KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

…shodit ze stolu ho může jediný stát EU, pozměnit, aby bylo přijatelné pro všechny, jen silná skupina europoslanců.

Téma jako hrom

Zvolit jako téma vydání migrační krizi je pro jakékoli dnešní evropské médium sázka na jistotu. Migrační krize je už třetím rokem téma dne: Jedna strana z něj obviňuje americký západ (který prý vyvolal Arabské jaro 2011 a svými necitlivými zásahy v povstalých zemích udělal z větší části arabské severní Afriky a Blízkého východu neobyvatelnou zemi), jiná ruský východ (který prý zvláště na Blízkém východě podporuje diktátorské režimy a v tamních státech tak podporuje neudržitelnou životní situaci, která vede k masové emigraci), třetí Turecko (kterému vyhovuje stav, kdy v jeho uprchlických táborech žijí miliony imigrantů z východu, a tak si může klást podmínky, za nichž otevře či zavře hráz jejich toku do Evropy) a čtvrtá Evropskou unii (která podobnému vydírání a lukrativnímu podnikání pašeráků lidí neumí – anebo nechce – učinit přítrž). Málokteré periodikum se ovšem otázkou migrace zabývá po legislativní stránce (zčásti možná kvůli obecnému tabu na vše co se k danému tématu negativně váže, a zčásti jistě i pro nedostatečnou odbornou orientaci v tématu). My jsme se v Kulturních novinách migrační krizí legislativně zabývali již jednou, a nyní tak činíme znovu – v souvislosti s tím že v Evropském parlamentu prošel návrh, aby se ze současné, doposud ilegální imigrační vlny, stala vlna legální.

Učivo podléhající zkáze

Začnu osobně. Když jsem si v roce 2014 po šesti letech praxe (jako člověk poznamenaný nestátním, a tedy neakreditovaným vzděláním v oboru) dodělával státní akreditovaný kurz pracovníka v sociálních službách, první zákon, který jsme probírali v legislativě, byla tehdy rok stará dohoda Dublin III. tedy evropské nařízení 604/2013, které pod zorným úhlem Arabského jara a pokračující války v Sýrii specifikovala azylovou politiku Evropské unie. Jejím prvním zákonem bylo, že nejde-li o případ sloučení rodiny, uchazeč o azyl musí o tento požádat v prvním státě, v němž vstoupí na půdu EU. Už tehdy bylo toto nařízení na Balkáně tu a tam porušováno, a naše lektorka, ostřílená sociální pracovnice, která (ač se profesně zabývala krajovou péčí o postižené a nemocné) v rámci svého vzdělání legislativně pomohla řadě imigrantů v ČR dostat své příbuzné z bojující východní Ukrajiny, krčila na naše dotazy ohledně stavu na Balkáně útrpně rameny. Nebylo jí milé, že nás, sociální pracovníky, z nichž mnozí pracují s uprchlíky (sám jsem se s nimi setkal už během svého působení v domě pro muže bez domova) učí o něčem, co sami politici, kteří ustanovení odsouhlasili a podepsali, obratem porušují.

O rok později se toto porušování vlastní legislativy v Evropské unii „rozjelo“ v masové míře (viz. zpráva Igora Chauna, který se tehdy na Balkán rozjel), byl pro něj zaveden termín „uprchlické kvóty“ a všechna „státotvorná“ média pro něj začala optovat, aniž by jen půlkou slova připomenula, že jde toho času o aktivitu porušující zákon. I s ohledem na to, že u nás v Hradci Králové už pátým rokem žije a pracuje příkladná syrská rodina Haddadových, jejíž tři desítky příslušníků (srovnej opakovanou mediální lež o pouhých 12 uprchlících z aktuální války, kteří žijí v ČR) se u nás po válečných útrapách sloučili zcela LEGÁLNĚ (na základě podání jednoduché žádosti na českém velvyslanectví v Damašku), jsem vždy upozorňoval na to, že každý imigrant, který se vylodí v Řecku či v Itálii a následně (bez žádosti o azyl, podané na základě předložení platných dokladů v první dosažené zemi, překročí hranice  do další evropské země, se pro evropský zákon stává ilegálem. Státní uskupení, které takový stav dopustí (a dokonce jej podporuje) se pak stává směšnou organizací, která podrývá důvěryhodnost vlastní legislativy; a to nejen v očích odborníků z první linie, kteří (na rozdíl od politiků) tíhu krizových důsledků takového stavu musí nést – a kteří tyto „důsledky“ právem nazývají humanitární krizí.

Jak to bylo za Řeků

Proti současnému diletantskému modelu, jehož definice „ilegální imigrace“ je dána právě už oním prvotním porušováním úhelné hlavy evropského nařízení 604/2013, jsem vždy stavěl model řecké imigrace před 70 lety. Mnohé rozměry této migrační vlny byly stejné: ať už důvod (občanská válka v přilehlém regionu), přibližný počet uprchlíků (kolem 1 milionu) i způsob přerozdělení (počet uprchlíků, které mají jednotlivé země převzít, byl určen sdružením zemí východního bloku, tzv. Kominformou). Co se však lišilo, byly kulturní kořeny uprchlíků tehdejší vlny (šlo o příslušníky hostitelskému obyvatelstvu kulturně blízkých národů, navíc povětšinou levicově zaměřených, které chtěl tehdejší fašistický režim v Řecku fyzicky zlikvidovat) a především organizačně neporovnatelně dokonalejší způsob řešení tehdejší vlny, počínaje tím, že během tehdejší vlny se netolerovaly jevy typu prokazování falešné identity nebo ilegální přechod hranic. V letech 1948 – 49 bylo v záchytných táborech tranzitních zemí (především Bulharska a Jugoslávie) vybráno 12 tisíc prokazatelně ohrožených řeckých lidí (v tehdejší vlně neprobíhalo to, co dnes, že se mezi uprchlíky z bojující Sýrie a Iráku mísí až desítky procent ekonomických uprchlíků ze zemí, kde se nebojuje, kteří lžou o své identitě), z nichž do naší republiky byly poslány přednostně 3 tisíce dětí. Pro ty už byly na našem území (především v pohraničních regionech, které byly synchronně potřebné osídlení po předcházejícím odsunu) připraveny desítky nově založených škol a internátů se stovkami předem k této práci vyčleněných pedagogů a sociálních pracovníků, kteří předtím mj. prošli nutným kurzem řečtiny. (Jedním z nich byl i pozdější herec Činoherního klubu Václav Kotva, 1922 – 2004, který na své učitelské působení v ústavu pro řeckou mládež ve Svaté Anně vzpomínal až do konce svých dnů a autorovi tohoto článku se svěřil, že šlo o nejšťastnější období jeho života.) Pro dnešní současníky připomínám, že šlo o plánovaná řádná pracovní místa, nikoli o řešení, jaké je zvykem v této vlně (a i dnes obecně); tedy "zaplácnutí" krizového stavu dobrovolnými samaritány, kteří si na živobytí v období, po které vykonávají svou výsostně zodpovědnou, všestranně namáhavou i nebezpečnou práci, musí nejprve ušetřit...

Pár měsíců po dětech dorazili i dospělí v počtu 9 tisíc. Pro ně bylo po nutné karanténě a zdravotní kúře (kterými předtím prošly i děti) zajištěno zaměstnání, a pro děti od počátku systém vzdělání hrazeného z rodičovských daní od mateřské až po vysokou školu. Není divu, že takto nastavená migrace z řeckých válečných dětí „vytvořila“ české občany (a u mnohých se dá říct i české vlastence) jako byli první porevoluční majitel (zachránce) firmy Kofola Kostas Samaras, zpěvačky Martha a Tena Elefteriadu, historik a ředitel Státního okresního archivu v Rokycanech Petros Cironis, či fotbalový trenér Pando Jankulovski (Jankulidis). Jiní (jako spolupracovník Kulturních novin Statis Kokki) z celkem patnáctitisícové menšiny (jak se komunita rozrostla do 70. let 20. století) se po pádu fašistického režimu v Řecku v roce 1977 vrátili do své staré vlasti. Řada z nich si ale ponechala naše občanství a v souvislosti se stavem dnešního Řecka po „eurokrachu“ se vrací do země, v níž získaly vzdělání a v níž prožili nejlepší léta svého života.

Legislativa po třech letech

Vraťme se však k aktuálnímu modelu migrace. Nyní, po několika letech krize, Evropský parlament (o němž je známo, že jeho „legislativní mlýny“ jsou velmi pomalé) zřejmě tento stav zreflektoval a chystá se jej napravit. Švédská europoslankyně Cecilia Wilkström z Liberální lidové strany, která v EP působí v rámci uskupení ALDE (Aliance liberálů a demokratů pro Evropu), k němuž mimo jiné patří i česká strana ANO, připravila návrh nové verze nařízení, tak zvaný Dublin IV. Celý „nový“ postup přijetí azylanta by tak měl dostat podobu údajně „preciznějšího procesu“ (z pohledu odborníka se ale ve skutečnosti po třech letech ex post jedná o zavedení těch nejnutnějších pravidel, bez nichž by kupříkladu řecká imigrace do ČSR před 70 lety byla nemyslitelná). Nový návrh například předpokládá, že ihned po příchodu uchazeče o azyl do členského státu Evropské unie mu musí být sejmuty otisky prstů, načež bude podroben kontrole v jednotlivých databázích EU dle příslušných údajů. Pak bude posouzeno, zdali je pravděpodobné že uchazeč dostane azyl. Měla by být nastavena rychlost těchto postupů (jak pro udělení azylu, tak i pro deportaci nevhodných žadatelů) a nový návrh dále předpokládá rychlejší sjednocení rodin a zvláštní pozornost dětem. Potud je autorem návrh beze zbytku kvitován jako blahodárná snaha o nutné vnesení řádu do stávající krize.

Kvóty nařízené zákonem

Návrh však také osahuje odstranění oné úhelné hlavy starého nařízení z roku 2013 o povinném přijetí azylu v první dosažené zemi EU. Pokud uchazeč projde první částí přijímacího procesu, má být bude zjištěno, zda má či nemá v určitém státu Evropské unie rodinné příslušníky nebo jestli má na daný stát nějaké vazby (studoval v něm, byl zde oceněn a podobně). Pokud se prokáže, že vazby má, bude daný žadatel do tohoto státu převeden. Jestliže se prokáže pravý opak, tedy že nemá k jakémukoliv státu vztah, jsou mu nabídnuty k volbě 4 země, které mají v daném okamžiku nejmenší počet žadatelů o azyl. Daný stát po příjezdu uchazeče provede další bezpečnostní kontrolu, a poté posoudí, zdali mu udělí v souladu s pravidly EU a mezinárodními úmluvami ochranu. Pokud ano, tento stát zůstává po dobu následujících pět let za uprchlíka odpovědný a v této lhůtě může migrant požádat o povolení k trvalému pobytu (tak jak tomu bylo dle předchozí legislativy s legálními azylanty, mezi něž patří například zmíněná královéhradecká rodina Haddadových, pocházející ze Sýrie). Uprchlíci by měli být přerozdělováni do členských zemí průběžně, ne jen nárazově. O budoucí podobě nových kvót budou mít možnost rozhodovat jednotlivé členské země Unie s tím, že se všechny státy musí jednomyslně shodnout na jejich přijetí. Tento poslední pasus je velmi prozíravý, vzhledem k tomu, že o migraci do východoevropských států, v nichž je mnohdy až osmkrát nižší příjem, nežli ve státech západoevropských (od čehož se odvíjí i výš utečeneckých podpor), jak se ukázalo, nemají zájem ani tyto země, ani uprchlíci sami. A ony hlasy z Bruselu, které ještě před rokem za tímto účelem slibovaly (snad dalším evropským nařízením?) vyrovnat východní příjem na západní úroveň, mezitím jaksi utichly...

Demokracie nebo federace? Je to na nás…

Vyjednávací mandát EP k návrh reformy tohoto nařízení, o kterém se teprve bude jednat na trialogu (interinstitucionální jednání mezi Evropským parlamentem, Evropskou komisí a Radou Evropské unie), byl schválen na plenárním zasedání EP, které se konalo 16. listopadu ve Štrasburku. Mandát k vyjednávání byl schválen v poměru 390 hlasů pro, 175 proti a 44 se zdrželo. Část europoslanců z Visegrádských zemí se, pravděpodobně u vědomí, že krizová situace musí být řešena, nikoli však nátlakem, namísto hození celého návrhu pod stůl (i k tomu by situace kolem nelegální migrace mnohé vybízela...) pokusila z vyjednávacího mandátu vyřadit nejkontroverznější ustanovení. Těmi byly povinný mechanismus přerozdělování žadatelů o azyl, sankce pro státy, jež se systému nebudou účastnit a další věci. Jejich návrh však nebyl schválen.

Protože systém je nastaven tak, že jediný nesouhlasící stát EU bude mít ohledně přijetí či nepřijetí nové podoby nařízení právo veta, vše je nyní v rukou vlád jednotlivých států EU. (V této souvislosti se také částečně vyjasňují pohnutky expředsedy evropského parlamentu a současného předsedy německé SPD Martina Schulze, který 7. prosince na sjezdu této strany volal po federalizaci Evropské unie). A také v rukou občanů těchto států. Což jsme my…