Obživlosti: O soběstačnosti
Další díl seriálu úvah známého autora, který stál mimo jiné u zrodu našeho družstevního média. Vzpomínky na to, co bylo a současně stále je.
Jist si tím nejsem, ale mám pocit, že městský člověk podezírá venkovany ze soběstačnosti, kterou jim platonicky závidí jakožto něco lepšího, co ale současně nechce natolik, aby se kvůli tomu vzdal nesoběstačného městského pohodlí. – „Jste soběstační?“ zeptal se mne před lety vzdálený příbuzný, mladý zcestovalý všestranně vzdělaný muž, rozhlížející se po našem hektarovém pozemku. „Nejsme,“ odvětil jsem po pravdě a přidal vysvětlení, zohledňující položenou otázku: „ Z času na čas nám nezbývá, než vypravit se do města pro hřebíky a náboje.“
Venkovanem jsem nějakých patnáct let, před tím jsem měl za to, že příroda je pro zvířata a pro lidi že jsou kavárny. Dokud mne jednou nenapadlo, že je to naopak. Z mládí pamatuji, že se z vesnice prchalo. Historik Ivo Samson mi kdysi svěřil, že miluje asfalt, neboť ho i po letech pronásleduje vzpomínka z dětství, jak ráno na vsi vyjde ze dveří a stoupne do kuřince.
Evropský venkov se vylidnil a místo někdejší dřiny již nabízí plnohodnotnou nesoběstačnost srovnatelnou s městem. Mizí chlévy, kurníky, králíkárny a udírny, přibývají grily a bazény. Sady pustnou a kanadské trávníky nahrazují zahrádky, protože původní venkované objevili kouzlo internetu. Venkov se ale současně mění v hřiště pro hobbysty, kteří postupně nahrazují původní hospodáře.
Zatímco hospodáře v minulosti vesnice živila, my hobbysté o pozemek spíše pečujeme a domácí zvířata sponzorujeme. Odpověď nově příchozím z města, naivně se dotazujícím, které zvíře se ekonomicky nejvíce vyplatí, zní: „Plyšové.“ V lepším případě výnosy pokryjí náklady, neboť hospodařit v malém je společensky nežádoucí. Hobbysté pečující o zahrádku a několik hospodářských zvířat jsou předmětem stále pečlivějšího státního dozoru a regulace coby podezřelí individualisté.
Drobní pěstitelé a chovatelé ovšem nejsou pouze pískem v soukolí globalizace, která profituje z absolutní nesoběstačnosti. Svým životním stylem, tedy svou jinakostí venkovští hobbysté rovněž znervózňují většinovou městskou populaci. Pro člověka obklopeného lidským davem je venkovský solitér obklopený psy, drůbeží, ovcemi a kozami v lepším případě exotem, v horším deviantem.
Když Kafka říká, že existuje bod, od kterého není návratu a že toho bodu je třeba dosáhnout, vybaví se mi den, kdy jsme poprvé zabili slepici. Je rozdíl chodit se na zvířátka dívat do ZOO a mít za ně odpovědnost, včetně rozhodování o jejich životě a smrti. Když jsme zjistili, že městští lidé, kterým věnujeme kachnu, na nás s despektem pohlížejí jako na sadisty, kteří se vyžívají v zabíjení, učinili jsme zásadní rozhodnutí. Budou-li po nás příště chtít zvíře ke konzumaci, budou si ho muset přijít ulovit. Prstem jim ukážeme, které.