, tedy o to, zda čeští rodiče zapíší své potomky do německých škol (slibujících lepší materiální budoucnost), či zda vlastenecky zapíší dítě do školy české. Rozpory mezi rodiči zrcadlily i vztahy mezi dětmi, a střety mezi dětmi z německých a českých škol nebyly vzácností. Nicméně se zdá z výpovědí pamětníků, včetně pamětníků z řad Němců, kterým je věnována celá kapitola, že německo-české soužití bylo zejména za první republiky povětšinou vnímáno jako něco spíše bezproblémového, samozřejmého. To se začalo proměňovat až v době krátce před okupací a za okupace samotné.

Kniha, která je tvořena kapitolami celkem sedmi autorů (pět autorek a dva autoři), neusiluje o hledání příčin popisovaných sociálních jevů a snaží se o neutrální dikci. Názory a postoje autorů tak probleskují spíše mimoděk. Například ve velmi zajímavé první kapitole knihy („Život v rodině ve střípcích poznání a vzpomínek“) nenechává její autorka nitku suchou na porodních bábách, které ještě dlouho do dvacátého století přiváděly děti na svět a často o ně v prvních týdnech po porodu přicházely i pečovat. Dozvídáme se, že prováděly „pověrečné činnosti“, které dětem ubližovaly, jako bylo např. „plivání do očí“. Dnes se ale, pokud vím, ukazuje, že některé přístupy, tradované a praktikované ženami bez formálního medicínského vzdělání, měly své opodstatnění a lékařská věda se k nim vrací.

Podobně probleskují hodnoty autorů knihy i nepřímo v tom, co bylo z knihy vynecháno. Předválečné Brno bylo nejenom české a německé, ale i židovské. O židovském dětství (resp. o dětství jiných národnostních menšin) se ale v knížce nedočteme, holokaust je pojednán v několika málo odstavcích, povětšinou pod čarou. Snad je to i tím, že záměrem autorů, zpravidla spojených s brněnským Etnologickým ústavem AV ČR, bylo především uplatnit výsledky výzkumných projektů z posledních desetiletí, zaměřených určitým konkrétním směrem. Skutečnost, že kniha má sloužit jak široké veřejnosti, tak veřejnosti odborné, představuje ovšem určitou její slabinu: tón většiny textů je poněkud suchý s občasným včleněním zbytečně odborného žargonu (koncept genderu apod.), což může čtenáře odradit.

Na druhé straně velkou devízou knihy jsou fotografie ze života brněnských dětí, s péčí vybrané a kvalitně reprodukované, které zdobí takřka každou stránku. Jsou krásné. Knížku výrazně oživují a zajišťují jí nadčasovou a uměleckou hodnotu. Šlehačkou na dortu je pak závěrečná autobiografická esej literárního vědce Petera Demetze, který humorně vzpomíná na návštěvy brněnských kin v době svého prvorepublikového dětství a dospívání (na které zčásti „vydělával“ pokoutním prodejem vzácných tisků z knihovny svého otce).

Děti v Brně je navzdory některým nedokonalostem důležitá kniha, která by neměla zapadnout. Zaujme nejen sociální vědce a historiky, ale i urbanisty, muzikology (kapitola o zpěvnosti nejmladší generace), pedagogy (pozoruhodné informace o vývoji a fungování institucí, s dětstvím spojených, včetně škol, školek či sirotčinců), i zájemce o raný vývoj dítěte a péči o něj. Vzhledem ke svému důslednému zakotvení v brněnských reáliích samozřejmě osloví také Brňany či lidi, kteří v Brně vyrůstali. Ale nejen je. Já jsem vyrůstala v Praze. Přesto mi tato knížka pomohla při znovuobjevování mých vlastních kořenů, a k hlubšímu pochopení mých rodičů a prarodičů. Jsme jednotlivci jen do určité míry. Do velké míry jsme tvořeni kulturou, ze které jsme vzešli. Teprve pokud porozumíme této kultuře, můžeme dobře porozumět sami sobě. Knížka Děti v Brně může být průvodcem na této cestě.

………………

Pospíšilová, Jana a Karel Altman (editoři) a kol., 2015: Děti v Brně: kapitoly o dětství ve městě pod Špilberkem. Nakladatelství Doplněk a Etnologický ústav AV ČR, Brno